Grano Salis - Církevní struktury!

CÍRKEVNÍ STRUKTURY ! Otázka: Je v současné postmoderní době stále ještě místo pro církevní struktury? Nejprve je třeba si ujasnit, co myslíme slovy "církevní struktury". Když se podíváme do Bible, zjistíme, že zde církev příliš strukturovaná není. Rozhodně zde nenalezneme hierarchický či monarchický model, který v pozdějších staletích v církvi zvítězil. Všichni zde jsou na stejné rovině, nazývají se bratry a sestrami.

Nenalézáme zde žádnou nadřazenost a podřízenost. Přesto však nelze říci, že církev není vůbec strukturovaná. V prvních desítiletích zde byla autorita apoštolů, svědků života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Apoštolové byli zakladateli, oni měli hlavní podíl na vzniku prvních společenství, oni byli autory spisů, jež se později staly součástí novozákonního kánonu. Ačkoli z knihy Skutků poznáváme, že apoštolové měli v církvi autoritu, nelze tvrdit, že byli jakýmisi prvními autoritami ve smyslu pozdějšího hierarchického pojetí církve. Jejich autorita byla dána pouze jejich osobními kvalitami. Byli to lidé, kteří byli učedníky samotného Ježíše, proto jejich slovo mělo naprosto přirozeně v církvi váhu. Už u apoštola Pavla, který sám sebe nazývá nejmenším z apoštolů, vidíme, že není všeobecně uznáván. Neexistovala zde tedy nějaká nadřazenost, kterou by si kdokoli z apoštolů mohl nárokovat z titulu svého postavení. Dalšími pojmy, s nimiž se na stránkách Nového zákona v souvislosti se strukturou církve setkáváme, jsou starší či dohližitelé a pomocníci. Je třeba zdůraznit, že tato slova jsou vždy vztažena pouze ke správě místního křesťanského sboru. Pojmy starší, řecky episkopoi, a dohližitelé, řecky presbyteroi, jsou synonymické. Kdekoli se o nich Písmo zmiňuje v souvislosti s místním sborem, vždy jsou uvedeny v množném čísle. Znamená to, že tito lidé nikdy nevystupovali jako jednotlivé církevní autority, kazatelé či kněží. Vždy tvořili jakési kolegium starších či dohlížitelů, jejich úkolem bylo bdít nad věřícími, dohlížet na zdravé učení, pastýřsky sloužit jednotlivým křesťanům a napravovat úchylky a nedostatky. Vedle toho úkolem pomocníků či služebníků, řecky diakonoi, bylo sloužit věřícím, kteří jejich službu potřebovali, a všelijak jim pomáhat. Nikde v Bibli nenajdeme biskupský úřad (překlad slova presbyteros výrazem "biskup" je nešťastný a zavádějící). Nenajdeme zde ani náznak jakékoli struktury církve, jejího dělení na denominace a církevní společnosti, odlišené od sebe rozdílnými teologickými důrazy či odlišnou organizací církve. Maximálně se setkáváme se společenstvími křesťanů, která se scházela po domech. Je dobré čas od času si připomenout, že byly doby, kdy církev fungovala bez organizačního členění, bez všech organizačních jednotek, které se nám mnohdy zdají být pro chod denominací tak důležité. Naše otázka zněla, zda v současné postmoderní době je stále ještě místo pro církevní struktury. Je zajímavé, že s podobnými otázkami, byť jinak formulovanými, se setkáváme v současné době v mnoha publikacích, sbornících a časopisech. Z různých stran se autoři především katoličtí zamýšlejí nad životností církevních struktur v postmoderní době. Žel, že podobnou sebereflexi zatím velmi málo pozorujeme v kruzích nekatolických. Snad pouze Českobratrská církev evangelická si podobné otázky klade. Nesleduji však časopisy jednotlivých denominací, proto je můj dojem vyvolán především absencí knižních titulů na toto téma, kterých z katolické strany je celá řada. Tak např. ve sborníku Ve znamení naděje, který se zabývá proměnami teologie a církve po II. vatikánském koncilu, mluví Jan Spousta v pojednání "Církev, struktury, moc" zcela otevřeně o "strukturálním zlu". Říká o něm: "Znamená tolik, že organizace se strukturou od počátku nesprávnou anebo pokaženou špatně či nedostatečně provedenými změnami, vede lidi, kteří s ní přicházejí do styku, ke škodě a nemravnému jednání." Spousta pak uvádí příklad: "Jestliže dříve činnost církve umožňovala pálení čarodějnic, jedná se nejen o osobní vinu soudců a žalobců zapletených do čarodějnických procesů, ale také o celkově špatnou konstrukci církevních a společenských vztahů, umožňující podobné hrozné činy." (S. 99). Spousta pak rozebírá struktury současné katolické církve. Z celého textu je zřejmé, že si autor uvědomuje akutnost problému, kde se církev stává anachronickou institucí, která přestává svou oficiální podobou oslovovat současného člověka. Proto hledá v dokumentech 2. vatikánského koncilu myšlenky, které by v ideálním případě mohly signalizovat proměnu struktur církve do té podoby, aby byla i pro současného člověka přitažlivá a funkční v původním biblickém smyslu. Z literatury i rozhovorů s lidmi nabývám přesvědčení, že postmoderní doba se svým myšlením, požadavky a důrazy není příliš nakloněna tradičním církevním strukturám, ať katolickým, protestantským či evangelikálním. V posledním desítiletí sledujeme, že stále více lidí odmítá přijmout nějakou konkrétní církevní uniformu. Nedochází zatím k úplné destrukci stávajících církví a denominací a je možné, že k ní nikdy ani nedojde, ale přesto stále více lidí začíná chápat církev ne jako jakousi konkrétní ohrádku čí chlíveček, ale jako cosi univerzálního, co se vzpírá příliš konkrétní a vymezující definici. Pro současného člověka přestává být dominantní dogma a učení a stává se důležitým vztah, prožitek a zkušenost. Nemusí se nutně jednat o zkušenost transcendentní, mystickou a zázračnou. Může se jednat o obyčejnou zkušenost s porozuměním, pochopením, nasloucháním, vcítěním se do druhého, zkušenost praktické lásky a pomoci. Proto dnes už působí značně anachronicky vyhrocené teologické články a pojednání, které se nám snaží vnucovat církevničtí fundamentalisté. Jistě, i dnes si jistě najdou své čtenáře, ale zdá se, že samy patří již minulosti. Naopak velmi populární jsou setkávání křesťanů, kde není nikdo žádán ke vstupu do konkrétní církve, kde není členství, vyhrocená teologie, kde je ale vřelá atmosféra, působivé slovo a především volnost a svoboda. Jistě bychom teď mohli zvednou varovně prst a upozorňovat na nebezpečí, jež takovým setkáním hrozí. Nicméně fakt, že přitahují stále více především mladých lidí, kteří pocházejí jak z prostředí tradičních církví, tak z prostředí nevěřícího, by nás měl vést k zamyšlení. Před několika lety byl ekumenismus věcí církevních představitelů, kteří se čas od času sešli, aby vydali nějaké nicneříkající společné prohlášení. Dnes, nezávisle na církevních autoritách, se scházejí křesťané bez ohledu na církevní příslušnost, aby spolu prožili setkání s Bohem. Nejsem sám, kdo dospívá k tomuto závěru. Tak např. děkan Evangelické teologické fakulty UK prof. Pavel Filipi v jednom svém pojednání o ekumenismu říká: "Budoucí cesta ekumenismu (ať tohoto slova užíváme, nebo ne) povede přes vytváření určitých duchovních skutečností, které prostě napříště nebude možno obejít, protože se staly živou a žitou zkušeností místních komunit (podtrhl P.V.), smíšených rodin, kolegiálních společenství a jednotlivců, zápasících o věrnost Pánu církve přes hranice jednotlivých církevních útvarů." Už jsem citoval jednoho katolického autora, který hledá cestu pro svou církev v konfrontaci s minulostí a budoucností. Až úzkostlivě působí jiný citát z pera kdysi římského katolíka, dnes starokatolíka, doc. Ivana Štampacha. Z úryvku cítíme obavu, že se církev dostane díky svému lpění na strukturách a díky mocenským ambicím na okraj duchovního dění postmoderní doby: "Řekne-li se po staletích historických zkušeností ,církev', vybaví se většině lidí gigantická náboženská organizace, která se pokládá za výlučnou a neomylnou. Domnívá se, že pevně třímá klíče od všeho spirituálního a transcendentního. Řeší jemné otázky vnitřního života metodami administrativní mašinerie. Požaduje absolutní poslušnost od svých členů a podporu od ostatních. Chce všem členům i nečlenům určovat, jak se mají chovat. Má tendenci komandovat, šikanovat, cenzurovat, trestat. Má instrumentální poměr ke kultuře. Poskytuje společnosti rutinní sociální služby, ale uplatňuje, zřejmě jako kompenzaci za to, značné nároky na ekonomické zabezpečení od světského sektoru společnosti." (Str. 103). Autor dále poukazuje na skutečnost, že církev původně neměla takový charakter. Její tvář byla zcela odlišná od té, která odrazuje současného člověka. S jistou nadějí autor dospívá k poznání, že novozákonní podoba církve, nezatížená balastem struktur, ambicemi vládnout a ovládat a přesvědčením, že vlastní veškerou pravdu i klíč k poznání této pravdy, je pro současného člověka velmi lákavá a přitažlivá. Zdá se, že přerod modernismu k postmodernismu je pro křesťanství velkou výzvou a příležitostí. Ačkoli zde je samozřejmě i mnoho nebezpečí (především postmoderní odmítnutí metapříběhu, beznaděj nad ztrátou univerzálnosti, která vede k radikálnímu skepticismu), je zde i mnoho povzbudivého. Dokážeme-li se oprostit od svých zaběhnutých myšlenkových paradigmat, vzorců a způsobů uvažování, dokážeme-li se vzdát ambicí všemu rozumět a vše přesně definovat, navíc pokud dokážeme opustit zhoubnou praxi ovládat myšlení, prožívání a chování obyčejných křesťanů z titulu svého pastoračního pověření, může se stát, že evangelium o záchraně skrze oběť Ježíše Krista se stane nosnou myšlenkou postmoderní doby. Pokud se však církev nezorientuje, nastoupí na místo uprázdněné vědeckými světovými názory různá duchovní hnutí inspirovaná východními kulty, New Age, náboženským synkretismem či novým pohanstvím. Kéž jsme ochotni znovu přemýšlet, znovu se tázat, znovu hledat odpovědi na otázky, které si i nám kladou naši spoluobčané! Kéž se vzdáme svých oblíbených modelů, církevních struktur, denominací, výborů a teologií. Kéž se církev stane v naší mysli především oním tajuplným, a přece tak konkrétním tělem Ježíše Krista.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace