|
Právě je 279 návštěvník(ů) a 3 uživatel(ů) online: rosmano Dzehenuti Willy
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116536319 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Život víry: Zápas o duše nabírá na síle
Vloženo Úterý, 11. říjen 2005 @ 19:35:49 CEST Vložil: Bolek |
poslal katolik Zápas o duše nabírá na síle
Měsíc srpen bývá na události v životě Církve, překračující
svým významem jednotlivé farnosti či diecéze, většinou skoupý. Vatikán
uléhá k měsíční siestě (ostatně kdo trávil druhý letní měsíc v Římě,
chápe rozumnost takového počínání), pracovníci agentur, specializujících
se na drby z církevního života, si vybírají dovolenou. Letos tomu bylo
po delší době jinak. Během jediného měsíce se odehrálo několik událostí,
jejichž ozvěna s námi ještě dlouho zůstane. Mám především na
mysli Světové dny mládeže, násilnou smrt Rogera Schutze, smírnou pouť Kněžského
bratrstva sv. Pia X. do Fatimy a audienci generálního představeného FSSPX
Mons. Bernarda Fellaye u papeže Benedikta XVI.
Po zvolení kardinála Ratzingera papežem se nepřestává diskutovat o tom,
zda a případně nakolik se tento pontifikát bude lišit od pontifikátu Jana
Pavla II. Ve svém vlastním komentáři k této volbě jsem vybízel k obezřetnému
optimismu, kaleného jen tím, co o některých názorech či činech současného
papeže víme z minulosti. Navzdory oprávněným pochybnostem o výrazném
obratu ke katolické tradici tu však některé důvody k naději
existovaly, zvláště pak v oblasti liturgického života. Průběh Světových
dnů mládeže (SDM) však onen původní mírný optimismus poněkud přiškrtil.
Je jistě nesnadné změnit charakter akce, která je typickým produktem
artisticky pojatého pontifikátu Jana Pavla II. Parametry SDM odpovídají více
rockovým či sportovním akcím než shromáždění mladých katolíků ke
společné vkusné zábavě, natož pak k modlitbě a pontifikální mši
svaté. Podbízení se generaci adolescentů, známé ze světského prostředí,
nachází ve SDM své náboženské vyjádření. Akce tohoto typu jsou výrazem
toho, co lze nazvat „prožitkovým náboženstvím“, kde víra není chápána
jako úkon rozumu, jímž se ztotožňujeme s pravdami víry na základě
autority zjevujícího se Boha, ale jako akt sdílení se s druhými, prožitek
jediného, velikého „spolča“. Podivujeme-li se nad tím, proč se těchto
akcí účastní tisíce mladých, kteří se v oblasti věrouky a mravouky
řídí spíše posledním číslem „bravíčka“ než papežskými
encyklikami, pak je to právě z výše uvedeného důvodu. Co jsou dogmata a k mládí
nelítostné moralizování proti tomu „duchovně si zapařit“… K této
formě „zbožnosti“ patří též koncerty moderní hudby, spojené s tancem
a jinými radostmi mládežnického života. Jakkoli se dá nad kdečím, zvláště
v tomto věku, přimhouřit oči, nelze totéž provést v případě
kněží, řeholníků a řeholnic. Od jejich životního stavu je namístě očekávat
vyšší kulturu duchovního života, než kterou bylo možno spatřit na desítkách
fotografií či videozáznamech pořízených v Kolíně nad Rýnem. Podle
všeho se zdá, že ani Benedikt XVI. nepodnikl nic, co by charakter SDM se všemi
jeho nešvary změnilo. Jedinou výjimkou je setkání tradičněji smýšlejících
mladých lidí v rámci programu Juventutem, organizace mladých katolíků,
vzniklé na půdě indultních sdružení. Lze si jen přát, že svým veřejným
vystupováním dali příklad i těm, kdo ochraptěli po vysilujícím a
dlouhodobém skandování papežova jména.
Ve stopách Jana Pavla II. kráčí Benedikt XVI. i na poli „mezináboženského
dialogu“ a ekumenismu. Jenom papežův projev v kolínské synagoze by
zasloužil několik stran důkladného rozboru. Všimněme si těch výroků,
které si ve světle katolického učení zasluhují zvláštní pozornost. „Jak
židé tak i křesťané vidí v Abrahamovi otce víry (srv. Gal 3,7; Řím 4,11
atd.), a odkazují na učení Mojžíše a proroků.“ „Žalmy sytí
spiritualitu židů i křesťanů. Křesťané jsou s apoštolem Pavlem přesvědčeni,
že „Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelné“ (Řm 11,29). „Když
můj ctihodný předchůdce uvažoval o židovských kořenech křesťanství (srv.
Řm 11,16-24), potvrdil úsudek německých biskupů a řekl: „Kdo se setkává
s Ježíšem Kristem setkává se s judaismem“ (Insegnamenti, vol. III/2,
1980, s. 1272).
„Dekalog (Es 20; Dt 5) je pro nás společným dědictvím i úkolem.“
„Končím slovy 29. Žalmu, která jsou mým přáním i modlitbou:
„Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem.“
Tyto výroky jsou nejen ve shodě s postojem Jana Pavla II. k soudobého
judaismu, jejich vyznění poukazují na možné názorové souznění mezi
Benediktem XVI. a těmi teology, kteří v rozporu s učením Církve
považují starozákonní úmluvu s židovským národem za nadále platnou
a spásu zprostředkující, existující paralelně ke smlouvě Nového zákona.
Proč papež ve své synagogální řeči utvrzuje židy v mylném mínění,
že se právem hlásí k Abrahamovi jako svému otci? Jak by nemohl znát
slova našeho Pána v Janově evangeliu „Jste-li dítkami Abrahamovými,
jednejte podle Abrahamových skutků! Ale nyní zamýšlíte mne usmrtit, mne,
který jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha. Takto Abraham
nejednal. Vy jednáte podle skutků svého otce.“ Kdo je tímto otcem, o kterém
Kristus hovoří? „Vy máte ďábla za otce a chcete jednat podle přání svého
otce“. Tato Kristova řeč k farizeům je stále aktuální, neboť
soudobý judaismus navazuje na farizejskou linii, stvrzenou kolektivním zapřením
Ježíše Krista jako Mesiáše. V tomto smyslu nelze ani oprávněně
tvrdit, že máme za společné dědictví Desatero. Copak v Boží Trojici
nevěřící žid se řídí prvním Božím přikázáním? Jak máme rozumět
slovům „Kdo se setkává s Ježíšem Kristem setkává se s judaismem“?
Jediné srozumitelné teologické vysvětlení nacházím v rozsudku
velerady a Kristově umučení, to však nejspíš neměli Jan Pavel II. ani
Benedikt XVI. na mysli. Co chtěl tedy papež přítomným sdělit, když na závěr
svého projevu citoval slova 29. žalmu? Jaký „lid“ měl na mysli? Boží
lid Starého zákona je předobrazem lidu novozákonního, tedy Církve, kterou
Kristus ustanovil jako naplnění původních příslibů, obsažených mimo jiné
také ve starozákonních žalmech. Nemohli však židé v kolínské
synagoze a spolu s nimi i všichni ostatní papežova slova pochopit v tom
smyslu, že tímto lidem, kterému Hospodin žehná, jsou ti Židé, jejichž náboženská
identita je založena na odmítnutí pravého Vykupitele?
Tragická smrt Roger Schutze, zakladatele ekumenického projektu ve
francouzském městečku Taizé, se rovněž promítla do průběhu Světových
dnů mládeže. Benedikt XVI. reagoval těmito slovy: „V tento okamžik zármutku
můžeme jen svěřit Boží dobrotivosti duši svého věrného služebníka,
jenž dosáhl věčné blaženosti“. Jistě, přejme Rogeru Schutzovi spásu
v naději, že před svou smrtí zemřel v milosti posvěcující,
tedy i s vlitou ctností víry. Jak však Církev učí, nebýt katolíkem
z vlastní viny je překážkou spásy. „Bratr Roger“, podle nedávného
vyjádření Svatého stolce, reagujícího na kritický ohlas poté, co
Benedikt XVI. podal Tělo Páně na do dlaně R. Schutzovi během zádušní mše
za Jana Pavla II., nebyl „tajným katolíkem“, jak se někteří domnívali.
Přejme z celého srdce „bratru Rogerovi“ včasné odstranění všech
překážek k dosažení věčné blaženosti! Na základě takového přání
však nelze usuzovat, jak to činí Benedikt XVI., že tohoto věčně šťastného
cíle dosáhl.
Ještě výmluvnějším svědectvím postupného nahrazování katolické víry
náboženstvím ekumenismu je jednání kardinála Waltera Kaspera. Při zádušní
mši v Taizé kardinál Kasper – a nejspíš oprávněně - nazval
Schutze „duchovním otcem naší doby“. Zde rozkvétal ekumenismus ve svých
nejkrásnějších květech, básnil Kasper. Schutz prý toužil po jednotě křesťanů
a podle toho také jednal. Zajímavé, nevzpomínám si, že by kdy z Taizé
zazněla výzva k navrácení nekatolíků do katolické církve, což je
jediná možná cesta ke sjednocení těch, kdo se hlásí ke Kristu (viz
encyklika Mortalium animos, Katolík revue,
oddíl Biblios). Na znamení jiného pojetí jednoty než je ta, o které učí
Církev, udílel svaté přijímání všem přítomným bez rozdílu „církevní“
příslušnosti. K čemu jsou pak všechna vyjádření Svatého stolce o
nepřípustnosti intercommunia, když jeden z nejvyšších představitelů
papežské kurie se jimi necítí být vázán?
V téže době, kdy jsme byli svědky „křesťanského Woodstocku“ v Kolíně
nad Rýnem, probíhala na posvátné půdě portugalské Fatimy smírná pouť,
organizovaná Kněžským bratrstvem sv. Pia X. Snad si mnozí ještě vzpomenou
(v Čechách o této události podrobněji referoval Mezinárodní Report), že
v květnu 2004 proběhl v Capelinhe (kaple, postavená na místě
zjevení Panny Marie) hinduistický obřad za spoluúčasti rektora kaple P.
Guerry. On i místní biskup poté na znamení duchovní spřízněnosti s bohy
hinduistického náboženství (blíže o nich viz 1 Kor 10,20) obdrželi
hinduistický obřadní šál.
Atmosféra poutě, jíž se zúčastnilo několik tisíc věřících, desítky
kněží, řeholníků, řeholnic a 4 biskupové, se od atmosféry v Německu
značně lišila. A to nejen značně odlišnými projevy zbožnosti, ale i
jinou formou „dialogu“. Zatímco v Kolíně nad Rýnem došli uznání
židé, muslimové i protestanti, tradiční katolíci se s otevřenou náručí
ve Fatimě nesetkali. Navzdory tomu, že návštěva kaple byla předem řádně
předjednána a potvrzena, narazili poutníci na zátarasy, zamezující vstupu
do kaple s odůvodněním, že v kapli probíhá generální úklid. Věřící
na čele s biskupy pokojně poklekli k modlitbě litanií k Nejsvětějšímu
srdci Páně a svatého růžence.
Během chvíle se dostavily místní řeholnice s mikrofony a začaly zpívat
vlastní hymnus, kterým se pokusily přehlušit modlící se poutníky. Když
ani to nepomohlo, kdosi v kapli spustil hlasitou hudbu z ampliónů.
Navzdory snaze překazit modlitbu sv. růžence a shromážděné věřící
vyhnat z dosahu kaple, poutníci se pokojně domodlili. V odpoledních
hodinách, kdy již bylo možné do kaple vstoupit, zasvětili biskupové na základě
výzvy Panny Marie Rusko jejímu Neposkvrněnému srdci (tento zásvětný akt měl
být proveden papežem a spolu s ním i biskupy celého světa, k tomu však
dosud z pohoršujících příčin nedošlo – podrobněji viz „Revoluce
20. století ve světle Fatimy“ na Katolík
revue). Tato událost zřetelně ukazuje stav, ve které se Církev nachází
na prahu nového pontifikátu. Zatímco na téměř všech frontách, vymezujících
boj o duši, panuje falešný a zhoubný mír, tradičně smýšlející katolíci
si opět mohli uvědomit, že jsou ve válce, neboť se do synkretistického nového
věku z principiálních důvodů nehodí.
Považuji za příhodné, že k této události došlo krátce před tím,
než se generální představený biskup Bernard Fellay, FSSPX sešel na oficiální
audienci se Svatým otcem Benediktem XVI. Toto setkání, předjednané rektorem
kněžského semináře FSSPX v bavorském Zaitzkofenu P. Schmidbergerem během
jeho červnových jednání se skupinou kardinálů v Římě, mělo za cíl
osobně seznámit Svatého otce s postojem FSSPX k současné situaci
v Církvi. Ze slov mluvčího Svatého stolce Navarro-Valse i oficiálního
vyjádření biskupa Fellaye je zřejmé, že tohoto cíle bylo dosaženo. Při
asi 35 minutovém jednání seznámil biskup Fellay papeže se stanoviskem FSSPX
ke krizi v Církvi, k otázce práva na sloužení tradiční mše
svaté a k církevně-právní situaci FSSPX. Právě toto pořadí problémů
je důležité k pochopení postoje FSSPX. Podstatně důležitější, než
je otázka tzv. regularizace FSSPX, jsou totiž otázky, jejichž řešení se týká
Církve jako celku, nikoli jen jedné kněžské společnosti. Je to také důkazem
toho, že FSSPX netrpí diskvalifikující sebestředností, ale že její počínání
je vedeno hlubokou láskou k Církvi. Obě strany po skončení jednání
uvedly, že se shodly na dalších postupných krocích, jež by ve svém důsledku
vedly k vyřešení neregulerního postavení FSSPX v Církvi. Předpokládá
to však hlubší pochopení příčin současné krize ze strany Říma, neboť
bez kvalitní diagnózy není ani spolehlivá léčba. FSSPX přišlo papeži sdělit,
že tím pravým dezinfikačním prostředkem jsou tradiční katolická víra i
praxe a že je připraveno, bude-li si to Svatý otec přát, při provádění
pravých reforem v Církvi aktivně napomáhat. I když se různé informační,
či spíše dezinformační agentury snažily vyvolat zdání, že v otázce
jednání se Svatým stolcem existuje v FSSPX rozkol (jako odpůrce snah o
regularizaci bývá nejčastěji uváděn biskup Richard Williamson), panuje ve
skutečnosti ve vedení FSSPX v této věci plná jednota.
Tyto srpnové události a jejich význam pro budoucnost Církve nelze přehlédnout.
Některé jejich plody zůstávají prozatím skryté, možná se však brzy
staneme svědky jejich plné epifanie.
Sv. Pie X., oroduj za nás.
Panno Maria Fatimská, pros za nás.
Michal Semín
|
Re: Zápas o duše nabíré na síle (Skóre: 1) Vložil: yoyo v Úterý, 11. říjen 2005 @ 20:19:16 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Bratu aj ja som katolik ale poviem ti ze ma dost uraza ako sa tu stavias ku komunite Taize. Vy a vase kridlo (reprezentovane katolik revue) nie ste ta utlacana vecina v katolickej cirkvi, ako v clanku naznacujes. Nechcem by si bol nestastny, ale tolko pre jednotu cirkvi ako Roger Schutz malokto spravil, a z tvojimi nazormi by ziadna jednota ani len nehrozila. A este: ked sa ohanas encyklikami iste vies aj to, ze kto nema cirkev (pred Bohom reprezentovanu papezom) za matku nema Boha za otca. Spomen si bracek kto je tvojim otcom? Je nim skutocne Pan? Alebo si dietatom ideologie na ktoru sa tvoja viera premenila? A kedy si naposledy cital Bozie slovo? Vsimol si si..naplnenim zakona je laska. Aj k nepriatelom... alebo najme k nim??? Ja neviem skus si to precitat :-)
Nech ta Pan mocne, mocne pozehnava. |
|
|
Re: Zápas o duše nabíré na síle (Skóre: 1) Vložil: Olin v Středa, 12. říjen 2005 @ 23:26:24 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Milý yoyo a všichni ostatní čtenáři, velmi pochybuji o tom, že tzv. katolik je něčím jiným, než virtuální osobou.
Kozlové i sám jejich Pastýř potřebují herce do svého dramatu "Rekatolizace". Potřebnou roli jim ale nezahrají normální katolíci, proto sem potřebují dotáhnout pološílené extrémisty, jako je Michal Semín. Ti pak mohou být dostatečným ospravedlněním pro ty donebevolající hlouposti, které tu vylepuje zejména Reformovaný, ale i jiní.
Možná je to režie Pastýřova, možná i někoho jiného, samovolná souhra to asi nebude. Alespoň já tomu nevěřím.
Proto není na místě se něčemu divit! Jsme na "ulici", a na ulici může být občas pěkně husto. Například když se potkají "sparťani" s "baníkovci". Podle mého pozorování jsou "katolíci" a "protestanti" z podobného těsta.
Olin |
Re: Zápas o duše nabíré na síle (Skóre: 1) Vložil: yoyo v Čtvrtek, 13. říjen 2005 @ 11:00:02 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Asi mas pravdu.. neni to nic viac ako liatie oleja do ohna. |
]
Re: Olin; Zápas o duše nabíré na síle (Skóre: 1) Vložil: noname (cnemo@seznam.cz) v Pondělí, 26. únor 2007 @ 21:39:41 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Oline, jak víš,
ne každý, kdo si říká katolík musí být katolík, někdy vypadne jen pár písmen "anti" ale kdo si toho v tom fofru a zápalu boje všimne, že ? :))))))) .
Také může být jen zreformovaný nebo jak se svého času říkalo, pomýlený (možná pamatuješ na prověrky po roce 1970) a také se podle toho chová.
Mnoho lidí tehdy změnilo do rána svůj názor a začalo horlivě pomlouvat a ničit (a tehdy i udávat) co včera ještě horlivě vyznávalo.
Možná, je to podobnost čistě náhodná, nebo důkaz, že se člověk nemění. . .
Nejde ani tak o to zda člověk může změnit víru, dospět k jinému poznání ale pokud zároveň začne pomlouvat tu dřívější a říkat jak moc je špatná, vypovídá tím mnohé o sobě.
Nebo snad v zápasu o duše je povoleno vše?
Honza
|
]
|
|
Re: Zápas o duše nabíré na síle (Skóre: 1) Vložil: Nemesis v Čtvrtek, 13. říjen 2005 @ 11:05:10 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Myslím si, že názory výše napsané mohou vyjadřovat postoje určitých skupin v KC. To bychom museli být slepí, kdybychom neviděli, že někteří s papežem souhlasí a jiní ne. Spíš, a to mi odpuste, si dovolím takovou malou "rýpací" otázku. Mohou si ti, kteří věří v katolická dogmata dovolit kritizovat papeže "vykáře Krista", když je neomylný (ve věcech víry)? A některé úryvky z tohoto článku jsou věcí víry. |
|
|
Alberto Rivera: Zjevení Panny Marie - Fatimy (Skóre: 1) Vložil: Gojim v Pondělí, 26. únor 2007 @ 20:16:05 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | 35.5 Zjevení Panny Marie - Fatimy
V roce 1910 se Portugalsko stalo socialistickou zemí. Všude zavládly rudé vlajky a římskokatolická církev byla postavena před vážný problém. Všude znělo: »Pryč s církví«. Byl nejvyšší čas, aby se stal nějaký církevní zázrak. Jezuitské špičky domluvily s temným duchovním podsvětím zjevení Panny Marie. Takový zázrak měl mít mnohem větší dopad, než jen návrat Portugalska do železného područí Vatikánu. Bylo dohodnuto, že k tomu dojde ve Fatimě. Jezuité chtěli, aby se také do toho zapletlo Rusko, a navíc výběr místa zjevení se Panny Marie ve Fatimě mělo sehrát i důležitou roli v zatažení islámu pod »Matku církvi«.
V roce 1917 tedy došlo ke zjevení Panny Marie ve Fatimě. Vystoupení »Matky Boží« sklidilo veliký úspěch, jehož výsledkem byla porážka portugalských socialistů.
Katolíci v celém světě se začali modlit za obrat v Rusku a jezuité k této příležitosti zavedli zvláštní devítidenní období, tzv. Novenas Fatimy, které probíhalo po celé severní Africe pro upravení vztahů s islámskými zeměmi.
Chudí Arabové pochopitelně považovali tyto svátky za uctívání Mohamedovy dcery a právě toho chtěli jezuité docílit. Arabové měli za to, že došlo ke zjevení Fatimy. Ihned po fatimském zjevení nařídil Papež Pius XII. své nacistické armádě jezuitů obsadit Rusko a další země pravoslavného náboženství a obrátit Rusko na římskokatolickou víru. O několik let později papež Pius XII. poté, co prohrál druhou světovou válku ohromil svět falešnou zprávou v novinách o tančícím slunci v rukou Fatimy. Byla to velká náboženská podívaná, kterou svět opět zbaštil. Nepřekvapuje to však, protože Pius XII. byl totiž jediný, kdo toto zjevení viděl.
Jezuité plánovali další čtyři až pět zjevení, a to v Číně, několikrát v Rusku a několik zjevení i v USA. A lidé to opět zbaštili.
Jaký vliv měla tato zjevení na islám? Hovoří jezuitský biskup Sheen, ředitel Kongregace pro propagaci víry. Jeho slova mají pro římskokatolický svět autoritaticní váhu:
»Naše zjevení Panny Marie ve Fatimě znamenalo, co se týče obrácení na křesťanství, zvrat v životě 347 milionů muslimů, tedy zvrat v nejproblematičtějším ze všech náboženství. Muslimové po celá staletí okupovali Portugalsko a zanechali tam svůj vliv. Po smrti dcery Fatimy napsal totiž o ní Mohamed, že je ‘druhou nejsvětější ženou v ráji po Marii.’ «
Biskup Sheen věří, že Panna Marie si přála, aby byla známá také pod jménem Fatima na znamení a příslib muslimům, kteří věří, že Kristus se narodil z Panny, aby uvěřili v Kristovo Božství. Zdůraznil nám, vypráví dále Rivera, že pohanské sošky fatimské panny přijali s velikým nadšením muslimové v Africe, Indii a také jinde a že díky jim začínají muslimové navštěvovat i chrámy římskokatolické církve.
pokracovanie: Tajne dejiíny Jezuitov
|
|
|
|
|