Jednou jsem napsal básničku.
Do školy.
Úloha.
Končila:
"Postavíme maketu
a podle ní raketu
a s raketou odletíme
na nejbližší planetu."
Budovatelská, že?
Někdo sklízí potlesk,
jiný úspěch,
jiný obilí,
jiný rajčata,
jiný záprdky ...
Já nesklidil nic.
A to bylo vše.

Žil jsem si dál.
A pak se něco stalo.
Přišel živý Bůh.
On už tu vlastně byl,
ale já nic.
On mě oslovil
a já něco.
Najednou tu začal být.
Se mnou.
Blízko.
On.
Tak velký, že mi to uniká,
tak blízko, že se až zajíkám.
On.
A Jeho jméno
láska a spravedlnost,
čistota a svatost
a kříž
i to, že už nevisí.
Jednou provždy.

To rozbije srdce
i největšímu tvrďákovi
a člověk je na mraky.
A je to dobře.
Bůh dává masité srdce.

Začal jsem jej objevovat.
Začal jsem číst
jeho básně,
jeho dopisy,
jeho svědectví

...

svoje básně.
Musel jsem,
když jsem je psal,
když mi naplnil srdce
k neudržení.
Najednou
měl jsem
co říci.






(Jan Matuška - Rok mého světa)