poslal Pastýř Žena jedoucí na šelmě? - 15. Nečistá Aliance.
Pojď, ukáži ti soud nad tou velkou děvkou,
která sedí nad mnoha vodami,
se kterou králové země spáchali smilstvo,
a obyvatelé země se opili
vínem jejího smilstva...
Apokalypsa 17:1-2
----- * ----
Vy, (Pius I X) jste se sklonil hluboko,
aby jste se spojil v politickém smilstvu
s civilní vládou, kterékoliv despotické země;
prostituoval jste kříž, symbol oběti a spásy
na symbol tyranie, zkázy a zničení..
Giuseppi Mazzini,
italský vlastenec 1863.1
Město postavené na sedmi kopcích je obviněné ze spáchání smilstva s králi země! Poznamenali jsme, že termín "smilstvo" řecky "pôrneia," je velmi často používán v Bibli ve spirituálním smyslu slova a znamená nevěru vůči Bohu. Ezechiel 16 je věnovaný v celé délce odsouzení Jerusaléma pro jeho nevěru a Bůh ho přirovnává k "ženě. která spáchala cizoložství, a spí s cizinci, namísto s manželem." Jerusalém porušil svůj vztah s Bohem skrze modloslužebnictví a aliance s pohanskými národy. Tento význam je zřetelný z mnoha pasáží Bible.
Ovšem Jerusalém tou ženou být nemůže, protože není postavený na sedmi kopcích a nesplňuje další kritéria. Je tedy zřejmé, že město, které žena představuje, se musí hlásit k věrnému společenství s Bohem, něco podobného jako Jerusalém. Vlastně, když to tak vezmeme, Řím tvrdí, že odsunul Jerusalém - co se týče Boží lásky. A Řím zničil tento vztah vstupem do nečistých aliancí s bezbožnými králi země. Řím splňuje toto a i další kritéria, která Jan předeslal.
Historie je plná příkladů nečistých aliancí Vatikánu a bezbožných světských vladařů. Většinu evidence je možné vidět v římských kostelích a monumentech. Na příklad vatikánské museum je doslova plné starých obrazů, jejichž cenu nelze vyčíslit, soch, gobelínů, zlata a skvostů, kdysi patřící despotickým vládcům. Většina toho byly dary papežům od králů, císařů i od vlád, na znamení papežského přátelství s těmito světskými osobami - něco co Bible odsuzuje a co by bylo nemyslitelné pro Kristovu Nevěstu!
SVĚDECTVÍ HISTORIE.
Když všeobecné povstání proti jeho vládě útlaku vyhnalo papeže Lva III. z Říma, papež se uchýlil pod ochranu franckého dvora Charlemagne, aby ten mu pomohl dobýt zpět ztracená teritoria. Armáda tohoto krvavého válečníka znovu dobyla Řím a - ve jménu Ježíše Krista dosadila znovu papeže na jeho trůn. Když Charlemagne pokleknul při mši v katedrále sv. Petra na Boží Hod Vánoční v A.D. 800, papež mu položil na hlavu korunu a prohlásil ho za císaře Západu. Tento titul byl nakonec uznán jak východním císařem v Konstantinopoli, tak i kalifem z Baghdadu. Jak Maurice Keen připomíná: "Restaurace celosvětové dominace Říma nebyla jenom snem středověkých papežů a císařů, ale také mnohých z jejich poddaných." (Maurice Keen, "The Pelican History of Medieval Europe.“)2 Tohoto bude plně dosaženo až za vlády Antikrista!
Papež udělal velmi chytrý tah. Moc Charlemagne hrozila zastínit papežovu autoritu. Po jeho korunovaci papežem, Karel I. Veliký, v pevném svazku s papežstvím, pracoval po čtyřicet let, aby vytvořil křesťanské společenství, jako kdysi navrhnul Augustin. (Barry Colman, "Reading in Church History," 1960)3 Brutální císařská vojenská kampaň v severní Evropě byla doprovázena násilným pokřesťanštěním Pohanů. Charlemagne byl papežovou světskou rukou, která pokřesťanštila pohany mečem a tak rozšířila římsko katolickou doménu tak, jak později španělští dobyvatelé v Americe.
Otec Charlemagne, neboli Karla I. Velikého - Pepin, jak už jsme dříve poznamenali na základě padělaného dokumentu "Donation of Constantine," podrobil a předal papeži veliká teritoria, od té doby zvaná "Papežské Státy," kterým potom vládli papežové. Také Charlemagne byl tímto dokumentem oklamán. Na základě těchto dokumentů navrhnul formálně chartu, která uznala papeže jak spirituálními, tak i současnými vládci "nad celým regionem Itálie a Západu." Od té doby jednal Charlemagne jako papežův ochránce a partner - právě tak, jako Konstantin měl na počátku vývoje koalici mezi církví a státem. Takové zřízení - totálně proti učení Krista je jedním z příkladů spirituálního smilstva, které má ta žena z Janovy vize provádět.
Nakonec se staly stát a církev tak pevně spojení, že mezi nimi byl sotva vidět nějaký rozdíl. Císařové svolávali a předsedali velkým sněmům církve a pohlíželi na papeže a zbytek církve jako na partnery v ovládání lidí. Takové nečisté papežské aliance, které se brzy staly zcela běžné, by byly anathema pro první Křesťany, protože jsou výsměchem faktu, že Kristus byl světem odmítnutý a ukřižovaný. Podívejme se na další část nestydatě podlézavé řeči Eusebia (jinou část jsme ukázali dříve) když chválí Konstantina. Eusebius připisuje pohanskému císaři ty samé spirituální kvality, autority a funkce, na které si dnes činí nárok papežové:
"Náš císař, Kristův přítel, jednající jako vykladatel Božího Slova, má za cíl svolat celé lidstvo ke znalosti Boha; jasně prohlašující do uší všem, mocným hlasem zákony pravdy a dobra těm, kteří žijí na zemi ... obdarovaný podobností nebeské svrchovanosti, on .... sestavuje svou pozemskou vládu podle vzoru Božského Originálu .... Boží Monarchie." (Eusebius,"Oration on the Tricennalia of Constantine").4
Není žádných pochyb o úžasné přesnosti Janovy vize o městě, které o sobě prohlašuje že patří Kristovi, a přesto smilní s vládci země. Pověřit pohanského krále, aby vynucoval "Křesťanství," na stále se rozšiřující papežské impérium vojenskou cestou, je rouhající se výsměch pravdě, kterou Kristus prohlašoval. Bylo to nestydatě lživá reprezentace evangelia a tak zmatená identifikace státu s církví, že nakonec byl Kristus považovaný za pravého vládce Byzantu! Mince nesly Jeho podobu jak má na hlavě císařskou korunu a ikony Jej prezentovaly odděného v obleku císaře. Císařův vlastní trůn stále vedle prázdného trůnu, na kterém ležela pouze kopie evangelia, poukazující na to, že Kristus je spolu-císařem Byzantské říše! Takový byl duch doby.
Nakonec, jak už jsme se zmínili, papež Innocent III. zrušil římský senát a převzal administrativu Říma přímo pod svou kontrolu, s jedním senátorem jako zástupcem. V r. 1266 Klement IV. daroval tuto funkci Charlesovi z Anjou, který založil římskou univerzitu. Papežství bylo stále v centru téměř každé politické intriky, a jeho armády ve spojení se silami mnohého krále byly v neustálých válkách, které sužovaly Evropu.
V Novém Světě byla církev partnerem španělských dobyvatelů právě tak, jako Portugalců v Africe. Aktivisté amerických Indiánů nedávno požádali papeže Jana Pavla II, aby formálně odvolal papežskou bullu "Inter Cetera," vydanou v r. 1493, která prohlašovala že "barbarské národy objevené či ještě neobjevené mají být porobeni církvi, aby se zvětšovalo křesťanské císařství." (National Catholic Reporter, October 22 1993)5 Příkladů "smilstva s vládci země ze staré historie, bychom mohli uvést mnoho, ale potřebujeme se dostat do moderní doby.
1929 KONKORDÁT S MUSOLINIM.
Už dříve jsme poukázali na fakt, že v roce 1870 byla vyhlášena nezávislost Itálie a to co zbylo z Papežských Států, bylo absorbováno nově spojeným národem. Také jsme zjistili, že italský lid převážně hlasoval proti papežské vládě a pro novou nezávislost. Dočasná papežská moc končila - včetně její prestiže a aliance s pozemskými vládami. Papežská občanská autorita byla omezena na Vatikán, kde se papežové rozhodli zůstat v dobrovolném exilu po téměř 60 let až, v roce 1929, Musolini a Pius XI. podepsali Lateránskou Dohodu.
Tento Konkordát udělal z římského Katolicismu - podle zákona - opětně jediné náboženství Italie. Ani Petr, Pavel a určitě ne Kristus by přistoupili na něco takového se světskou vládou - tím méně s fašistickou diktaturou! Vatikán, který o sobě prohlašoval že je tou jedinou pravou církví, Nevěstou Kristovou, který řekl že Jeho království není z tohoto světa - ten Vatikán se opět stal svrchovaným státem s prestiží světského státu, který může vysílat a přijímat vyslance!
Náhradou za zabavené papežské území v roce 1870, Itálie zaplatila Svaté Stolici 750 milionů lir v hotovosti, a jednu miliardu ve státních dluhopisech. Některé z těchto peněz počne vatikánskou banku, která je nechvalně známá pro svou korupci. Některé peníze skončí v podivných investicích jako "italská zbrojovka" a "kanadská farmaceutická firma, která vyrábí antikoncepční přípravky"(Time, July 26, 1982). 6
Není žádných pochyb o tom, že římsko katolická církev přivedla Musoliniho k moci. Za účelem získání Lateránské Dohody, požádal papež Katolíky, aby se nezabývali politikou, (někteří z nich, jako na příklad Socialisté, oponovali Musolinimu otevřeně) a aby Duceho podpořili. Papež učinil veřejný projev tak silně pro Musoliniho "Musolini je poslaný Prozřetelností," že Katolíci neměli jinou volbu než podpořit aspiranta na fašistický diktátorský trůn. Bez této pomoci by Musolini zvolený nebyl a historie mohla být zcela jiná.
NĚCO ZA NĚCO.
Z jeho strany, jakmile byl Konkordát podepsaný, Musolini prohlásil:"My uznáváme preeminentní místo katolické církve v náboženském životě italského lidu. Je to zcela přirozené v katolické zemi jako je naše, v režimu jako je režim Fašismu." Všichni kardinálové v Římě ve své řeči k papeži vyzdvihovali Musoliniho jako "ten eminentní státník, řídící Itálii pomocí Prozřetelnosti." Když se ohlédneme zpět, člověk má podivný pocit a ptá se: Jak se mohli lidé, vedení Svatým Duchem - tak mýlit? Existoval ovšem důvod pro jejich pošetilost.
Bylo to "něco za něco," co slibovalo mnoho pro obě strany. Musolini potřeboval církev, aby dostal Itálii, a na druhé straně církev byla ochotná jej podpořit, výměnou za obnovení alespoň trošky bývalé prestiže a moci. Se solidní podporou církve, Musolini se stal diktátorem. A dohodou římský papež opět získal statut "pravé ruky" císaře, pozici kterou papežové měli počínaje Konstantinem a pokračovali ve svých následnících. "Smilstvo s králi země," po krátké přestávce opět počalo.
Církev zůstala během Druhé Světové Války, loajálním partnerem represivní diktatury, která byla velmi ochotná dát papežství vše, co potřebovalo: Potlačení základních lidských práv! Když se stal Katolicismus opět státním náboženstvím, náboženské vyučování bylo na školách povinné - učitelé a knihy schválené církví, církevní svatby obligatorní, rozvody zakázány. Jakákoliv kritika církve - verbální či natištěná byla trestána vězením.
Jak Avro Manhattan v "The Vatican and World Politics" píše: "a tak se církev stala náboženskou zbraní fašistického státu, zatím co fašistický stát se stal světskou paží církve." Žádná podobná dohoda nebyla možná mezi státem a jakoukoliv jinou církví, jako Baptistická, Metodistická, Luteránská a pod." Pouze město Vatikán bylo schopné spirituálního smilstva a každopádně Konkordáty s Musolinim a později s Hitlerem a dalšími státy, jsou toho svědectvím. Není žádných pochyb o totožnosti té ženy!
Třetího června 1985, Vatikán a Itálie podepsali nový Konkordát, kterým skončilo mnoho privilegií katolická církev v Itálii měla, včetně pozice italského státního náboženství. Nová smlouva zaručuje náboženskou svobodu pro ne-Katolíky a tím končí postavení Říma jako "svaté město," ale stále ještě uznává "zvláštní význam Říma" pro římské Katolíky. (New York Times, June 4, 1985)7
1933 KONKORDÁT S HITLEREM.
Jednou z klíčových osobností při vyjednávání Konkordátu 1929 s Musolinim, byl Solicitor Francesco Pacelli, bratr kardinála Eugenia Pascelli, který se později jmenoval Pius XII. Tento vatikánský Secretary of State, hrál klíčovou roli ve vyjednávání velmi lukrativního (pro církev) 1933 Konkordátu s Hitlerem. Jedním z bonusů Konkordátu byla t.zv "Kirchensteuer" kostelní daň, která nesla miliony do římských truhlic po celou dobu války. Na oplátku Pius XII nikdy neexkomunikoval Hitlera, ani nezdvihl jakýkoliv protest proti masakru 6 milionů Židů!
Vedoucí katoličtí preláti a teologové byli podepsáním Konkordátu nadšeni. Katolický teolog Michael Schmaus napsal chválu na autoritativní nacistický systém, který přirovnal k církvi:"Silný důraz na autoritu v novém režimu, je něco, co je zásadně podobné církvi. Je protějškem - na přirozené rovině - církevní autority na rovině spirituální. Nikde není hodnota a smysl autority tak nápadné, jako ve svaté katolické církvi." Jistě, to je pravda. Papežství po staletí spolupracovalo s autokratickými vládci, při potlačení základních lidských práv.
Dnešní Katolíci se musejí postavit tváří v tvář faktu, že totalitní struktura církve byla hlavním faktorem v tom, že Katolíci přijali nacistický režim! Katolický profesor církevní historie Joseph Lortz, "nikdy nepřestal hovořit o fundamentálním příbuzenstvím mezi Nacionálním Socialismem, které zasahuje velmi hluboko." V tom stejném roce 1933, dobře známý prelát z Kolína n/Rýnem, napsal v „Die Schildgenossen":
"Když v 1870 byla vyhlášená papežská neomylnost, církev očekávala na vyšším stupni historické rozhodnutí, které bylo ustaveno na politické aréně: Rozhodnutí pro autoritu proti diskusi - pro papeže, proti sněmu, pro Vůdce, proti Parlamentu" (August Bernhard Hasler,"How the Pope Became Infallible," 1981)8
Po letech studie tajných dokumentů ve vatikánských archivech, jejich kurátor, August Bernhard Hasler poznamenal: Jak v Itálii, tak i v Německu Curia obdržela od diktátorského režimu to, co se bylo nemožné od parlamentní demokracie: Konkordát." Potom cituje německého katolického vedoucího Ludwiga Kaase: Autoritativní stát nutně porozuměl základním principům autoritativní církve lépe, než jiní. Ano, tito dva partneři byli stvoření jeden pro druhého. Hitler obdržel vřelý dopis blahopřání od kardinála Michaela Faulhabera šest měsíců po tom, co přišel k moci:
"Co staré parlamenty nedokázaly v šedesáti letech, Vaše široká, státnicky moudrá vize dosáhla v šesti měsících! Tato ruka v ruce" s papežstvím, ta největší morální síla v historii světa, vyznačuje mocnou pomoc neuvěřitelného požehnání a zvýšení německé prestiže, jak na Východě, tak na Západě, v očích celého světa. (John Toland, "Adolf Hitler", 1977)9
Žurnalista John Toland, který obdržel Pulitzerovu cenu, poukazuje na fakt, že vedoucí osobnosti římsko katolické církve byli chtiví získat Hitlerovu přízeň. Po jedné audienci s papežem (Pius XII) přesto že Hitler právě postavil Katolickou Stranu mimo zákon, její vedoucí Monsignor Ludwig Kaas - slovy které zřejmě byly pro Hitlerovy uši - řekl: "Hitler ví, jak řídit tu loď! Ještě než se stal kancléřem, potkával jsem se s ním často a udělal na mne veliký dojem svým bystrým myšlením, způsobem jak čelit skutečnostem a přitom si zachovat své šlechetné ideály." Toland ve svém vysvětlení pokračuje:
„Vatikán tak ocenil pozici rovnocenného partnerství, že požádal Boha o požehnání Říši. Na více praktické bázi nařídil německým biskupům složit přísahu věrnosti Národně Socialistickému režimu. Nová přísaha zahrnovala tato důležitá slova: "Ve vykonávání svého spirituálního úřadu a v mé starostlivosti o blaho a zájem Německé Říše, budu se snažit vyhnouti se jakémukoliv škodlivému počínání, které by ji mohlo ohrozit." (John Toland, "Adolf Hitler")10
STAŽENI DO MAELSTROMU.
Když Hitler, přes námitky Musoliniho oznámil, že Německo opouští Ligu Národů, z "Katolické Akce," přišel okamžitě telegram, slibující svou podporu. Hitler, vychytrale podmínil tento tah "hlasem lidu" a potom vytvořil tlak, tuto podporu získat. Katolická církev mu dala nadšenou podporu a učinila jasné pro všechny Katolíky, že mají volit pro Hitlerovo rozhodnutí. Kardinál Faulhaber, se souhlasem všech biskupů Bavorska, prohlásil že "ano hlasem," Katolíci "vyjádří znovu svou loajalitu lidu a vlasti a jejich souhlas s rozšafnou a mocnou snahou Vůdce ušetřit německý lid od hrůz války a bolševismu, a zajistit obecný pořádek a vytvořit zaměstnání pro nezaměstnané."
Když Hitler poslal svou armádu do Rakouska, po známých slibech že tak neučiní, byl ohromený nadšením davů Rakušáků, téměř všichni z nich Katolíci, kteří ho vítali. Potom co oslovil zástup asi 200 tisíc lidí, na Heldenplatz, vedl průvod kolem Zimního Paláce. Rakouští generálové Hitlera následovali na koních. Pozdější kardinál Innitzer pozdravil Hitlera "znamením kříže a dal záruku, že pokud si podrží Katolíci Rakouska své svobody, potom se stanou "nejvěrnějšími syny Velké Říše", do jejíž náruče byli přivedeni zpět v tento veliký den. Vůdce vřele potřásl ruku kardinála a "všechno mu slíbil".11
Na Hitlerovy padesátiny byly "slaveny děkovné mše" v každém německém katolickém kostele, a tím požádaly Boží požehnání na Vůdce a Říši. Biskup z Mainzu vyzval Katolíky své diecéze, aby se speciálně modlili "za Vůdce a Kancléře, inspirátora, rozšiřovatele a ochránce Říše". Papež neopomněl zaslat své blahopřání. (Toland)12
Katolický tisk po celém Německu - skoro jednohlasně prohlásil, že Hitlerovo těsné uniknutí před pokusem o jeho život v roce 1939, bylo skrze "zázračnou Boží ochranu". Kardinál Faulhaber nařídil, aby bylo "Te Deum" zpíváno v katedrále Mnichova a tím "poděkovat božské prozřetelnosti, za Vůdcovo šťastné vyváznutí". Pius XII sice opomněl odsoudit Hitlerovo zničení Polska, ale nezapomněl osobně blahopřát Vůdci k jeho úniku nebezpečí.
Dokonce když už bylo Hitlerovo zlo každému zřejmé, církev pokračovala v jeho podpoře. Když Německo počalo svou ofenzívu proti Sovětskému Svazu, papež opět dal jasně najevo, že podporuje Hitlerův boj proti bolševismu, tím že jej popisuje jako vysokomyslná rytířskost v obraně základů "křesťanské kultury." Velký počet německých biskupů, veřejně podporoval útok. Jeden jej nazval "evropskou křížovou výpravou" - misi podobnou té, kterou provedli Teutonští rytíři. Papež vyzval všechny věřící, aby bojovali pro vítězství, které dovolí, aby Evropa opět volně dýchala se všemi národy v nové budoucnosti.
Mohli bychom pokračovat stránku za stránkou, ale toto by mělo stačit k potvrzení faktu, že od papeže přes biskupy až na obyčejné římské Katolíky všichni cítili sounáležitost s Hitlerem a podporovali ho, dokonce i potom, co každý už jeho zločiny znal. Nečistá aliance? Spirituální smilstvo? Kdo by ještě pochyboval?
DNEŠNÍ POKRAČOVÁNÍ ALIANCÍ.
Přední stránka magazínu Time z 24 února 1992, prezentovala fotografie bývalého presidenta Ronalda Reagana a papeže Jana Pavla II, s tímto neuvěřitelným titulkem: "SVATÁ ALIANCE: Jak Reagan a papež konspirovali v pomoci polskému Hnutí Solidarity, a urychlili tím pád Komunismu." Zpráva říká, jak Reagan "pevně věřil v ve výhody praktické aplikace vztahu Washingtonu s Vatikánem. Jedním z nejrannějších cílů Reagana bylo „uznat Vatikán jako stát a udělat si z něj spojence.“
A jako spojenci se pustili do jedněch z nejbravurnějších činů v historii. "Aliance" strhla Berlínskou Zeď, ukončila studenou válku, a kompletně "rozpárala" Sovětský Svaz. Byl to příběh intrik a spolupráce mezi CIA a zřejmě mnohem efektivnějšími agenty Vatikánu. Reagan a Jan Pavel II, oba dva přežili atentáty proti nim, sdíleli "jednotu spirituálního pohledu a jednotu vize Sovětského Svazu, to, že dobro a právo v Božském plánu nakonec zvítězí."
Pětidílná strategie se objevila během první poloviny 1982, "která byla zaměřena na přivedení pádu sovětské ekonomie, na přerušení pout, která držela U.S.S.R. a státy Varšavského Paktu pohromadě, a donucení reformy uvnitř sovětského impéria".
Při vytváření tohoto plánu, bývalý Secretary of State, Alexander Haig přiznal, že "informace Vatikánu byly lepší i rychlejší, než naše - v každém ohledu."Vatikánská "spojka" do Bílého Domu, arcibiskup Pio Laghi, stále připomínal americkým úředníkům: "Poslouchejte co říká Svatý Otec - máme v něčem podobném 2000 let zkušeností!" ("World," February 24 1992)13
To že papež hrál klíčovou roli, jak Reagan, tak i Gorbačev poctivě přiznali. V jedněch známých novinách, asi tak tři týdny po zprávě v "Time" se objevilo: "Papež Jan Pavel II. hrál hlavní roli na pádu komunismu ve Východní Evropě, řekl Michail Gorbačev, bývalý vůdce Sovětského Svazu. Gorbačev předpověděl, že papež bude i nadále hrát "velkou politickou roli" v nynější "delikátní transformaci," odehrávající se v Evropě. Události ve Východní Evropě by nebyly možné bez přítomnosti papeže, bez té velké role, včetně politické - kterou on věděl,jak zahrát na světové scéně. ("World", March 6, 1992)14
V tomto bodu necháme na čtenáři, aby přemýšlel o motivaci Vatikánu v tak silně politické intervenci. Faktem zůstává, že taková role na světové scéně, nečisté aliance, politické intriky, a pozemské cíle, by byly anathema skutečné Kristově Nevěstě!
Vatikán byl již dlouho angažovaný v tajných aktivitách a zištných společenstvích s jinými národy. Podle magazínu "Knights of Columbus," "historie diplomatických svazků mezi Vatikánem a USA jdou zpět nejméně 200 let." Článek měl zobrazit tehdejšího US vyslance ve Vatikánu, Thomase Melady se ženou Margaret a s papežem. Meladyho cituje:
Papež Jan Pavel II., stojí na vrcholu respektu jako světový vůdce naše vláda spolupracuje jako vláda s vládou, s vládou Svaté stolice. Pro mne je to veliká čest být zde a reprezentovat naší vládu při Svaté stolici v těchto důležitých dobách historie."
Zřejmě Kristus, jehož království na počátku z tohoto světa nebylo, musel změnit svůj názor! Ten, který pověřil své učedníky, aby povolávali konverty z celého světa k nebeskému občanství s Jeho evangeliem výkupné milosti se - jak to vypadá - rozhodl spolupracovat s národy tohoto světa, aby společně vytvořili na zemi ráj. Výše zmíněný článek z "Knights of Columbus" pokračuje v plesání nad faktem že:
"Diplomatické vztahy mezi USA a Svatou stolicí začaly v 18 století, když Papežské Státy, (před tím, než byly absorbovány do Itálie) souhlasily s otevřením několika přístavů pro americké lodě. V roce 1797 John B. Sartori, Ital, se stal US konsulem....
V roce 1847, na žádost amerického presidenta James K. Polka, US Senát ustavil diplomatický úřad v Papežských Státech..... do 1867, kdy se proti-katolickým elementům ve Spojených Státech podařilo tento úřad zrušit.
Neformální vztahy se obnovily v roce 1939, kdy za presidenta Franklin D. Roosevelta se stal "jeho osobním pověřencem" pro Svatou stolici ... M.C.Taylor.
V roce 1981 jmenoval president Ronald Reagan Williama A. Wilsona, Katolíka, pro tento úřad. Wilson sloužil do roku 1984, kdy mezi Vatikánem a USA vznikly plné diplomatické vztahy a Wilson byl pověřen jako první US vyslanec pro Vatikán.15
Zamyslete se nad výňatkem v nedávné brožuře, která inzerovala "Katolickou událost roku": Papež Lev XIII. přirovnal správný vztah mezi církví a státem ke "spojení duše a těla v člověku." Představte si národ bez duše! Jak poslední události potvrdily s hrozivou jasností, že takovým státem dnes je Amerika. Amerika byla objevena Kolumbem, který byl Katolíkem a který ji prohlásil za zemi Krista Krále. Má li být Amerika znovu objevena a znovu zabrána pro našeho Krále - pakliže má najít svou ztracenou duši - jsou to Katolíci, kteří budou muset jednat - a to hned! ("Christi Fidéles" brožurka: "How Can Catholics Reclaim America? - inzerující konferenci v říjnu 1993).16
Řím se nezměnil! Jeho ambice zůstávají velmi velice v tomto světě. Jistě, je to v Kristově jménu, ve kterém by chtěla Svatá stolice "vládnout nad králi země-" Je to pro "dobro lidstva a Kristovu slávu." jak to vidí katolická církev, že "ona bez přestání a efektivně se snaží o návrat jak lidstva tak jeho zboží, pod svou kontrolu" (Austin Flannery, "Vatican Council II: The Consiliar and Post Conciliar Documents", 1988)17. Prohlášení Vatikánu na tento bod nemohl být jasnější!
