poslal Nepřihlášený BUDOVÁNÍ
NAŠÍ SÍTĚ SPOJENÍ: Dostat se na místa, kam lidská noha dosud nevkročila
Hlavním motem původní verze televizního seriálu Star Trek bylo
„dostat se na místa, kam lidská noha dosud nevkročila.“ Úkolem odvážné
mise posádky kosmické lodi Enterprise bylo prozkoumat odlehlé končiny vesmíru,
kam dosud nevstoupila lidská noha. Poslání nás, Ježíšových učedníků,
je podobné. Byli jsme pověřeni „jít do celého světa“ a „získávat učedníky
ze všech lidí“.
Zkus přemýšlet o své síti spojení jako o sluneční soustavě se třemi
hlavními úrovněmi. První znázorňuje vztah k sobě samému a k Bohu. Druhá
představuje vztah k mým nejbližším přátelům a rodině (žena, nejlepší
přátelé, děti, rodiče, atd.), třetí
sestává ze vztahů s nahodilými přáteli, vzdálenými příbuznými,
známými, a cizími lidmi. Všimni si, že každá úroveň závisí na té předchozí.
Na druhé úrovni je to opravdu spojení mezi mnou A Bohem A mezi nejbližšími
přáteli/rodinou a na té třetí spojení mezi mnou A Bohem A mými nejbližšími
(přáteli/rodinou) A nahodilými přáteli/vzdálenými příbuznými. To je
zdravá síť spojení.
Žel
existuje skupina lidí, kteří jsou zneužíváni či zanedbáváni na každé
z těchto vztahových úrovní. Křesťané, ať už jsou kdekoliv, selhávají
na první úrovni a na místo Krista si staví jiné bohy: cokoliv, co přináší
úlevu od bolesti, odreagování, potěšení. Na druhé vztahové úrovni jsou
zneužívány, zanedbávány či naprosto ignorovány děti a ženy kazatelů či
evangelistů. Mezi křesťany, a adventisté nejsou výjimkou,
se množí případy nevěry a rozvodů. Muži i ženy kvůli nedostatku
opravdového přátelství a kvalitních rodinných vztahů cítí osamělí a
izolovaní, ačkoliv “přátele” i “rodinu” mají. Na třetí úrovni
roste počet podivínů a chudých, kteří jsou navzdory snaze
přiblížit se k nim a získat je pro Ježíše osamělí, hladoví, bez
domova a nazí.
V
čem je problém? Jak je možné, že zkoumáme Písmo a děláme Boží dílo,
a přesto se oblasti, kam „lidská noha nevkročila“ podle všeho zvětšují
a násobí? Voláme “Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, na
cestách, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti? . . .
Což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé
duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?” (Matouš 25,44;
7,22). A Ježíš se ptá: „proč jsou ti nejmenší z nich, mí přátelé a
rodina, stále zanedbáváni?“ Podívejme
se na každou úroveň, abychom to zjistili.
První
úroveň:
Klíčovou roli samozřejmě hraje první, centrální úroveň.
Jestliže je naše srdce tam, kde je náš poklad, pak naše osobní nejvyšší
hodnota bude určovat charakter první vztahové úrovně a ta potom úrovně
další. Pokud můj vztah k Bohu není silný, poznamená to mou síť spojení.
Jako křesťané díky Bohu věnujeme této oblasti mnoho energie např.
prostřednictvím bohoslužby, vzájemné služby a pobožností. Ale kvalita
tohoto spojení závisí i na opačném konci - na Božím spojení se mnou.
Ignorujeme-li jeho stranu vztahu, nejsme opravdu spojeni. A tak dokonce i na této
úrovni existuje prostor, kam “lidská noha nevstoupila”.
Myslím, že právě
toto byl problém zákoníků a farizeů v Ježíšově době. Oni byli natolik
zabráni do vykonávání svých rituálů, poskytování almužen, dávání
desátků, činění skutků, atd. že neměli čas zakusit Boží lásku a zájem
o ně,ačkoliv si to Bůh přál. Byli příliš zaneprázdněni
sami sebou, než aby je Bůh mohl přijmout a aby se oni mohli těšit z jeho
bezpodmínečného přijetí! Představ si ženu, jak tráví všechen svůj čas
a energii, aby naplnila přání a potřeby svého manžela a celou tu dobu si vůbec
nevšimne toho, co on dělal pro ni. Měl by manžel dobrý pocit z jejich
vztahu? Měl by pocit, že ho jeho žena dobře zná? Když se tedy zákoníci a
farizeové odvolávali na všechno, co udělali pro získání Boží přízně,
není divu, že musel vyznat, že je nezná.
Takže pravé a zdravé spojení s Bohem zahrnuje zdravé spojení sama
se sebou! Jestliže se chci zalíbit Bohu, musím být schopen přijmout jeho
hodnocení. Obávám se, že toto je problém, který se v rámci křesťanství
naprosto vymknul z rukou. Křesťané, a zvláště adventisté s.d., jsou na
tom špatně se sebehodnocením. Neustále usilujeme o to, abychom byli přijatelní
v Božích očích, a to ovlivňuje naše spojení na ostatních úrovních.
Znehodnocujeme sami sebe a pak děláme to samé ostatním. Ale proč?
Tento problém souvisí s křesťanskou doktrínou prvotního hříchu
která říká, že jsme všichni byli narozeni “v hříchu” jako ti, kdo
potřebují spasení. Narodili jsme se pokřiveni a potřebujeme narovnat. Problém
však není v této doktríně samotné, protože to je biblická pravda, ale v
tom, co s ní děláme. Předpokládáme, že když jsme se narodili pokřiveni
a potřebujeme nápravu, znamená to, že jsme se narodili znehodnoceni a potřebujeme
se napravit dříve, než v Božích očích začnu mít vůbec nějakou
hodnotu. Tento způsob uvažování je v dnešní materialistické společnosti
pochopitelný. Zapomínáme ovšem, že nejsme věci, ale stvořené bytosti,
které Bůh miluje nevýslovně hlubokou láskou! Zapomněli jsme, že “zatímco
jsme ještě byli hříšníci, dal svého milovaného a jediného Syna, aby trpěl
a zemřel, abychom my mohli žít a být s ním!” Ačkoliv se tedy rodíme pokřiveni,
máme hodnotu. Naše hodnota je měřena prolitou krví milovaného Božího
Syna. Potřebujeme nápravu. Svou hodnotu si však nemusíme teprve zasloužit,
ale radovat se z ní a být za ni vděční. Když přijmu to, co Bůh udělal
prostřednictvím kříže, když mu umožním, aby mě tak vysoce hodnotil, časem
se změním a vědomí této nesmírné hodnoty bude pronikat i ostatními úrovněmi
a všechna má spojení a vztahy budou zdravější a kvalitnější.
Druhá
úroveň
Ačkoliv křesťané
kladou velkou váhu na rodinu a stráví mnoho času s dětmi a partnery, přesto
děsivě selháváme na této úrovni. Samozřejmě, většinou je to díky selhání
na první úrovni, ale přesto je třeba prodiskutovat některé oblasti, mají-li
se věci změnit.
Pro
začátek chci říci, že jsme někde ztratili naše chápání toho, jak vypadá
ryzí síť vztahů Božího lidu. Je to pravdivé vyjádření zejména v
adventní církvi. V průběhu naší historie jsme začali brát adventní síť
vztahů jako “církev” nebo instituce, kde základní jednotkou je jednotlivý
pracovník jako pohonná látka stroje. Buď jsem “pracovníkem” na půdě církve
jako kazatel, učitel, misionář, administrátor, atd. nebo jsem “pracovníkem”
vně sboru, a přispívám určitým procentem svého výdělku na “dílo.”
V tomto modelu existuji ve prospěch instituce. Můj vztah s mou rodinou nebo přáteli
je smysluplný jen do té míry, do jaké jsem schopen přivést je do stroje a
učinit z nich produktivního přispívatele pro dobro instituce (učednictví).
Nemáš-li takovou zkušenost jako adventista (nebo člen jiné denominace), jsi
šťastným člověkem.
Ve skutečnosti
se to podobá tomu, co dělala křesťanská církev ve středověku. Tím, že
křesťany všude přesvědčila, že mají přístup k Bohu skrze církev (svátosti,
kněží, papež, atd.), náboženští vůdcové úspěšně přesunuli církev
do ohniska sítě vztahů každého člověka, která pak dominovala jejich
spojení s lidmi na vnějších úrovních sítě vztahů. V církvi adventistů
děláme to samé. Tím, že placení desátků a vydávání svědectví dáváme
spojujeme s Božím přijetím nás (“okrádáš Boha, když neplatíš desátky”
a “dokončeme Boží dílo, aby se Kristus mohl vrátit zpět”), smazáváme
rozdíl mezi Bohem a institucí církve, a posouváme církev přímo do jádra
naší sítě vztahů. Jádro naší sítě vztahů je v jádru našeho srdce. Náš
čas a peníze jsou naším pokladem. Tento matematický příklad dokončete
sami.
To není to, co měl Bůh na mysli. Nikdy neměl v úmyslu, aby se církev
stala institucí. Ne, že by neočekával, že by tady nebyla instituce, která
by přesvědčila sloužila církvi, ale záměrem církve mělo být společenství
a ne korporace. Organizace církve je nezbytná (ačkoliv je vždy předmětem přestavby
- restrukturalizace), a to zahrnuje určité množství institucionalizace. Ale
tato instituce musí sloužit komunitě učedníků a ne opačně. Tato myšlenka
je spojena s Ježíšovým novým paradigmatem, ve kterém “sobota byla učiněna
pro člověka a ne člověk pro sobotu.” (Marek 2,27) Tato skutečnost nás
okrádá o smysluplné spojení s přáteli a rodinou na naší druhé úrovni.
Musíme vyjmout sbor (církev) s prvního místa, a místo toho ji učinit nástrojem,
aby mi sloužila v mých vztazích s ostatními, pak získám podporu a
povzbuzení, které potřebuji k zlepšení svého spojení s mými blízkými.
Třetí
úroveň
Pokud roste můj zdravý vztah k Bohu a sama sobě na první úrovni, a
udržuji Boha v jádru mé sítě vztahů zatímco církev má své místo, aby
mi sloužila ve vztazích na druhé úrovni, třetí úroveň neunikne pozitivním
důsledkům těchto zdravých změn. Existují konkrétní problémy na této úrovni,
které bychom přesto měli zmínit. Na této úrovni existuje mnoho tmavých míst
učednictví, které jsou zanedbány a kde “žádný člověk před tím nešel.”
Na této úrovni jsou zanedbáni ti, co se nehodí. Chudí, znetvoření,
diskriminovaní, násilníci, hněviví, nepochopení, mentálně postižení,
atd., atd., atd. To také zahrnuje lidi, jejichž názory zařadili mezi “jiné”
lidi než jsme my. Je Božím záměrem přivést tyto lidi do naší třetí úrovně
ve stovkách nebo dokonce tisících! “Jděte tedy na rozcestí a koho
najdete, pozvěte na svatbu. Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny,
které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.”
První skupinu zmíněnou výše můžeme nazvat “chudí.” Chudí
duchem, chudí na krásu, chudí na peníze, chudáci, kteří se neumí ovládat,
chudí, kteří se nedokáží začlenit do společnosti, chudí na rodinu,
mohli bychom dokončit tu frázi “chudí na ______” téměř s čímkoliv.
Problém chudoby, ať už se jedná o jakýkoliv druh chudoby, je v tom, že můžeš
nabídnout velmi málo nebo nic do vztahu s někým jiným. S takovými se těžko
navazuje vztah, protože to není snadné a pohodlné. A tak jsou tito lidé
zanedbaní v našem učednictví.
Ne, že bychom “nezískávali” tyto lidi, to ne, máme projekty
pomoci chudým, poradny, misijní projekty, atd., skrze které jim “sloužíme.”
Ale kdo je jejich přítel? My ne, protože jsme příliš zaneprázdněni přátelstvím
s těmi, se kterými se dá přátelit snadno. Jsme zaneprázdněni trávím času
s těmi, kteří vypadají dobře, se kterými vypadáme dobře, kteří nás
zabaví, se kterými se nasmějeme, kteří nás intelektuálně stimulují,
atd. Samozřejmě, chudým “pomůžeme”, ale co dobrého to pro nás nebo
pro ně udělá, když se na nás Ježíš podívá a řekne: “promiň, ale znám
tě?” Číhá na nás příliš mnoho samoty a utrpení, abychom marnili čas
těmi lidmi, kteří byli pozváni, ale “nebyli ji hodni.” (Matouš 22,8)
Nechme je, ať mají své vlastní hostiny a vyjděme do ulic nalézt skutečné
přátele.
Tento problém působil Ježíši potíž. Řekl, “Dáváš-li oběd
nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté
sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale
dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě,
neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení
spravedlivých.” (Lukáš 14,12-14) Tedy Ježíšovou prioritou bylo “přinést
chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatcům propuštění, navrátit slepým
zrak, propustit zdeptané na svobodu, vyhlásit léto Hospodinovy milosti.”
(Lukáš 4,18-19) - uzdravování, pomoc, trávení času. Nemělo by to být naší
prioritou?
Druhou výše zmíněnou skupinou jsou lidé někdy nazývaní v bibli
jako “neznámí” nebo “cizinci.” To jsou ti, jejichž kulturní a náboženské
pozadí je natolik odlišné od našeho, že mluvit s nimi vyjde nastejno jako
ignorovat je. Jsou to muslimové, budhisté, stoupenci New Age, pohané, ateisté,
atd. Ovšem skrze celý Starý a Nový zákon je nám dána odpovědnost přátelit
s těmito lidmi. (např. milosrdný samaritán). A znovu, nemůžeme být nařčeni
z toho, že bychom “nezískávali” tyto skupiny lidí. Co například misijní
projekty “globální vize”, AFM, Maranatha, ADRA, atd., my uzdravujeme, pomáháme
a kážeme bez problémů. Stále ještě nemáme spojení v kategorii trávení
času. Můžeme hloubit studny, ale naše vztahy s těmito lidmi se stěží
dostanou pod povrch. Můžeme stavět modlitebny pro lidi v oblasti třetího světa,
ale naše spojení s těmi nimi končí kolaudační hostinou. Navíc, to nejsou
jenom lidé v jiných zemích, to jsou lidé v našem vlastním sousedství,
jsou to naši teenageři, oni jsou oněmi jinými náboženstvími v naší
vlastni zemi.
Jsem přesvědčen, že problém se získáním těchto lidí má co do
činění s naším konceptem misie. My v podstatě věříme, že naše hlavní
odpovědnost je jít a nalézt lidi a udělat z nich křesťany, pokud jimi
nejsou. A pak se ujistíme o tom, že jsou správnými křesťany. Dosáhneme-li
toho, nedělá nám problém přivést tyto lidi do našeho sboru a případně
zapojit je do naší sítě vztahů. Bylo by ovšem nemyslitelné spojit se s někým,
kdo nevěří, že Ježíš byl božského původu, a nebo s evolucionistou, a
nebo s někým kdo v Boha nevěří vůbec. Ježíš měl úplně jiný přístup,
On nejenže trávil čas s chudými nebo s těmi jejichž víra byla podivná,
ale trávil čas dokonce s kriminálníky, s prostitutkami, a s posedlými ďáblem.
On je nejenom uzdravil a dal jim kopii Cesty ke Kristu, ale trávil s nimi čas!
Umožnil sám sobě, aby potřeboval jejich přátelství také.
Jsou v podstatě pouze tři skupiny lidí: náboženští - ti kdo
nalezli náboženství, ve které je momentálně uspokojuje, nenáboženští -
ti kdo jsou momentálně spokojeni bez náboženství, a hledající - ti, kdo
nejsou ještě spokojeni a hledají něco víc. Typická evangelizace oslovuje
pouze hledající. Tito lidé se dají snadno získat. Hledají pravdu a
smysluplnější náboženskou skupinu. Vše, co potřebujeme udělat, je představit
naše náboženství, jak jen nejlépe dokážeme a oni se rozhodnou.
Adventismus si vede dobře s tímto typem lidí, protože má vysoký standard
pravdy, ale ztrácí mnoho z nich, protože adventisté už tolik nezdůrazňují
náboženský prožitek (zkušenost).
S jinými skupinami, náboženskou i nenáboženskou, se pokrok dělá
jen těžce. Ano, je to stejné i pro ostatní křesťany. Je totiž jasné, že
JSOU SPOKOJENI TAM, KDE JSOU! A my se jim ještě snažíme “prodat” něco,
pro co nepociťují potřebu. Přestaneme-li se pokoušet získat je pro naše náboženství
a utvrdíme je v jejich vlastním náboženství, vybudujeme-li s nimi přátelství,
stanou se součástí naší sítě vztahů. Nemusí sedět ve stejné lavici ve
sboru, aby byli smysluplnou součástí naší sítě vztahů. A kdo ví, je-li
mé náboženství lepší, nebylo by snazší pro Ducha vést je k tomu, kdyby
byli mými dobrými přáteli a důvěřovali mi? A tak když půjdeme “kam žádný
člověk před tím nevkročil,” abychom získali smysluplná spojení, budeme
budovat most, který ostatní mohou použít, aby se dostali blíže k mému
Bohu.
Potřebujeme naprosto změnit náš pohled na naší misii. Musíme přestat
pokoušet se získat monstra a začít získávat přátele. Musíme strhnout
hradby, které jsme vybudovali prostřednictvím evangelia, a začít stavět
mosty. Musíme přestěhovat naší síť vztahů za stěny našich katedrál na
ulici a do nákupních středisek nebo kdekoli jsou lidé. Musíme přestat
pokoušet se šplhat na pyramidy a začít se točit s Ježíšem v našem středu
a spojit se s ostatními u kruhového obrubníku našeho kola od vozu. A konečně,
musíme přestat zanedbávat naše nejbližší a přesto nejvzdálenější a
“jít, kam žádný člověk před tím nevkročil.” To je opravdové učednictví.
To je spojová evangelizace. To dělal Ježíš. Připojíme se k Ježíšovské
revoluci, nebo jsme příliš dobří na to, abychom následovali našeho
mistra?
Tim
Watson
