Grano Salis - Jak katolíci nalézají své povolání

Znovu jsem s ním zavedl na to téma rozhovor, pověděl jsem mu o tom, že mi modlitby moc nepomohly. Chtěl jsem vědět, jak se modlí domorodci, s nimiž jsem se v buši setkal. „Vykládají si s Pánem Bohem.“

Jednoho večera jsem si položil otázku: Zdeňku, nechtěl by ses stát knězem? Nebral bych to jako oběť, to by bylo špatné, jen jsem si říkal, kdyby to tak bylo možné hned … Věděl jsem totiž, že mě v tom případě čekají dlouhá studia, a při neznalosti angličtiny a alespoň základů latiny …, trochu jsem zaváhal. Šel jsem za Pierrem a svěřil jsem se mu. S rozhodnutím stát se knězem, s pochybnostmi, které mě přitom stále pronásledují. Chvíli mlčel a pak mi poradil: „Modli se.“ Modlil jsem se Otčenáš a Zdrávas, ale nebylo to ono. Znovu jsem s ním zavedl na to téma rozhovor, pověděl jsem mu o tom, že mi modlitby moc nepomohly. Chtěl jsem vědět, jak se modlí domorodci, s nimiž jsem se v buši setkal. „Vykládají si s Pánem Bohem.“ To mi nebylo jasné. „Jak si vykládají?“ Otec Pierre se znovu usmál a povídá: „Jako my dva teď spolu rozmlouváme, tak oni rozmlouvají s Bohem, svěřují mu všechny své trampoty, prosí ho o radu, o odpuštění a přitom mu vysvětlují, proč se to či ono stalo. A přitom vykládání jakoby dostali náhle odpověď. Zkus to taky.“

Zkoušel jsem to, ale marně. Byl jsem dlouho zvyklý odříkávat jen ranní a večerní modlitbu, poděkování před obědem a po obědě a již zmíněný Otčenáš a Zdrávas. Nešlo to naráz, jak jsem si zprvu myslel, chtělo to čas.

Přicházely Vánoce a já si rozhodnutí stát se knězem chtěl dát jako dárek. Bude to opravdový dárek, když to bude opravdové rozhodnutí, posiloval jsem se v duchu. Dokonce jsem zašel do kláštera za matkou Euphemií, abych se svěřil i jí. „Matko, raději si sedněte, protože to, co vám teď řeknu, by vás mohlo porazit. Chtěl bych se stát knězem.“ Nevím, jestli v první chvíli správně pochopila má slova. Sestry mě znaly jako velkého šprýmaře, který například sochu svatého Antoníčka bez nosu spravil tím, že mu udělal nový a mnohem delší, jako má Pinocchio, většina soch, které potřebovaly obnovit barvu, měla po jeho zásahu obličeje hnědé nebo černé jako domorodci. Ti z toho měli pochopitelně radost,a le matce představené se to nelíbilo. Teď jsem před ní přešlapoval jako malý kluk.

Podívala se na mě přes ty své poloviční brejličky a klidně mi povídá: „Já vždycky věděla, že budete knězem.“ Teď jsem si musel sednout zase já, abych nespadl.

Jeden z životních příběhů +Zdeňka Čížkovského, kněze misionářského řádu oblátů* v Jižní Africe.

* misionářský řád oblátů, byl založen francouzským šlechticem a knězem Evženem de Mazenot po napoleonských válkách, kdy byla Francie duchovně i materiálně doslova v rozvalinách. Se čtyřmi dalšími spolubratry vytvořili nejdříve malou komunitu a nazvali se obláty, z latinského oblatus – zasvěcený, obětovaný. Zasvětili se Panně Marii a už v roce 1826 byla kongregace misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné schválena papežem Lvem XII. Její členové si vzali za úkol „šířit Kristovo radostné poselství mezi těmi, kteří po zvratech doby zůstali bez pastýřů.“

+Zdeněk Čížkovský: V Africe mi říkali Sípho, Karmelitánské nakladatelství, 2003

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace