poslal Serafim HOMOSEXUÁLNÍ ŽIVOTNÍ STYL
Dr. Gerard J.M. van den Aardweg
holandský psychoterapeut
přednáška v rámci semináře v PSP ČR - Krize současné rodiny
Úvod
Zabývám se homosexualitou asi od roku 1962, nejprve jako student a následně, v roce 1967, jako autor disertační práce na téma Homosexualita jako forma neurózy. Tehdy bylo na univerzitě v Amsterdamu možné se touto problematikou zabývat, i když se za to muselo trochu bojovat. Dnes je již těžší, možná dokonce nemožné, se tomuto tématu na naší univerzitě vědecky věnovat.
Měli bychom si uvědomit, že to, co člověk o homosexualitě slyší, je naprosto jednostranné a neodpovídá realitě. Je to bohužel pro mnoho postižených lidí velice zpolitizované téma, část celé jedné ideologie. My, kteří žijeme v západní Evropě, jsme touto ideologií velice manipulováni. Osobně jsem jako student také měl homosexuální přátele. Jak je to ve studentských kruzích běžné, i o tomto tématu jsme bez zábran hovořili. Pochopil jsem, že nezávisle na tom, jak se k dané problematice stavěli, byla pro ně homosexualita veliký vnitřní problém. Vše to souvisí se zápasem vnitřní vyrovnanosti.
Dva druhy pohledů na homosexualitu
Je možné toto téma nahlížet ze dvou pohledů. Když se hovoří o homosexualitě, je potřeba dvou hlasů. Jeden hlas je kritický, útočný, hledající pravdu, revoluční, revoluční ve smyslu proti ideologii, která právě vládne, která nehledá sama o sobě pravdu, ale pouze se slepě snaží dosáhnout svých cílů a hodně lidí učiní nešťastnými.
Druhý hlas se orientuje na postiženého, který se snaží být čestný, otevřený, hledá a chce hledat pravdu. Tito lidé by neměli být kriticky napadáni osobně, ale zaslouží si realistické porozumění, alternativní informace a možná v mnoha případech psychologickou a jinou pomoc. Této pomoci se jim téměř nikdy nedostane. Existuje tedy velká skupina postižených lidí, kterým se díky ideologickému přístupu pomoci nikdy nedostane.
Jako terapeut jsem se věnoval stovkám postižených, mluvil jsem s nimi a doprovázel je. Publikoval jsem články a knihy. Mohu říci, že rozumím jak těmto lidem, tak i jejich problémům. Psychoterapeut musí k těmto problémům přistupovat pozitivně a přátelsky.
Přístup veřejnosti
V Holandsku konkrétně v Amsterdamu, kde je všechno možné,došlo k prvnímu uzavření homosexuálního manželství na úřadě. Před televizními kamerami oddával tento pár nový starosta Amsterdamu. Byl to veliký úspěch? Myslím, že to nebyl úspěch téměř pro nikoho.
Reakce veřejnosti byla taková, že to byla show a něco, co se nedalo brát vážně. Podobně tomu je s Gay Games v Amsterdamu. Takové věci nejsou podporovány veřejností. Lidem spíše připadá, že dnes je možná každá bláznivost. Homosexuálům to také nezajistilo velkou prestiž. Lidé krčí rameny, a myslí si: Ve světě je plno bláznů. My jsme tolerantní a když to jiným neškodí, ať se blázni vydovádí. Chceme-li pochopit tuto událost, je nutné se vžít do postojů běžného Holanďana.
Zmatení pojmů
Co je motivací takovéhoto sňatku? Samozřejmě je to snaha o rovnoprávnost. Každý ví, že rovnoprávnost platí pro všechny. Běžný člověk nebude tvrdit, že pod pojmem manželství chápe něco jiného než dlouhodobý sexuální vztah mezi mužem a ženou orientovaný na zplození a výchovu dětí v běžném sociálním prostředí (děti, vnuci, atd.). Proto tento vztah označujeme jako manželství.
Samozřejmě můžeme říci, že to, co jsme vždy nazývali sklenicí, je ode dneška i papír. Je logické, že se holandští právníci vyjádřili v tom smyslu, že označili homosexuální sňatek za zmatení pojmů. Velká většina homosexuálů říká v podstatě to samé a je si toho vědoma. Jedná se tedy jen o politicko-ideologickou demonstraci.
Co se týče zákonů, po uzavření sňatku se nic nezměnilo. Měli jsme již předtím registraci pro nejrůznější druhy partnerství, a nyní se nic nezměnilo. Byla to pouze show. Pojem manželství se dá používat i pro tento druh vztahů, ale to není to pravé. Dalo by se tedy říci, že i homosexuálové, kteří o něčem podobném sní, jsou vlastně nakrmeni jakousi prázdnou slupkou. Mnozí homosexuálové ovšem tuto situaci přesto brali jako vítězství. Jak je možné, že se něco takového stalo? Důvodem je propagace nerovnoprávnosti. Proč by lidé nemohli mít uzákoněny i jiné druhy soužití? Samotným pojmem diskriminace se dnes dá hodně lidí zmást.
Kritické otázky a propaganda
Otázka, co je to vlastně homosexualita, se systematicky zatlačuje do pozadí. Nediskutuje se o ní v parlamentu, nikdo neklade kritické otázky. Každý, zdá se, žije pod tlakem, že pokud se zeptá, bude usvědčen z diskriminace. Navíc to většinu lidí prostě nezajímá, což je logické. Již dlouho zažíváme degradaci manželství -- soužití na hromádce, sexualita jako rekreační sport, smazávání rozdílů rolí muže a ženy.
V takovémto klimatu jsou samozřejmě takovéto pokusy možné. Jsem si jistý, že tomu za padesát či sto let lidé nebudou rozumět o nic více, než my tomu, proč se např. v roce 1933 začalo v nacistickém Německu jednat rasisticky.
Tohoto nekritického přístupu je ovšem možné docílit propagandou. Je dobré si uvědomit, že my máme rovněž mnoho let propagandy za sebou. To, co si člověk v duchu myslí a cítí, zejména pak veřejní činitelé, nehraje žádnou roli při jejich veřejných vystoupeních. Je psychologicky fascinující, jak daleko se podařilo dostat národ, který si myslel, že je vyvinutý, tím, že se mu pravidelně promýval mozek. Dostane se do situace, v jaké jej chtěl mít ten, který jej zpracovával.
V Holandsku jsou velice kritizováni lidé, kteří ve 30. letech spolupracovali s nacisty. Stále jsou slyšet slova jako: Již nikdy více, atd. Neuvědomujeme si ale, že obdobným způsobem dnes také běžíme s někým. Proto se otázka, co je to vlastně homosexualita, vůbec nepokládá. Je vytlačována do pozadí. Možná, že se v budoucnu ještě odsouhlasí jeden zákon, podle nějž každá osoba, která tuto otázku položí na veřejnosti, bude moci být zažalována nebo zavřena jako nebezpečná pro společnost.
Zrovnoprávnění
Ideologie zrovnoprávnění je tedy nelogická a nevědecká. Vznikla celá pseudověda, aby se na veřejnosti dalo říci, že věda zjistila, potvrdila, že říká,a každý pak zmlkne a je zticha. Ale věda, která by potvrdila ideologii zrovnoprávnění, v podstatě neexistuje.
Kdo studuje fakta, dojde k závěru, že homosexualita je psychická porucha. Kdo se skutečně těmito fakty zabývá, zjistí, že je sice pravda, že lidé takto trpí, ale že to není jiné, než u jiných sexuálních obsesí (chorobná nutkavost, posedlost), které jsou srovnatelné i s jinými v heterosexuální oblasti.
Např. ženatý muž trpí obsesí pro ženy, nemůže se ovládnout a každou noc musí mít nějakou novou oběť. Zničí tím své manželství, přestože to nechce. Je třeba přemýšlet o vnitřním boji tohoto muže. Má dvě možnosti. Může se omlouvat a hledat výmluvy, že to je normální, že je prostě takový a vzdát to,celé to zracionalizovat pomocí spousty argumentů, kterými si sám sobě vyjasní, že mu nezbude nic jiného, než takto žít. Nebo může dojít k závěru, kdy si řekne: Co se dá dělat? Mohu se ovládat? Mohu se změnit?
Homosexualita a pedofilie
Toto platí i pro homosexuály a pedofily (přitažlivost k dětem, které ještě nedosáhly puberty; objekty mohou být chlapci, děvčata nebo v mnoha případech oboje pohlaví). V průběhu své praxe jsem hovořil s mnoha pedofily a nemají jednoduchý život. Tito lidé však také stojí před volbou, co mají dělat - povolit nutkání, obhajovat se, takto žít a mít pocit, že jsou šťastní. Je veliké štěstí, že jsme v Amsterdamu doposud nezažili svatbu pedofilů, přestože na západní polokouli existuje aktivní hnutí za legalizaci pedofilie (NAMBLA) a výsledky jejich snažení jsou dále, než si mnozí myslí. Ve skutečnosti nemáme žádné jiné logické argumenty proti sňatku pedofilů než to, že se jedná o děti. Ale ta druhá strana ihned odpoví, že když to dítě chce, proč by k tomu nemohlo dojít. Samozřejmě pak logicky scházejí argumenty, protože když je jednou legalizován sňatek homosexuálů, pak nejsou jiné argumenty proti legalizaci pedofilie. Pedofil trpí stejným způsobem. Existuje více způsobů soužití takového nestandardního druhu (např. polygamie, aj.), proti nimž jsme ztratili již všechny argumenty.
Pedofilie a homosexualita jsou propojeny. Z různých průzkumů vyplývá, že 10-15% homosexuálů má i pedofilní kontakty a u mnohých homosexuálů, kteří se normálně orientují na dospělé partnery, hraje pedofilie roli v jejich fantaziích. V hnutí za emancipaci homosexuality hráli pedofilové vždy podstatnou roli.
Demokracie a ideologie
Zrovnoprávnění nebylo rovněž demokratické z dvou důležitých důvodů. Dlouho se vedla jednostranná propaganda a lidé, kteří si to nepřáli, nedostali téměř žádnou šanci. Průzkum veřejného mínění - nejen v Holandsku - jasně prokazuje, že 60-70% občanů si myslí, že homosexualita není normální, i když souhlasí s určitými právy a privilegii pro homosexuály. Nelze říci, že by si to celý národ přál. Je manipulován a nemá možnost se k tomu vyjádřit. Tolik k otázce naší demokracie.
Tato ideologie končí nutně v tyranii, protože ten, kdo má jiný názor, je odsunut různými způsoby na okraj. Nemůže vykonávat určitá zaměstnání, není nikdy volen do jistých grémií a své názory může vyjádřit pouze tehdy, dokáže-li se velice dobře bránit. V opačném případě by porušil anti-diskriminační zákon, který rovněž v Holandsku existuje. Zažil jsem to jednou s jedním spisovatelem. Kriticky se vyjádřil o gay-parádě v jednom holandském městě, kde aktivisté provokovali jako obvykle velice dětinským způsobem - muži byli převlečení za řádové sestry, transvestité, atd. Jeden aktivní homosexuál se cítil tak uražen, že tohoto spisovatele zažaloval a je jasné, jak bylo rozhodnuto. Zákon nezakročil proti provokující skupině, která mnoha lidem ublížila, ale proti obyčejnému muži, který se upřímně vyjádřil ve smyslu: Co to má znamenat? Toto vidíme v souvislosti s našimi zákony častěji. Vypadá to tak, že i v případě pedofilie bude vznášení žalob stále těžší.
Moderní mýty
Nyní několik slov o pseudovědě. Existuje řada moderních mýtů. Ortodoxní učení o homosexualitě se dá shrnout do několika bodů: počty homosexuálů, přirozená varianta, neměnitelnost.
Počty homosexuálů
Tvrdí se, že 5-10% lidí – v každém případě 5% - jsou homosexuálové. U zbytku je přítomna homosexualita latentně. Podle jiné varianty je každý člověk bisexuál. Ale skrze západní kulturu, v níž se šířilo represivní křesťanství, se homosexuální komponentu v lidech podařilo zničit. Tzn. že ideologie se vyjadřuje tak, že národ bude od potlačování své nevědomé homosexuality osvobozen a otevřou se mu oči.
Když budeme předpokládat, že 2% dospělé populace má v určitém stupni (slabém, středním, silném) homosexuální sklony, určitě to není ten nejnižší bod, který lze odhadovat. Vyplývá to ze všech korektních, statistiky spolehlivých studií. V USA a Anglii je udáváno okolo 1-1.5%. Velice se zde přehání a politicky je to velice příjemná situace, protože čím více homosexuálů je, tím větší nároky mají na peníze od státu a kvóty v určitých zaměstnání. Např. by mělo být 5% policistů-homosexuálů, jinak by se jednalo o diskriminaci.
Přirozená varianta
Dalším bodem ortodoxního učení je, že homosexuálem se člověk narodí a jedná se o přirozenou variantu. O vrozenosti či genetické podmíněnosti homosexuality nelze zjistit vůbec nic nového, protože by ze závěrů studií muselo vyplývat, že homosexualita je geneticky podmíněna. Já se domnívám, že muži a ženy s homosexuálními sklony jsou po biologické, tělesné, hormonální, chromosomální stránce docela normálními lidmi. Rovněž mají v sobě heterosexuální instinkt, který je blokován vývojem a vlivem prostředí.
Neměnitelnost
Další bod ortodoxního učení o homosexualitě je neměnitelnost. Změna je nemožná a ten, kdo tvrdí, že svou homosexuální orientaci změnil, se přetvařuje. Je pravda, že není jednoduché měnit sexuální obsese, v některých případech to ale není tak těžké. Dokonce i velice silně zakořeněné případy transsexuality, kterou lze zařadit pod kategorii homosexuality, se podařilo radikálně změnit.
Související neurotické problémy
Existují velice jasná propojení mezi homosexualitou a jinými psychickými problémy neurotického rázu - pocity méněcennosti, strachu, nutkavá neuróza, problémy s kontakty a sexualitou, kdy u homosexuálů dochází k sexuálním poruchám. Pokud v této oblasti vyjde něco najevo, ihned se říká, že to již známe a že to je důsledkem diskriminace.
V článku Same-Sex Sexual Behavior And Psychiatric Disorders od jedné holandské výzkumné skupiny, který letos vydala Americká lékařská společnost v časopise The Archives of General Psychiatry, se potvrdilo to, co se potvrdilo již mnohokrát předtím: Homosexualita je spojena se všemi druhy psychiatrických problémů podstatně více než u kontrolních skupin. Na konci článku je velice opatrně napsáno, že existují hlubší spojení než pouze díky sociální pozici a bude to ještě dále předmětem pozorování. Opět byly výsledky vědeckého bádání odsunuty do pozadí.
Často jsem slyšel od aktivně žijících homosexuálů, že osobně nikdy netrpěli diskriminací, nyní trpí mnoha drobnými neurotickými symptomy a tyto symptomy se projevovaly již v dětství předtím, než se projevila jejich homosexuální orientace. Tvrdím tedy, že toto všechno jde daleko hlouběji. Homosexuální pocity a přání v dětství a pubertě jsou většinou následkem hledání východiska z problémů, které jsou již přítomny. Samozřejmě že když člověk má takovéto pocity, cítí se jinak než ostatní. Je to logické. Pocity se dají potlačit, ale mnoho z těchto lidí trpí. Jsou terčem posměchu a mnoho z nich nachází ve svém okolí málo porozumění. Není však pravdou, že všechna tato vysvětlení lze použít pro vysvětlení hlubších neurotických problémů.
Role oběti
Cituji německého aktivního homosexuála: Nikdo neodporuje spolkům sdružujícím homosexuály. Proto je jim umožněno, aby přeháněli bez omezení, a vždy se velice úspěšně prezentují v roli oběti. To je právě ono: Já jsem ten ubohý diskriminovaný. Z pohledu psychologie se jedná o projekci člověka, který sám sebe pociťuje jako eliminovaného, který má pocit, že nepatří k žádné skupině a právě proto se cítí smutný. Tímto tlakem se v mládí formují homosexuální sklony.
Jinak řečeno, homosexuál trpí komplexem, že nikam nepatří a že v první řadě nepatří ke skupině stejně starých vrstevníků -- např. chlapci, kteří byli ve své skupině odsunuti na okraj nebo se takto cítili. Cítí se osamocení, přejí si náklonnost, srdečnost a mužské teplo. Homosexuálové dále hrají roli odsunuté oběti v dospělosti. Přehání a neustále se cítí odsunováni. Z této emoce vyplývá jejich žaloba proti společnosti. V homosexuálním prostředí existuje tendence k sebedramatizaci a je ji možno vidět v propagandě homosexuality.
Např. člen homosexuálního spolku v Holandsku, který byl třináct let v radě tohoto spolku, byl během války v koncentračním táboře a napsal knihu o svých zážitcích v Německu. Říká: Tzv. historická skutečnost, že za Třetí říše docházelo k systematickému pronásledování homosexuálů, je lží. Nacisté neměli pro takovéto věci čas. V Holandsku přišel o život jeden homosexuál. Byl to příslušník SS, kterého zastřelil důstojník, s nímž měl kontakty. Toto je zpráva z Institutu pro pronásledování během války v Amsterdamu a takovéto zprávy zcela určitě nejsou anti-homosexuální. Zmiňuji to právě z důvodu naznačené sebedramatizace. Autor zmíněné knížky byl žid, jehož celá rodina byla zavražděna. Proto se rozčiloval, že homosexuálové byli postaveni na stejnou úroveň jako Židé.
Fakta o homosexuálních partnerstvích a vztazích
Na základě německého průzkumu z roku 1996 mezi aktivními homosexuály (což je v podstatě podskupina, jelikož není známo, kolik homosexuálů není aktivních) se ukázalo, že méně než jedna pětina žije v monogamním vztahu. 60% z této jedné pětiny nebydlelo spolu. Z toho je možno usoudit, že většina homosexuálních vztahů nejsou vztahy pevné. Z mnoha průzkumů je dobře známo, že aktivní homosexuál má průměrně stovky partnerů, i když má stálého partnera. Podle dalšího německého průzkumu trval pevný vztah déle než pět let pouze u~7%. Podle amerických průzkumů gay-psychologů si pouze 4% byla navzájem věrná a tyto vztahy trvaly méně než pět let. Je možno říci, že jen velmi malá skupina homosexuálů něco jako manželství chce a je toho schopna. Podle sčítání lidu v USA v roce 1993 podstatně méně než 1% dospělých mělo stálý homosexuální vztah.
V homosexuální literatuře je možno se dočíst, že mnoho homosexuálů chce manželství jako uznání jejich vztahu, který je pro ně mezistupněm, ale to, co opravdu chtějí, je uznání jejich životního stylu. Manželství je krokem k tomuto uznání.
Jeden aktivní americký homosexuál nedávno napsal: Bojujte za manželství osob stejného pohlaví a jeho výhody. Když se toho dosáhne, přeměňte celou definici manželství, abychom mohli požadovat právo na sňatek ne proto, že máme rádi morální hodnoty společnosti, ale proto, že chceme radikálně změnit pojem manželství. Manželství je mýtus a zastaralá záležitost. Toto říkají homosexuální ideologové. Ti, kteří propagují myšlenku rovnoprávnosti, neví, co na to odpovědět. Většina homosexuálů manželství nechce. Např. po onom homosexuálním sňatku v Amsterdamu řeklo mnoho známých holandských homosexuálů v různých rozhovorech, že to pro ně nepřichází v úvahu. Je to prý hezké a dají z toho vytěžit určité finanční výhody, ale manželství nechtějí. Je to z toho důvodu, že homosexuální pud je nenasytitelný a jedná se o neurotický pud, obsesi. Ze začátku si člověk dělá iluze o tom, že s tímto konkrétním přítelem bude šťastný, ale po několika letech zjistí, jak to ve skutečnosti je. K tomu slova jedné cynické lesbičky: To, co bychom chtěli, je nemožné.
Homosexualita jako beranidlo
Hnutí za emancipaci homosexuality by nikdy nedosáhla takového úspěchu a homosexuálové by nikdy nedosáhli tak privilegované pozice ve společnosti (jedná se s nimi jako v rukavičkách), kdyby jiné, mnohem důležitější skupiny neviděli v homosexuální ideologii možnost přiživit se. Jeden holandský profesor svého času prohlásil: Musíme manželství a rodinu od základu změnit. A homosexualita nám k tomu bude sloužit jako beranidlo.
Jedná se o skupiny mezinárodního hnutí sexuální reformy, Alfreda Kinseyho a jeho zprávy z~roku 1952. Kinsey je označován za otce americké sexuální revoluce. Podle jeho programu změny společnosti měla být sexualita bez jakýchkoliv stabilních vztahů, homosexualita a pedofilie měly být legalizovány a uznány jako varianty. Kinsey sám byl homosexuál a pedofil, což v té době nikdo nevěděl. Byl totiž ženatý s dětmi a vždy byl fotografován jako šťastný otec normální rodiny. To mu dodávalo důvěryhodnost.
Podle jeho programu měl být legalizován i incest (tzn. mezigenerační sex) a děti měly být ve škole v tomto směru vyučovány (učit se sexuálním hrátkám, sexu s dospělými, s osobami stejného pohlaví - tzn. celkový program osvobození sexuality). Celý tento program převzala Mezinárodní federace plánovaného rodičovství (IPPF) a financovala jej Rockefelerova nadace.
Z hlediska pseudovědy je hnutí sexuální reformy spjato s feminismem. V tomto hnutí hráli homosexuálové vždy důležitou roli, protože v homosexualitě viděly feministky možnost propagace své vlastní ideologie. 30% přesvědčených feministek bylo homosexuální orientace. Některé feministické spisovatelky psaly a dělaly průzkumy o roli sexuality u primitivních národů a především o rozdílech mezi rolemi muže a ženy v porovnání s naší kulturou se závěrem, že ty role, které zde jsou (mateřství, atd.), jsou dány pouze kulturou. Jejich průzkumy se ukázaly zásadně nesprávné zrovna tak jako průzkumy Kinseyho, protože údaje, které používal, byly zfalšovány.
Dalším hnutím je hnutí kontroly populace, které má za cíl snížit počet obyvatel na zemi a též akceptovalo teorii beranidla. Již začátkem šedesátých let říkali: Jestliže chceme změnit rodinu, dobrým prostředkem je mimo jiné podporování homosexuality a~její propagace ve školách. Toto je oficiální plán, který je možno si přečíst v literatuře IPPF.
Zmínil jsem se o nacistech. Neříkal jsem, že nacisté byli homosexuálové, ale že naše společnost je nyní pod stejnou indoktrinací jako za nacistů. Je důležité vědět, že program propagace a šíření homosexuality byl obsažen i v různých nacistických plánech pro oblast východní Evropy. Existovaly dva oficiální plány na snížení populace východní Evropy (např. i v Čechách či Polsku) pomocí potratů, antikoncepce a legalizace a zavedení homosexuality. U těchto populačních plánů byla homosexualita vždy přítomna.
Nyní agendu převzala OSN, která tento program prosazuje na celém světě. Toto jsou skupiny, které se dají označit jako proti-manželské a proti-rodinné. Návrh dokumentu konference o populaci a rozvoji v Káhiře předefinoval pojem rodiny tak, že zahrnuje i homosexuální rodiny, což chce OSN prosazovat po celém světě. Proto je pro těch málo lidí, kteří říkají, že homosexualita není dobrá a normální, velice složité dát najevo alespoň svou kritiku. S médii je to stejná situace.
Důsledky „sňatku“
Sňatek homosexuálů v Amsterdamu nebyl tak nevinný. Jaké bude mít následky? Do hlav dětí nové generace se vtlouká, že sexualita nemá nic společného s reprodukcí, ale jedná se jen o jakési vyjádření mezi lidmi - jako sklenička alkoholu. Toto bude mít dopad i na jejich možnosti uzavřít dobré manželství a založit rodinu. Image normální rodiny se tímto dále a dále ničí, proto je tento propagandistický efekt jedem. Naše společnost potřebuje dobrá manželství a stabilní rodiny. Bez toho je západ předurčen k zániku. Pouze v těch společnostech, které se v minulosti pohybovaly na pokraji zániku, se objevilo rozšíření a tolerance homosexuality a pedofilie. Tvrdím, že se pohybujeme stejným směrem.
Adopce dětí homosexuálními páry
Zde se znovu objevila pseudověda, podle níž prý nebylo nikdy prokázáno, že děti jsou homosexuálními páry vychovávány špatným způsobem. Pokud se přesně podíváme na průzkum, vše poukazuje na fakt, že je to pro děti katastrofální. Tvrdím, že děti jsou obětí této homosexuální ideologie. Jeden profesor, vedoucí adopčního centra v holandském Utrechtu, který nemá žádný vztah k náboženství, na základě své vlastní zkušenosti oponoval adopcím dětí homosexuálními páry a za svá kritická slova byl propuštěn. Tyranie této ideologie skutečně působí a ještě stále nejsme u konce. Je tedy vychovávána řada dětí s neurotickými problémy.
Nárůst pohlavně přenosných nemocí
Kampaně na boj proti AIDS ve smyslu používání kondomů, atd. nepomáhají, jsou lživé. Kondomy se nepoužívají, nejsou dobrými prostředky a pokud se používání u velkých skupin sleduje delší dobu, zjistíme, že rizika spíše stoupají, než klesají. Na to neexistuje žádná jiná odpověď, než normální manželství a normální rodiny.
Sexuální výchova ve školách
Do škol chodí mladí lidé - homosexuálové z místních sdružení – a hovoří o svém stavu jako o normalitě, atd. Tato indoktrinace nabývá každým dnem na drzosti. Z velké části se prakticky jedná o reklamu.
Diskriminace
Homosexuálové, kteří skutečně chtějí slyšet pravdu a mají zájem o pomoc, jsou diskriminováni ostatními homosexuály a z oficiálních míst. Vědecké a terapeutické průzkumy jsou tabuizovány stejným způsobem, jako byla ve středověku tabuizována anatomie.
Závěr
Toto všechno jsou známky dekadentní společnosti a je jasné, co je potřeba dělat: veškerou kritiku rozšiřovat na veřejnosti a kromě toho propagovat pravou lásku - pravou lásku v manželství – a pravé rodiny. Ne všechny heterosexuální vztahy jsou založeny na lásce. Láska je jádrem. Mnoho lidí se stalo homosexuálními z nedostatku lásky. Sexualita a láska se nedají oddělit. Tak tomu nebývá ani u mnoha heterosexuálních vztahů a ani u neurotických homosexuálních vztahů. O opravdové lásce je třeba více mluvit a uvádět ji ve známost, protože pokud se nenaučíme znovu opravdové lásce, je i politika bezmocná a v podstatě i terapeuti. Jedná se o hlubokou krizi lásky. Egoismus a láska tvoří dva protipóly naší doby. V rodině, kde skutečně panuje láska, kde otec skutečně miluje svého syna a dá mu to najevo, kde matka skutečně miluje svou dceru adá jí to najevo, je pravděpodobnost rozvoje homosexuality a jiných sexuálních poruch a typů neuróz velice nízká.
Životopis Dr. Gerard J.M. van den Aardweg - Vystudoval psychologii na Leidenské univerzitě. Jako téma pro svou disertaci na univerzitě v~Amsterdamu si zvolil problematiku homosexuality. Od roku 1965 se v soukromé praxi v nizozemském hlavním městě zabýval psychoterapií, současně působil mj. jako externí psycholog-psychoterapeut na holandském ministerstvu spravedlnosti v Haagu (1965-1976). V roce 1977 působil jako postgraduální profesor psychoterapie na univerzitě v Campinas, Sao Paulo. V odborné praxi se klinicky i statisticky věnuje výzkumům v oblasti neurózy, kriminality a homosexuality. Napsal řadu publikací, které se přímo týkají homosexuality a homosexuálního chování. Jeho knihy byly přeloženy do několika jazyků, zejména anglického, německého, španělského, italského a polského. Přednáší v Evropě a USA o terapii homosexuality.
Výběr z literatury: Homosexuality and Hope (Ann Arbor, 1985), On the Origins and Treatment of Homosexuality (New York, 1986), Das Drama des gewöhnlichen Homosexuellen (Neuhausen/Stuttgart, 1996), Self-Therapy of Homosexuality} (San Francisco, 1997).
