poslal jonas Ježíšova oběť nám otvírá cestu k Bohu
„Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém
místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí . . .“ Ž 24,3-4a
Kázání:
Žd 10,19-24
Nejsvětější svatyně je volně přístupná! Kdokoli může vejít! Už
neplatí žádná omezení – jen kněz, ba dokonce velekněz, jen v určený čas, jen za
přesně daných podmínek (s obětní krví). – Ale nevím, jestli se z toho mám
radovat. Vstoupit jen tak do svatyně, do blízkosti svatého Boha? Kdekdo?
Neztratí se úcta k Bohu? Nesníží se Boží vznešenost? Nestrhne závoj Božího
tajemství? Nepotřebujeme spíše Boha, před nímž se budeme chvět?
Máme svobodu.
Vím, jak to vypadá, když máme svobodu. Jak se dopředu dere neomalenost, s jakou
samozřejmostí se prosazují ostré lokty a právo silnějšího. Troufalost slaví
triumf. Ukrajuje z bohatství země lukrativní pozemky za pakatel. Což takhle si
ukrojit z duchovní bohatosti? Trochu té duchovní energie? (Dnes už není třeba
jít cestou zasvěcování, odříkání a poslušnosti, i na duchovní energie máme
rychlokursy.)
A nejen svobodu máme. Máme dokonce právo (podle originálního
řeckého textu). Jako by se nám práva beztak nerozpínala k prasknutí. Právo,
nárok. Až na věci nejsvětější. Vstoupit do svatyně – sáhnout si na Pravdu?
Dotknout se Bytí? Není snad náhodou v linii téhle svobody a tohoto práva třeba
ta genetická hra s lidskou buňkou?
Nejsvětější svatyně je volně přístupná.
Ježíš uvolnil přístup k Bohu. A kam jsme od té doby došli? Vlastně ani nemám
chuť se účastnit závodů v duchovní kulturistice, podílet se na rabování
svatostánku. Chtěl bych se vrátit na počátek.
Odkud se vlastně vzal můj
dojem, že je svatostánek popleněný, vykradený? Vykradený Bůh . . . Vyprázdněná
svatost . . .
Jak odlišná od vší neomalenosti je řeč epištoly: smíme se
odvážit vejít. Jaká nesmělost, pokora! - - Možná i cesta je odlišná. Možná
že ta pravá svatyně je vlastně někde jinde. Dříve lidé věděli, kam chtějí jít,
ale pro svou hříšnost si netroufali. Dnes si troufáme, ale nejspíš nevíme kam a
kudy. V domnění, že všechno je mít svobodu i právo, snažíme se zaujmout místo
v centru života – jenže vzápětí se nám ukáže, že to žádný skutečný život není.
Máme svobodu a právo, ale ztratili jsme cestu.
K té pravé svatyni vede cesta
čistoty. Ta cesta vede procesem očištění.
V dávných dobách v Izraeli k tomu
sloužil kult. Zdá se, že sekularizace se s očišťovacími rituály rychle
rozloučila. Ačkoli - kdo ví? Je péče o hygienu jediným důvodem, proč se tak
často a rádi sprchujeme? Smýváme prach ulice nebo bahno naší duše? Kolikrát
v literatuře se objevuje obraz vnitřních pochodů ženy sprchující se poté, co
byla zneužita? A proč by něco podobného nemohlo být v podvědomí toho, kdo se po
celý den brodil mocenskými hrami s jejich taktizováním, přetvářkou –
v manželství, v politice, ve sportu? (Taky se rád sprchuju!) Nakolik je tělesná
čistota důležitá pro naše sebevědomí, sebehodnocení? Nepovažujeme se za lepší
než jsou třeba Arabové, protože se považujeme za čistší?
Jenže v tom jsme
strašně povrchní. A naše vlastní řeč nás usvědčuje. Co znamená, když řeknu: Jsem
čistej!? Že mi zrovna v krvi nekoluje žádný sajrajt, na kterým jsem závislý,
který mne zotročuje. (Někde v hloubi duše víme, že naše svoboda a náš nárok nám
samy cestu neotvírají.)
Ježíšova oběť nám otvírá cestu k Bohu. Kristova krev
nás očišťuje. Dřív se mi zdálo jako hloupost, že by krev mohla očišťovat. Teď
mám dojem, že s metaforou těla obmytého čistou vodou nevystačíme. Bude to chtít
jít mnohem hlouběji, bude to chtít transfúzi. Dárcem je Ježíš Kristus.
Chtěl
jsem být vrátným domu Páně. Bál jsem se znesvěcení svatyně. Málem bych pro to
chtěl omezovat svobodu. Vrátit se k řádu kněžství - přístup ne pro každého,
přístup jen za určitých podmínek. Teď se však setkávám s evangeliem. Evangelium
Ježíše Krista nabízí každému svobodu a cestu. Cestu ke svobodě. (Pro každého.
Když po ní ovšem jdeš, ona tě mění.) Přístup k Bohu. Přístup k nejsvětějšímu, co
se nám odkrývá v prostotě a pozemskosti: mějme zájem jeden o druhého a
povzbuzujme se k lásce a dobrým skutkům.
Amen.
J.Vetter
