Je tomu pár týdnů, co jsme měli rozhovor s jedním přítelem na téma "braní jména božího nadarmo". Celý život jsem tak nějak žila v tom, že to je cosi jako, když jen tak v průběhu rozhovoru řeknu "Pane Bože .. Ježíši Kriste .. sakra .. krucifix .. apod." To by ale Bůh byl pěkně povrchní, kdyby si zakládal na slovíčkaření. Kdyby mu záleželo na tom, jak se vyjadřujeme a kdyby nás hned stihl krutý trest při vyřknutí takového slova, nejlépe přímý zásah blesku z nebes. Naštěstí povrchnost je jen čistě lidská vlastnost, nikoliv božská.
Člověk kolikrát plácne věci a ani si neuvědomuje jejich hloubku. Jejich význam. Každý se vyjadřuje podle sebe a druhý si to "opět" přebírá podle sebe. Kolikrát se divím, že se vůbec domluvíme. Ale domluvíme, což je hlavní. Nicméně, když jsem se přítele ptala, co si představuje pod pojmem braní jména božího nadarmo, tak mi řekl cosi co je velice pravdivé a přijatelné, leč nikdy jsem se nad tím takto nepozastavovala. Pro bližší přirovnání to konkretizuji na sebe.
Píši zde články.. Píši zde to, jak si jsem vědoma toho, že hřeším a že jsem objevila znovu Boží milost. To je sice všechno pravda, jsem si toho vskutku vědoma. Toužím po té Boží lásce a po tom abych se začala chovat daleko zodpovědněji i k Bohu. A co když vám řeknu, že teď při psaní tohoto článku sedím a kouřím cigaretu? Ano, pravda je taková, že se ještě kolikrát přistihnu, jak mi chybí jisté neřestnosti z mého bývalého života. Tak proč si nezapálit. Co je to jedna cigareta? To nikdo neví. Svůj prohřešek si vykompenzuji přeci tím, že napíši nějaký ten článek jak je Bůh skvělý a navenek se budu snažit chovat jako skvělý křesťan. V sobotu půjdu do shromáždění o půl hodiny dříve, aby každý viděl, jak moc toužím po Boží lásce a že bez prožití dne odpočinku s Bohem jaksi nemůžu být. Co na tom, že při kázání budu myslet na to, jakouže barvu na vlasy si odpoledne naplácám. Nikdo to přeci nebude vidět. No a až skončí sobota, tak si zajdu s kámoši do hospody, jelikož se řídím tím, že člověk dělá člověka člověkem a že člověk je tvor společenství a já lidi k životu potřebuji. Ale proč NE? V týdnu to zalepím tím, že budu lidem kolem sebe zvěstovat to, jak je Bůh skvělý a přitom se tvářit, že ze mě zrovna promlouvá Duch Svatý…
Jenže tu si najednou říkám STOP. Už toho mám dost. Té své povrchnosti. Momentálně nemluvím o povrchnosti k lidem, ale především k Bohu. To, že mi občas ujede nějaké to slovo "Pane Bože" anebo "Ježíši Kriste" mi Bůh odpustil už dříve než jsem jej vypustila. Ale co s mým životem? Není to daleko závažnější hřešení a brání božího jména nadarmo, než nějaké to slovíčkaření??? Prostě jsem se ráno probudila řekla si "Effouši, dost!! Dost bylo povrchnosti, dost bylo toho všeho slovíčkaření o neskonalé lásce Boha. Tvé skutky stojí za kulový, tak s tím koukej něco dělat. Je na čase žít skutky a kašlat na slova." Jenže opravdu jsem jen člověk a stále klopýtám a klopýtat budu. Kolikrát se stále potýkám s tím, jak vidím jen sebe. Jak zapomínám na druhé a přesto se lidem snažím říkat, jak jsem šťastná a jak mě Bůh naplňuje. Jakže mě to naplnění Bohem nutí přímo dělat skutky pro druhé. Samozřejmě jim kolikrát záměrně zapomenu říci, že momentálně se rochním ve velkém blátě. Že jsem se v sobotu v práci opila tak, že jsem sotva došla domů. Že se někdy stále rochním v mé minulosti, na kterou nejsem nikterak hrdá. Že sem kolikrát až přehnaně milá na lidi ze strachu, že mě odmítnou. Že někdy nedokáži říci na plno: "Vlezte mi na záda, chci být sama se sebou a chci být konečně křesťan." Místo toho se tvářím neutrálně abych náhodou nebyla odmítnuta. Je plno dalších skvělých vlastností, za které bych se nejraději nakopala kamsi, ale prostě taková jsem já. Nemůžu přeci jen říkat samá superlativa na to, jak skvělá křesťanka jsem. Nedokáži být ani povrchní na to, abych říkala, že si jsem vědoma své hříšnosti, ale že Bůh mě očistil a já to přijala, když vím, že s tím stále bojuji…že upadám víc než často a že nevím jak dál..
Ač se zdá být tento článek pesimistický, raduji se z toho, že se to konečně někam hýbe. Že vím, že Bůh mi odpustí moje slovíčkaření a že ví, že v jádru jsem dobrý člověk. Žel ve světě jsem byla víc než bylo zdrávo a každý přerod a zrod se rodí s bolestí.
Jsem ráda, že jsem se s Vámi mohla podělit o myšlenku, kterou mi pomohl si uvědomit jeden můj bratr, přítel, kamarád .. Daniel Pczolka ..
Víte jsem sangvinik. Není to omluva, ale víte, s tak velkým temperamentem a směsicí všehosi, se kolikrát těžko žije. Ale to jsou vlastnosti, o kterých si jsem vědoma, že neovlivním a taky sem to tak přijala. Také si jsem vědoma toho, že daleko více záleží na tom, jaký je náš život, o čem svědčí, jak moc ta naše víra je upřímná, než na tom, jestli si dáváme pozor na to, jaká slova vypouštíme. Samozřejmě všechno je obrazem čehosi. Ovšem musím říci jednu důležitou věc a to, že změny se stěží dají dělat, pakliže člověk nalhává sám sobě!!
Víte, láska je také hlavně i o zodpovědnosti. A nevím jak Vy, ale poslední dobou si uvědomuji zodpovědnost i k Bohu. Že ten vztah bychom neměli kolikrát brát tak na lehkou váhu, ale uvědomovat si to vše, co pro nás učinil. Samozřejmě, nejde to všechno ze dne na den. Ve víře rosteme stejně tak, jak se vyvíjí človíček. Od plének až do zralosti. Snad se té zralosti někdy dožiji :o))
