Grano Salis - Islam a křesťanka

Muslimská žena na cestě ke Kristu Najednou mi spadly šupiny z očí Protože byli v Iránu pronásledováni z politických důvodů, utekla Marie Anna se svou rodinou do Rakouska a zažila zde nádherné obrácení. Dnes je katechetkou a vyučuje muslimy, kteří se připravují ke křtu. Rozhovor, který vedli manželé Gaspariovi s Annou Marií

Jaký význam měla pro vás víra v dětství? Narodila jsem se v islámské rodině v Teheránu. Můj otec byl věřící člověk, nikoliv fanatik, jak jsme toho dnes často svědky. Držel se přesně předpisů šaria. Denní modlitby bral velice vážně, také postní dobu. Vyžadoval to také od rodiny? Matka byla orientována spíše tradicionalisticky. Naši rodiče se velmi snažili o to, aby nám předali víru. V domě se scházely modlitební kroužky žen ze sousedství. Ženy se sešly, něco uvařily. Mullah přednesl kázání nebo se zpívalo. Vyprávěl o muslimských mučednících. Když mullah odejde, dáme se do jídla a do povídání.

Nosila matka závoj?

Ano, vždy nosila závoj. My děti jsme měly svobodu, abychom se samy rozhodly. Moje mladší sestra vždy nosila závoj. Starší sestra a já jsme se rozhodly, že ho nosit nebudeme – až do revoluce. Bylo mi tehdy deset let. Byla to strašná doba: nepokoj, mnoho mrtvých, nejistota na ulici... Po revoluci musely všechny dívky a ženy nosit závoj, nebo opustit školu. Ředitel si mě tehdy zavolal a řekl, že musím nosit šátek, jinak musím opustit školu. Několik let později jsme musely nosit závoj. Podle šaria je dovoleno, aby žena ukázala ze svého těla jen tvář a ruce. Víc znamená hřích. Byla na škole výuka náboženství? Ano. Vyučoval se Korán. V druhé třídě základní školy jsme se učily arabsky číst. Pro každého muslima je důležité, aby uměl Korán správně arabsky číst. To je důležitější než obsah. To musí být velice správné. Když jsem udělala v diktátu chybu, byl to hřích. Jak se muslimové modlí? Modlí se pětkrát denně. Postaví se směrem k Mekce. Existují zvláštní postoje při modlitbě. Určitá slova se musí říkat arabsky. Čtou se verše z Koránu. Co vůbec neexistuje, je osobní rozhovor s Bohem. Jaký je potom vztah muslimů k Bohu? S Alláhem není možno vejít ve styk. Allah je velice přísný Bůh. Nemá se zemí žádný kontakt. Naše světy jsou dokonale odděleny. Když se dopustíme nějaké chyby, uděláme hřích, potrestá nás. Pro mnoho lidí je vztah k Bohu poznamenán strachem. Boha nemilují, nehledají k němu žádný vztah. A ještě něco: Korán obsahuje mnoho protiřečení. Napadlo to Vašeho otce? Měli jsme doma mnoho knih, velkou knihovnu. Jednou mi otec četl knihu Mohamedova švagra. A tu nám řekl: „Nemohu věřit tomu, co udělal tento muž, to nemá se spravedlností nic společného. Sám o sobě je však oslavován. Mnoho lidí zabil a jejich vdovy si pak vzal za ženy.“ Pro mého otce to bylo nepochopitelné. Bylo to tedy obtížné žít jako věřící muslim? Velice. Jen si představte: na hlavním náměstí byli lidé za nového režimu kamenováni, bičování, snad i oběšeni. Kdo nedodržel předpisy šaria, byl přísně potrestán. Bylo to strašné, co jsem všechno zažila ve škole.

Na příklad?

Ve druhé třídě se musel každý přihlásit k nějaké islámské aktivitě. „Jsi muslimka, když je islám v nebezpečí, musíš vědět, jak zacházet se zbraní,“ řekli nám. Ale já jsem nechtěla do kurzu zbraní. Přihlásila jsem se do kurzu islámských písní. Cvičili jsme je jednou týdně. Jednou přišla jedna fanatická učitelka, která stále nosila závoj a zbraň, a zavedla nás na jeden malý hřbitov. Tam jsme musely sbírat kamení a dřevo. Pak nás zavedla do jednoho koutu hřbitova, kde byl pochován jeden mladý člověk, který byl politicky pronásledovaný a byl ve vězení popraven. Několik lidí, matka a sestry byly u hrobu a velice plakaly. A tu nám poručili, abychom házeli kamení a klacky na truchlící pozůstalé. Já jsem se toho neúčastnila a bylo mi jasné: Islám pro mě zemřel. Od té doby jsem dělala jen to nejnutnější. Jak jste se dostali do Rakouska? Kvůli politickým těžkostem v Iránu jsme odešli z vlasti. Můj muž, moje děti a sestra jsme mysleli, že zde v Rakousku není pronásledování. Ale setkali jsme se zde s problémy. Neuznali nás za uprchlíky. Můj muž a sestra skončili ve vězení. Postavili nás před alternativu: buďto se vrátíme dobrovolně, nebo nás předají íránské policii. Byla jsem v této tísni sama, neznala jsem řeč, neměla jsem peněz. Nikdo nás neznal. Jedna moje teta žila v Německu. Rozhodla jsem se, že jí zavolám... poprvé po šestnácti letech. Vylíčila jsem jí naši nouzi, plakala jsem do telefonu. Nato mi řekla: „Víš, já jsem křesťanka. Věřím v Ježíše Krista. Modli se k Ježíši Kristu, ještě dnes večer. Modli se v jeho jménu.“ Byl to pro mě šok. Jako muslimka jsem neměla žádný vztah k tomu, co mi řekla. Ale ona opakovala. „Jdi do svého pokoje, jdi do kostela a modli se v Ježíšově jménu. Uvidíš, Ježíš ti pomůže.“ Tato výzva byla pro mě klíčový zážitek. Přesto, že jsem Ježíše neznala, z islámského hlediska byl to jen prorok, pomyslela jsem si: udělám to. Oblékla jsem děti a vyšly jsme na ulici. Jednoho pána, kterého jsme potkaly, jsem se zeptala, kde je kostel a ukázala jsem mu v ruce kříž. Německy jsem neuměla. Vešly jsme do tmavého kostela. Byl zavřený, ale mohly jsme stát u mříže a dívat se dovnitř. Poprvé v životě jsem viděla kostel, svatostánek, sochy svatých... Přepadl mě hluboký mír. Cítila jsem: Tady je Bůh! Znala jsem mnoho mešit, ale takový pocit jsem tam nikdy nepoznala. I když jsem to neuměla, modlila jsem se v Ježíšově jménu: Ježíši, pomoz nám! Byly to překrásné okamžiky. I doma jsem se modlila: Bože, v Ježíšově jménu, pomoz nám!

A pomohl Vám Ježíš?

Další ráno jsem chtěla navštívit svého muže a sestru. Dosud jsme museli projít mnoha dveřmi a mohli jsme mluvit jen přes sklo. Tentokrát jsme seděli spolu hned v prvních dveřích. Zeptala jsem se: „Co se stalo?“ A oni: „Nevíme. Dnes nás propustili!“ V tom okamžiku mi spadly šupiny z očí. Ježíšovo jméno je mocné. Bůh mě poprvé vyslyšel. Od toho okamžiku jsem věřila v Ježíše Krista. S manželem a sestrou jsem však o tom nemluvila. Ale tetě jsem napsala dopis: „Věřím v Ježíše Krista! Chci být jeho učednice.“ Byla jsem zkrátka do Ježíše zamilovaná, nemohla jsem bez něho už žít. Jak se Váš život víry dále vyvíjel? Teta mi poslala Bibli a několik knih v perštině. Když jsem poznala Bibli, řekla jsem to manželovi a sestře. Můj muž na to nic neřekl, ale pro moji sestru to bylo nepřijatelné. Tak jsem četla Bibli tajně. Zvláště mě dojímalo, že Bůh je láska a že nás lidi miluje. To v islámu neexistuje. To, že člověk je Boží dítě, to je nádherné! Prostě jsem uvěřila v Ježíše Krista. On byl můj Pán. Přijala jsem jeho poselství. Měla jste kontakt s křesťany? Ne hned. Neuměli jsme německy. Křesťanští Peršané tu nebyli. Chodila jsem sama do kostela. Na mši ne, nevěděli jsme, co to je. Jak došlo k prvnímu styku s křesťany? Nejdříve jsem se nechtěla nechat pokřtít. Myslela jsem, že nová víra je soukromá věc. Jednou se mě však jedna paní, kterou jsem poznala, zeptala: „Co vlastně jsi? Muslimka, nebo křesťanka?“ Moje odpověď: v srdci křesťanka, ale na papíře muslimka, mě nenapadla. Tu jsem si řekla: Tak to dále nejde. Buď, anebo. A tak padlo rozhodnutí. Dám se pokřtít. Co tomu řekl Váš muž? Musela jsem sebrat všechnu svou odvahu, abych mu to řekla. Pro ženu z Východu je to těžké. O mnoha věcech, které se týkaly mne, rozhodoval otec, bratr nebo muž. Že jsem si to troufla, vyplývalo z toho, že jsem dlouho četla Bibli a chodila do kostela. On přenechal rozhodnutí na mně. Příprava na křest byla obtížná. Neuměla jsem německy, farář neuměl persky. Až do křtu, je tomu již devět let, to trvalo sedm měsíců. A za tu dobu to bylo i s mým mužem tak daleko, že se nechá pokřtít. Tak jsme byli pokřtěni všichni čtyři, my i naše děti. Přípravou pro náš křest byla četba Písma svatého. Nyní jste katechetkou. Jak jste k tomu přišla? Po křtu jsme již nemohli svou víru tajit. Jako první jsme si doma pověsili kříž a obraz Panny Marie, bylo to v domově, kde bydlí sami muslimové. Naši spolubydlící byli naším krokem velice rozčarováni, ale nevedlo to k žádnému napětí. Se známými jsem však musela mluvit o víře. Rozdělila jsem naši Bibli a perské knihy mezi známé. Později jsme se dověděli, že v jedné rodině bydlí perský pastor, bývalý muslim, který musel prchnout z vlasti. Dali jsme se dohromady a začali hlásat Peršanům radostnou zvěst. V jedné kapli jsem se mohli scházet k bohoslužbě slova. Přicházelo mnoho utečenců, muslimů a arménských křesťanů. Někteří muslimové se později dali pokřtít. Po osmi měsících odjel náš pastor do Ameriky. Byli jste zklamaní? Nejdříve ano. Ale brzy nato jsem se seznámila s P. Hergetinem a začali jsme pořádat kurzy křesťanství pro Peršany. Já jsem byla při tom tlumočnice. Prvního kurzu se účastnilo asi 16 lidí. Tak jsem se později stala katechetkou. Po tomto kurzu přicházeli stále další zájemci. Odkud jsou tito muslimové, kteří mají zájem o křest? My jsme nešli za muslimy, abychom je evangelizovali. Oni přišli k nám jako hledající lidé. Zajímali se, v jakého Boha věří křesťané, kdo je Ježíš Kristus. Proto je svědectví lidí zde tak důležité. Můžete říct ještě jednou, jaký je podstatný rozdíl mezi vírou muslimů a křesťanů? Obrazy člověka i Boha jsou zcela rozdílné. Bůh je milující Bůh, zatímco Alláh je panovačný, rozhněvaný pán. My křesťané jsme sice hříšníci, můžeme však se svými hříchy přijít k Bohu. Je zde tedy východisko, cesta smíření – to v islámu není. Zde není žádný vztah člověka k Bohu. S Alláhem nelze vůbec mluvit. Co by měli křesťané dělat, aby muslimům usnadnili udělat krok k víře? Především vydávat křesťanské svědectví: životem a skutky. Nesmíme je odbýt tím, že jsou muslimové. Když vidím ženy v šátku, je mi jich líto. Chtěla bych, aby věděly o Kristu. Máme za to odpovědnost. Měli bychom jít za nimi? Na ulici bych je nikdy neoslovovala. Jsou však hledající muslimové. Pán je přivede. Máme mnoho známých, kteří jsou muslimové. Snažíme se křesťanským životem vzbudit u nich zvědavost. Vložil Ferda Z VISION 2000 – 1/2006
přeložil -lš- Světlo

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace