Dynamika válek na civilizačních zlomech 1. Úvod Dynamika válek na civilizačních zlomech je velice specifické, nicméně i rozsáhlé téma. Zabývat se jím v celém svém obsahu je obtížné, a proto zvolím pouze určité nejdůležitější body, které v rámci možností této práce budou dostačující pro vystihnutí podstaty problematiky. Budu se zabývat jen nejdůležitějšími a nejpodstatnějšími fakty. V této práci budu převážně vycházet z teorie Samuela P. Huntingtona o střetu civilizací. Pro názornou demonstraci tezí se zaměřím převážně na problematiku bývalé Jugoslávie a na konflikt, který vznikl na jejím území. Zvolil jsem ho pro jeho blízkost k naší samotné civilizaci, což by nám mělo přispět k lepšímu pochopení problematiky. Navíc tento konflikt je velice specifický a mírně se vymyká ze základu Huntingtonovy teorie; to zajistí i jiný úhel pohledu.   2. Civilizační zlom Úvodem je třeba objasnit, co znamená pojem civilizační zlom. Podle Huntingtona, ze kterého v této práci vycházím, se jedná o oblast nebo území, na kterém se střetávají dvě i více civilizací. Civilizací nemyslí pouze národ, který mluví stejným jazykem, má stejné kulturní zázemí, historii i náboženství, nebo který dosáhl určitého vysokého vývojového stupně. V jeho pojetí může být civilizace spektrum různých národů, které je ovšem spojeno jedním, v historii vždy velmi významným, pojítkem - náboženstvím. Právě náboženství dokáže spojovat národy bez ohledu na odlišný historický vývoj nebo na původ. Maže tyto rozdíly a spojuje národy nejen na kulturní úrovni. Ale zpátky k civilizačnímu zlomu. Civilizačním zlomem není jen oblast, ve které na sebe naráží různé civilizace jiných národů. Ten mohou představovat hranice států, patřících k jiné civilizaci, ale také se jedná o území států s množstvím národních menšin, kde je civilizační hranice nejasná a různě se prolíná. Příkladem můžou být oblasti Kašmíru, Kavkazu, Náhorní Karabach a pro nás nejbližší území bývalé Jugoslávie. Tento příklad je velice specifický a budu se jím později podrobněji zabývat.   3. Boj kultur a proměny světového řádu Huntingtonova teorie Boje kultur a proměny světového řádu je velice obsáhlá a pro nás důležitá, proto zde udělám jen hrubý nástin těch nejdůležitějších myšlenek, které budou pro nás základním stavebním kamenem.

Jeho teorie je založena na proměně národní i politické situace ve 20. století po celé planetě. Na začátku 20. stol. se svět dělí na dvě části: jedna pod vládou západních zemí (velmoci staré kontinentální Evropy a Spojených států amerických) a druhá obsahuje zbylé státy, které byly z hlediska celosvětového bezvýznamné, čili z hlediska politického a ekonomického slabé (viz mapa 1). To vše se ovšem změnilo po konci 2. světové války. Staré koloniální velmoci se zhroutily a do čela vstoupily dvě supervelmoci; USA a SSSR. Pod diktátem těchto politických, hospodářských i vojenských obrů se také dělil zbytek světa (viz mapa 2). Tento světový politický dualizmus zasáhl všechna spektra veřejného i soukromého života a smazal všechny dřívější národní, kulturní i náboženské rozdíly. Příslušnost k jedné, či druhé straně byla nutností a zájmy národní bledly před zájmy „velkých bratrů“. Koncem 80. let došlo k výrazným změnám a vše vyvrcholilo rozpadem východního bloku. Paralelně s tím došlo také k rozpadu dualistického smýšlení všech národů. Již nebylo třeba rozlišovat západ a východ a také nebylo třeba se přiklánět k jedné či druhé straně; to vedlo ke svobodě politického smýšlení a oživení vlastních kulturních a náboženských tradicí, hlavně pak také ke zvýraznění nacionalistického myšlení. Podle Huntingtona došlo právě na začátku 90. let k diferenciaci celé světové populace do devíti základních civilizací a to: západní, latinsko americké, africké, islámské, čínské, hinduistické, pravoslavné, buddhistické a japonské (viz mapa 3). Jak je již zřejmé, jsou tyto civilizace založeny na náboženském základě. Právě náboženství vedlo ke spojení různě kulturně rozdílných států v relativně pevné svazky, které by ovšem nebyly schopny se na jiné bázi vytvořit a udržet.   4. Průběh válek na civilizačních zlomech Podle Huntingtona procházejí války na zlomových liniích těmito fázemi: intenzifikace, expanze, omezení, přerušení a zřídka kdy i vyřešení. Obvykle po sobě následují v tomto pořádku, někdy se však jejich pořadí mění a některé z nich se dokonce mohou i opakovat. Vnějším důvodem sporu i důvodem k vypuknutí války může být vzato úplně cokoli, ale hlavní příčiny jsou nezávislému pozorovateli vždy jasné. Vzrůstající nacionalismus na obou stranách, radikalizace myšlení, touha po moci vůdců, touha vytvoření společného „velkého národního státu“ na „původních historických hranicích“. To vše vede k netolerantním tendencím a agresivnímu jednání na obou stranách. Huntington popisuje válku na civilizačním zlomu takto: Když vypukne válka na civilizačním zlomu bude postupně nabývat dynamiku a odvíjet se podle modelu akce-reakce. Dříve rozmanité a neurčité identity se nyní dostávají do centra pozornosti a nabývají na síle; konflikty mezi různými komunitami na zlomové linii se proto právem nazývají „války o identitu“. Souběžně se stupňováním násilí obě strany nově definují body, kvůli kterým ke konfliktu došlo, vzniká struktura „oni“ proti „nám“ a současně roste skupinová soudržnost a oddanost. Političtí vůdci se stále více dovolávají věrnosti národu a náboženství, značně se tím posiluje civilizační povědomí. Podobně, jak v průběhu revolucí, jsou ti umírněnější zatlačováni radikály, dochází k tomu i v případě válek na zlomových liniích. Umírnění mají skromnější cíle, například dosažení pouhé autonomie, nikoliv úplné nezávislosti, ovšem nejsou schopni těchto cílů dosáhnout vyjednáváním. Ta jsou téměř vždy na první pokus neúspěšná, a proto se ke skupině umírněnějších připojují radikálové, kteří jsou odhodláni dosáhnout vyšších cílů, a to za použití násilí. Ale vítězství extrémistů nemusí být trvalého rázu. Není totiž větší pravděpodobnost, že by válku dokázalo ukončit spíše extrémistické násilí než kompromis umírněné strany. Umírnění se patrně na scéně znovu objeví tehdy, až na obou stranách porostou ztráty na životech i majetku a výsledek bude stále v nedohlednu. Budou poukazovat na „nesmyslnost“ toho všeho a volat po dalším pokusu ukončit konflikt vyjednáváním.   4.1. Identita: vzestup civilizačního povědomí na základě náboženství Důležitým pojítkem, a nebo dá se říci i rozbuškou pro vzplanutí konfliktu je různost identit na daném území a následné uvědomování si jejich odlišností (neslučitelností). Prvotní uvědomování si identit je velice slabé, ale v průběhu radikalizace je zaměření na vlastní identitu daleko zřejmější a její následné vyvýšení nad ostatní může být onou rozbuškou pro vznik konfliktu. Může se původně jednat o nikterak silný pocit příslušnosti k nějakému národu či etnické skupině. V průběhu války tyto mnohé identity blednou a začíná převládat nejvýznamnější se zřetelem na probíhající konflikt – téměř vždy jsou definované náboženstvím. Z psychologického hlediska je totiž právě náboženství nejvíce uklidňujícím a nejprůraznějším způsobem, jak ospravedlnit boj proti „bezbožným“ silám, vnímaným jako hrozba. Z praktického hlediska je náboženská nebo civilizační komunita tou nejširší komunitou, na niž se skupina v lokálním konfliktu může obrátit s žádostí o podporu. Tím pádem, budou-li spolu válčit dva africké kmeny, přičemž jeden se bude považovat za muslimský a druhý za křesťanský, může ten první očekávat finanční pomoc ze Saudské Arábie, podporu afgánských mudžáhidů, íránské zbraně a vojenské poradce, zatím co ten druhý může usilovat o ekonomickou a humanitární pomoc ze Západu stejně jako o politickou a diplomatickou podporu západních vlád. Každá strana má důvod zdůrazňovat nejen vlastní civilizační identitu, ale také identitu soupeřící strany. V regionálním konfliktu tak sama sebe vnímá nejenom jako skupinu bojující proti jiné etnické skupině, ale i proti jiné civilizaci, přičemž se hrozba zveličuje a zvyšuje se zdroji, jimiž disponuje druhá civilizace, a neprohraje proto ve svých důsledcích jen místní porážkou, nýbrž porážkou vlastní civilizace. Z tohoto důvodu se také zdůrazňuje, že je nezbytně nutné, aby se na podporu válčící strany sjednotila celá vlastní civilizace. Místní konflikt se tím pádem nově definuje jako válka náboženství, čili střet civilizací.   4.2. Problematika Islámu Muslimský nacionalismus je všeobecně stále extrémističtější. Již zcela přestal brát ohled na cítění jiných národností; je majetkem, privilegiem a politickým nástrojem v současnosti vládnoucího muslimského národa… Nejdůležitějším důsledkem tohoto nového muslimského nacionalismu je hnutí směrem k národní homogenizaci… Islámský národní fundamentalismus rovněž získává stále větší vliv při určování muslimských národních zájmů. Takto popisoval jeden západní pozorovatel orientaci bosenské vlády v roce 1995. Huntington ve své teorii říká: Války na zlomových liniích jsou místními válkami mezi regionálními skupinami s širšími vztahy, a tak ve svých účastnících podporující jejich civilizační identity. Posilování civilizační identity je častým jevem v případě konfliktů na zlomových liniích, nicméně nejčastější je v případě muslimů. Válka na zlomové linii může mít své kořeny v rodinném, klanovém nebo kmenovém konfliktu, jelikož však rozložení identit v muslimském světě většinou opisuje křivku ve tvaru písmena U, tak se eskalací konfliktu pokoušejí jeho muslimští účastníci svou identitu rozšířit, aby se mohli dovolávat všech muslimů. Právě podle Huntingtona je zvýrazňování civilizační identity u muslimů největší a nevýraznější. Má k tomu tvrzení jeden velice závažný důvod a to, že ve většině válek na zlomových liniích, které proběhly, byli účastni muslimové. Kupříkladu můžeme uvést válku v Súdánu, v Čečensku, v Jugoslávii apod. Kde se ovšem bere tato výrazná nesnášenlivost vůči jiným identitám? Podle Ibna Warraqa je to právě Islám jako takový, který je nesnášenlivý. Při podrobnějším zkoumání Islámu jako náboženství zjistíme, že je ve své podstatě velice netolerantní, autoritářské a imperialistické náboženství. Warraq ve své knize Proč nejsem muslim velice podrobně rozebírá všechny tyto negativní aspekty, my si z nich vybereme jen ty nejzásadnější, potřebné pro naše zkoumání.

1. Islám je silně, můžeme říci extrémně, fundamentalistické náboženství založeno převážně na jednom zdroji - Koránu. Korán je neměnné boží slovo, které bylo zprostředkováno skrze proroka Mohammeda, jedná se o veškerý souhrn morálních, právních i státních zákonů. Díky víře v to, že korán je neměnné boží slovo, je brán doslova, čili fundamentalisticky. 2. Islámské právo čerpá převážně z Koránu. Jelikož se však v něm mluví o netoleranci a nesnášenlivosti vůči jiným náboženstvím, stává se i islámské právo netolerantním a nesnášenlivým, bez možnosti změny nebo jakékoliv mírné modifikace. Na tomto právu se poté staví celý státní mechanismus. 3. Islám má totalitní povahu vyplývající z Koránu. Korán mluví o nemožnosti snášenlivosti s jinými náboženstvími. Lidstvo se dělí na muslimy a nemuslimy. Muslimové jsou součástí islámského společenství, jemuž náleží území Dar-al-islám, „Země islámu“, kde je v plnosti využívána muslimská legislativa. Nemuslimové jsou národy obývající Dar-al-harb, „Zemi bojování“, to jsou země kde žijí všichni nevěřící, jež si muslimové dosud nepodrobili, nicméně je jim souzeno jednou přijmout islámské zákony, ať už protože se obrátí na islám, nebo ať už protože podlehnou ve válce s ním. Na území Dar-al-harb jsou povoleny všechny válečné činy, čili zločiny které Korán schvaluje. 4. Islám jako takový má velice expanzivní sklony ve smyslu násilném. Války, a hlavně náboženské, mají zaručovat jeho rozšiřování do celého světa. Válka je braná jako nejúčinnější prostředek expanze a to na základě násilné konverze podrobených národů.

1. Aktivní účast se*****árních a terciárních stran. 2. Vyjednávání terciárních stran o obecných podmínkách pro zastavení bojů. 3. Použití metody „cukru a biče“ od terciárních stran, aby byly se*****ární strany donuceny tyto podmínky přijmout a vyvinuly tlak na strany primární, aby je přijaly i ony. 4. Ukončení podpory a vlastně zrada se*****árních stran na stranách primárních. 5. V důsledku tohoto tlaku přijetí podmínek primárními stranami, které je pochopitelně poruší, jakmile uvidí, že je to v jejich zájmu.