Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

PhDr. Radomír Malý Nadšení mnoha katolíků pro zesnulého papeže Jana Pavla II. jako by zamlžilo skutečnost, že Katolická církev, alespoň ve vyspělých zemích Západu, ztratila vnitřní jednotu, je rozpolcena na dvě proti sobě stojící skupiny, které si téměř nemají co říct. Povrchním žurnalistickým žargónem jsou označováni jako „konzervativci“ a „progresisté“. Rozdíl mezi oběma tábory je dán tím, že ti první obhajují dosavadní věroučné a mravoučné normy, zatímco ti druzí tvrdí, že taková pozice se nedá hájit tváří v tvář požadavkům současného světa, který se změnil a nemá-li křesťanství zaniknout, musí se mu přizpůsobit.

Rozdíl obou těchto skupin a nemožnost jakéhokoliv kompromisu vynikne nejlépe na pozadí aktuálních diskusí o ochraně nenarozeného života. Zatímco tzv. konzervativci hájí právo na život nenarozeného dítěte v každé situaci a odmítají jeho usmrcení jako těžký hřích, tzv. progresisté vycházejí z údajného konkrétního stavu, v jakém se nachází žena, která prý jediná má právo určit, jestli potrat ano či ne. Je prý třeba volit mezi dvěma hodnotami: na jedné straně stojí nedotknutelnost lidského života, na druhé straně domnělé „právo ženy“ rozhodnout o svém těhotenství s ohledem na své životní okolnosti. Tyto tzv. „životní okolnosti“, které jsou u každé ženy jiné, se stávají klíčovými pro to, jaké z těchto dvou hodnot je třeba dát přednost. To ovšem otevírá dveře naprosté svévoli, neboť každá žena má dostačující možnost si své „životní okolnosti“ zdůvodnit jako ospravedlňující pro potrat. To je klasický příklad tzv. situační etiky, kterou odsoudil papež Pius XII. jako nemravnou ve své encyklice „Humani generis“ r. 1950. „Situační etika“ je termín, který vyšel z dílny existencionalismu, jednoho z nejnebezpečnějších bludů uplynulého století. Zde tkví ovšem ta nejzákladnější příčina, proč se tradiční katolíci a progresisté či modernisté nemohou nikdy shodnout. Klíčovou otázkou tady není rozdělení Církve na dva tábory, nýbrž to, jestli je třeba hájit její dosavadní nauku nebo akceptovat zvrácené teorie, stavějící do popředí člověka místo Boha. Tzv. pokrokoví katolíci hlásají to druhé. Přijímají odvěký satanův postoj: „Non serviam“, nebudu sloužit. Ne Bůh je zákonodárcem, ale mé člověčí ego, to, co mi vyhovuje a pokud Bůh přikazuje něco, co směřuje proti mým zájmům, nutno to odmítnout. Protože Církev předávala po staletí Boží zákon, bylo třeba se postavit na prvém místě proti ní. Veškeré hereze gnostického či jiného typu ve starověku a středověku mají původ právě v tomto postoji, tím spíše potom novověká hnutí počínaje osvícenstvím a konče současnou postmodernou. Existencionalismus byl jedním z nich. Všechny tyto –ismy chtěly „osvobodit“ člověka a dát mu autonomii v rozhodování o tom, co je či není mravné. Jenže osvobodily ho skutečně? Hluboký omyl! Nejpádnějším důkazem je současná sexuální morálka člověka. Novověké zvrácené sociállibertinské teorie hlásají, že člověk má „svobodu“ dělat si v této oblasti to, co chce. Jenže tím se stává otrokem své vášně, kterou by někdy i rád ovládl, jenže není schopen. Podléhá pohlavnímu pudu, neumí nad ním panovat. Otročí mu, zatímco si namlouvá pod vlivem promiskuitní agitace, že je „svoboden“. Přitom tato „svoboda“ jej není schopna ochránit před smrtí na AIDS, vůči které je tolik propagovaný kondom absolutně nedostatečný. Jenže falešná svoboda sexu, jak ji nabízí liberalismus, není jediným důkazem lživosti tolik propagované volnosti názorů bez ohledu na pravdu. I tak zvaná „náboženská svoboda“, chápaná jako indiferentismus a relativismus pravdy, kdy si člověk může ze spleti nejrůznějších věrovyznání, kultů a nauk vybrat takový, který mu vyhovuje, je ve skutečnosti nebezpečným otroctvím a znevážením lidské důstojnosti. Dějinná zkušenost učí, že kde nerozhoduje pravda, tam rozhodují peníze. V nábožensky indiferentním státě se prosadí a získá vliv a pozice ta náboženská, psedonáboženská nebo protináboženská komunita, která má „prachy“. S jejich pomocí lze účinně provozovat ideologickou masáž mozků občanů. Může se v takových podmínkách cítit skutečně svobodným spořádaný občan, jenž žije v řádném manželství, je věrný svému manželskému partnerovi a miluje ho a vzorně vychovává své děti? Vždyť světová homosexuální a pansexuální lobby, která disponuje obrovskými financemi, jež mimo jiné získává distribucí kondomů a antikoncepčních pilulek, prosazuje svůj styl života prakticky jako nové náboženství, náboženství „sexuálního pluralismu“, kdy člověk má mít domnělou „svobodu“ vybrat si tu formu soužití s partnerem či více partnery stejného nebo opačného pohlaví, jaká mu vyhovuje. Jestliže stoupenci klasické monogamní rodiny v obavě před zneuctěním tohoto základu společnosti a v obavě o výchovu svých dětí, jimž jsou zrůdnosti gayismu a pohlavního promiskuitismu na základě učebních osnov vštěpovány ve škole v hodinách tzv. sexuální výchovy, začnou protestovat, se zlou se potážou. Nastoupí zesměšňování, případně perzekuce v zaměstnání, obviňování z „netolerance“ a když se chtějí tito lidé bránit v celostátních médiích, neuspějí, protože ta jsou ovládána jejich homosexuálními nebo pansexuálními odpůrci. Je toto svoboda? Nikoliv, slušný člověk se v takových poměrech rozhodně nemůže cítit volně a mít pocit, že jeho lidská důstojnost je respektována. K tomu dospěla nynější demokratická, nábožensky pluralitní a indiferentní západní společnost: k nové netoleranci. Jinak dopadnout nemohla, vývoj v tomto směru byl naprosto logický. Kde stát se vzdává své povinnosti rozhodovat podle kritéria objektivní pravdy, nastupuje rozhodovací pravomoc podle kritéria stavu bankovních kont. V tomto státě samozřejmě existuje svoboda náboženství včetně náboženství pravého, tj. katolického. Podle ústavy, na papíře. Ale ve skutečnosti? Církvi, chceš sponzorský dar na opravu kostela, na konferenci nebo na charitu? Dostaneš za předpokladu, když budeš mlčet v otázkách Desatera Božích přikázání, konkrétně přikázání prvního (věrné předávání Boží nauky následujícím generacím), pátého (potraty), šestého, sedmého (korupce a rozkrádání alias tunelování) a devátého, nejnověji i třetího (práce v neděli). Dostaneš, když budeš jmenovat na vedoucí funkce a na vysokoškolská teologická učiliště lidi, kteří hlásají naše názory á la Hans Kueng a vyhodíš takové, kteří hájí tradiční věroučné a mravní principy. Jinak nejenže nic nedostaneš, ale rozpoutáme proti tobě kampaň v médiích, která svými penězi ovládáme. Čtenáři se dozví pikantní podrobnosti o homosexuálních aférách v seminářích, o luxusním životě kléru atd. Že to není pravda? Ale milánkové, cožpak se neptal již Pontský Pilát, cože je to ta pravda? Objektivní pravda podle moderní filozofie neexistuje, pravdou je to, čemu lidé uvěří. A buďte ujištěni, že ti uvěří všemu, co napíšeme, vždyť masové sdělovací prostředky máme v rukou pouze my, důkazy druhé strany se nedozvědí, protože my je nebudeme publikovat. Teď už snad je jasné, proč je Církev rozpolcena a to tak hluboko, že smír mezi oběma skupinami není možný. Ostatně nebyl by ani žádoucí, vznikl by z toho jedině laciný kompromis, sloučení neslučitelného čili „kočkopes“. O něco podobného se někteří dobráci z vedení Církve pokoušejí již dlouhou dobu, zatím bezvýsledně a tento stav bude trvalý, neboť mezi pravdou a bludem neexistuje žádný kompromis. Rozpolcenost Církve zmizí teprve v momentě, kdy nositelé církevní autority najdou odvahu říci jasně: Kdo hlásá, že Ježíš Kristus se nenarodil z Panny, nevstal tělesně z mrtvých a není reálně přítomen v Eucharistii, kdo klade katolické náboženství na stejnou úroveň s islámem, buddhismem nebo moderní filozofií, kdo připouští mimomanželký poměr, kondomy, antikoncepci, potraty atd., budiž vyobcován (anathema sit)! Že zmizí veškeré finanční dotace, které Církev dosud dostávala? Že nastane nové pronásledování? Ano, ale cožpak tím Církev neprošla v minulosti mnohokrát? A ze všech těchto zkoušek vyšla vítězně, neboť je dílem Božím a nikoli lidským.zdroj: http://www.katolikrevue.cz/fronda/rozpolcena_cirkev_radomir_maly.htm