Jan ze Salisbury a jeho vliv na utváření vlády zákona Úvod Život a dílo jednoho z nejvýznamnějších myslitelů na poli teologie, filosofie a zejména státovědy nemůžeme vidět odděleně od doby, ve které tento autor žil. Chceme-li chápat Jana ze Salisbury, musíme nejprve pochopit jeho prostředí, a prismatem tehdejšího lidského nazírání duchovních hodnot pak nahlížet i závěry, ke kterým tento středověký myslitel dospěl. Je proto nezbytné podívat se stručně do 12. století, do doby prakticky majoritního vlivu katolické církve, nastupujícího politického vlivu římských císařů a nárůstu neomezené a prakticky nekontrolovatelné moci autorit. 1. Dobové pozadí Pro 12. století je typická monastická intelektuální kultura, která překonává feudální uspořádání klášterních škol, coby center vzdělanosti, a nahrazuje je městskými kapitulárními a diecézními školami, které se stavějí v blízkosti katedrál. Tyto školy své posluchače zprošťují principu doktrinální poslušnosti a umožňují jim vzdělávání na poli svobodných umění. Zejména ve Francii vzkvétá spekulativní scholastika.

Základem pro tyto středověké teologické spekulace se zde stává antické myšlení. Díky Augustinovi zůstává většina škol věrna realismu, rozvíjejícímu myšlenky Platona, nicméně ani myšlenky Aristotelovy nejsou zapomenuty. Ty působily na formování teorie poznání. Na slavné škole v Chartres se setkáváme se jmény třech mužů, kteří se zapsali do minulosti. Dva byli realisty – Bernad z Chartres a Žilbert de la Porrée – a jeden aristotelovec, Angličan, Jan ze Salisbury. Snaha postihnout metafyzickou podstatu jevů a vyvodit z nich obecné zákonitosti, které by našly uplatnění nejen v teologii, ale i ve společenských vědách, provázela středověké myšlení obecně. Žilbert, původně Janův učitel, byl tomuto duchu zcela oddán. Ve svých úvahách rozlišoval mezi substancí a subsistencí, přičemž substance samotná podle něho byla jednotlivna o určitém počtu vlastností. Naproti tomu subsistance byla jsoucností bez přívlastků. Těmito spekulacemi dospěl Žilbert později k názoru, že Boží inkarnace nebyla nutná ke spáse člověka. Naproti tomu Janovi byly podobné spekulace cizí a věnoval se spíše empirickým a logickým úvahám. Pro své kolegy neměl mnoho pochopení a jejich myšlenky nazýval módními experimenty. 2. Stručný životopis Jan ze Salisbury žil v letech 1115 až 1180. Své vzdělání získal v Chartres a v Paříži, kde navštěvoval přednášky prominentních myslitelů své doby, mezi které patřil i Petr Abélard. Později pokračoval ve studiích pod vedením Alberika z Remeše a Roberta z Melun. Gramatice se učil u Viléma Concese. V roce 1140 se stal studentem teologie pod vedením Žilberta de la Porrée a později Roberta Pulluse. V roce 1147 však, možná z existenčních důvodů, opustil pařížské školy. Byl pozván na církevní koncil v Remeši pod vedením papeže Evžena III, kde se stal svědkem odsouzení Žilbertova učení. Na doporučující dopis Bernada z Clairvoux, který se koncilu zřejmě též účastnil, pak získal místo tajemníka arcibiskupa v Canterbury. Jeho pravomoci na arcibiskupském dvoře byly rozsáhlé, a to zřejmě i díky zhoršující se nemoci stávajícího arcibiskupa Theobalda. Jako vyslanec arcibiskupa se Jan několikrát dostává k papežskému dvoru do Říma, kde s papežem Hadrianem IV., jediným Angličanem, který do této doby seděl na papežském stolci, diskutuje o možnosti získání kontroly Anglie nad Irskem. Janovi současníci prohlašovali, že Janovi ale chyběly základní předpoklady pro diplomatickou činnost, a to umění kompromisu. Jan byl mužem principu, který kompromis odmítal. Protože vystupoval mírně, tuto vlastnost si mnozí vykládali osobně. Ve funkci zmocněnce Jan začíná psát i dvě ze svých nejvýznamnějších prací, a to Metalogicon a Policraticus. Jeho vztah ke králi Jindřichovi II., se kterým často diskutoval otázku pojetí autority krále, se začíná ochlazovat. Když Theobalda vystřídal Tomáš Becket, Jan nadále zůstává ve službě arcibiskupského dvora, ale pro své spory s králem je nakonec v roce 1163 odeslán na šest let do vyhnanství v Remeši. Za čas jej do vyhnanství následuje i sám Becket. Ve vyhnanství píše Jan své další dílo Historia Pontificalis. Po šesti letech je Janovi i Becketovi povolen návrat do vlasti, ale podle legendy je již 29. prosince 1170 svědkem vraždy arcibiskupa Becketa Jindřichovými stoupenci přímo v katedrále. V roce 1176 se Jan stává biskupem v Chartres a v březnu 1179 se ještě aktivně zúčastňuje třetího Lateránského koncilu. Zanedlouho, 28. srpna 1180, nedaleko Chartres umírá. Jan ze Salisbury se vyznačoval na svoji dobu vynikající učeností, stylistikou a ve znalosti latiny předčil své kolegy, neboť psal vytříbeným jazykem Ciceronova stylu. Ačkoliv neměl právní vzdělání, položil pilíř státnické koncepce, kterému se říká “vláda zákona”. 3. Dílo Jan byl spisovatelem navýsost plodným a z jeho literární činnosti se dochovala řada děl, a to i nedokončených. Cenným pramenem informací je i jeho korespondence, kterou vedl s mnoha významnými osobnostmi své doby. Pro popis jeho učení uveďme krátkou charakteristiku jeho nejdůležitějších děl, a to Metalogikon, Policraticus a filosofickou báseň Enthetucus sive de dogmate phliosophorum. Ve svém nejznámějším díle Metalogicon podává Jan přehled o učení svých současníků v otázce univerzálií. Nejedná se podle něho o dobu renesance. Píše naopak o době zbytečných, módních experimentů neznalých mladíků, kteří si říkali “cornificiáni.” Jan sám respektuje tři zdroje validního poznání: 1) smysly, 2) rozum a 3) víru. Jedná se o prameny, ze kterých později těžil i britský empirismus. Jan se domnívá, že veškeré pravdy je nutné zkoumat a promýšlet. V tom člověku pomáhá logika. Ona sama se pro Jana stává instrumentální disciplínou, jejíž zvládnutí musí předcházet úvahám o jakékoli filozofické otázce. Teolog musí podle Jana znát kulturu antického světa a historii, neboť cílem lidského života je vědění, které je spjato s blahem, jehož dosahují ti, kteří dospějí k nejvyšším projevům vědění, tj. filozofické moudrosti. Tato moudrost spočívá v poznání světa a věcí prostřednictvím jejich příčiny. Dalším filosofickým dílem Janovým je Entheticus sive de dogmate philosophorum. Jedná se o filosofickou báseň, jejímž obsahem je deskripce a hermeneutika některých základních filosofických soustav antiky – stoicismu, epikureismu a peripateismu. Mnohem důležitějším dílem, které pomohlo prosadit koncepci tradiční britské konzervativní politiky, je Policraticus, pojednávající o původu a úloze vlády. Vzhledem k myšlenkám, kterým se dostalo v této práci souhrnného zpracování, je Jan ze Salisbury nazýván otcem “politické filosofie”. Jan své pojetí vládní moci staví na výkladu 13. kapitoly listu Římanům, která popisuje princip vlády světského panovníka, který je ustanoven samotným Bohem, jemuž se všichni musí podřizovat. Vyvozuje zde, že pokud je úřad panovníka úřadem Božím, pak se poslušnost vůči úřadu neváže k osobě, ale právě k tomuto úřadu. Jan proto rozlišoval mezi dvěma “těly krále”. Jedno tělo představovalo “vládce jako člověka” a druhé “vládce jako úřad”. Úřad se měl uskutečňovat podle morálního a vrozeného zákona, který je nadosobní a kterému byl poddán i vládnoucí král, jenž jej měl zároveň jako člověk ztělesňovat. Tato teorie o “dvou tělech krále” způsobila, že král jako občan mohl být trestán ve jménu krále jako vládce. 4. Nadčasový význam Princip Janovy “vlády zákona” přímo kontrastoval s tehdejším klasickým pojetím práva, kde byl odpor proti autoritě nemyslitelný. Není divu, že se Jan ostře vymezoval proti manévrům císaře svaté říše Římské, Fridricha I. Barbarosy, který docílil, aby byl papežem zvolen jeho muž Viktor IV: “Kdo učinil Němce soudci národů? Kdo dal tomuto surovému a dravému národu pravomoc určovat po libosti, kdo má být vladařem nad hlavami lidských synů”, napsal v dopise příteli. Ačkoliv v mnoha kontinentálních zemích docházelo k popravám panovníků, jednalo se obvykle o královraždy, resp. o násilné vzpoury proti panovníkům. Naproti tomu v Anglii, kde se Janovu učení dostalo obecného přijetí, mohl být 30. ledna 1649 soudní cestou popraven král Karel I. za velezradu. Byl sťat jakožto soukromá osoba ve jménu krále. Královo “občanské tělo” bylo zabito, aniž by byla ohrožena obec a úřad “těla krále” jako úřadu. Jak uvádí Laughland: “anglická revoluce tak mohla být v podstatě konzervativní – byla zamýšlena jako obnova starých práv. V Anglii proto bylo možné se vůli krále, byla-li v rozporu se zákony, vzepřít.” Teorie, kterou pomohl vyvinout Jan ze Salisbury, je tedy samým základem našich koncepcí práva a parlamentní vlády. Závěr Jan ze Salisbury v sobě nezapřel Angličana, který měl sklon spíše k empirii, než k teoretickým spekulacím, a k možnosti metafyzického poznání abstraktních procesů se stavěl více než skepticky. Jeho práce v Chartres proto byla v té době kontinentálnímu způsobu uvažování poněkud vzdálená. Jeho nedocenitelný a – jak se později ukáže – i nadčasový přínos spočíval v tom, že jako jeden z prvních myslitelů na poli státovědy rozvinul myšlenku, že vládní moc musí být poddána přirozenému zákonu, danému Bohem. Se stejnou myšlenkou na poli církevním, podle kterého by bylo možné odporovat církevní vrchnosti na základě Božích zákonů, ale musel přijít až Wyclif a Hus o dvěstě let později. Není ovšem divu, že tato myšlenka opět vznikla v Británii. Vždyť i v době reformace posloužila teorie Jana ze Salisbury v tzv. Calvinově případu z roku 1608, v němž proslulý právník, sir Edward Coke definoval meze vládní loajality ve vzájemném vztahu poddaných a světského panovníka. Literatura

• Bible, Ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha, 1985
• Filosofie v období renesance, virtuální textové pomůcky, Filosofická fakulta Masarykovy University v Brně, Brno, revize 5. 7. 2005, URL:
• Kolektiv autorů, Všeobecná encyklopedie Diderot, Praha, 1999
• Laughland, J., Znečištěný pramen, Prostor, Praha, 2001
• Libera, A., Středověka filosofie, Oikoymenh, Praha, 2001
• Říčan, R., Molnár, A., Dvanáct století církevních dějin, Kalich, 1973
• Stanford Encyclopedia of Philosophy, The Metaphysics Research Lab Center for the Study of Language and Information Cordura Hall,Stanford University, 2006
• The Catholic Encyclopedia, Robert Appleton Company, Online Edition, March 1, 1907