Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

(po krátké úvaze to sem posílám jako článek)   Charismatické hnutí lze poměrně zřetelně (ne ostře) vymezit jak časově tak prostorově, a, abych byl stručný (můžeme se k tomu vrátit), -

- AC a SŽ do charismatického hnutí nepatří.
- charismatické hnutí je třeba vidět uprostřed denominací, které samy jsou starší, než toto hnutí. Jde zpravidla o určitý soudobý revival uvnitř církví, jichž se toto hnutí týká.
- za jedinou denominaci, vzešlou v naší zemi z ch.h. považuji KS - a to hlavně proto, že nynější sbory KS vesměs vznikly na půdě starších denominací (ČCE,CB,ECM, AC), které následně samy opustily.
- za zvláštní memento charismatického hnutí je možno považovat zejm JB - takto historickou, tradiční denominaci, v níž bylo toto hnutí klasicky rozpoutáno:

Vůdčími nositeli se stali lidé, kteří se obrátili dříve, než se setkali s tímto hnutím, a často pocházejí z tradičně křesťanského prostředí, motorem, který ho rozjel, se pak stalo množství lidí, obrácených k Ježíši skrze služnu těchto vůdců, takže vyrostli další vůdcové... Klasický revival, viděný i minulých staletích, s podobnými důrazy a jiným názvem. Skoro všechny denominace, které známe, jsou tvořeny následnými generacemi těchto hnutí.
Situace JB je jedinečná v tom, že zde došlo k rozpoutání nesmiřitelného zápasu mezi nositeli tohoto hnutí a jeho odpůrci, až charismatické hnutí tuto starou denominaci opanovalo.

Z této velestručné charakteristiky taky vyplývá, kdo jsou anticharismatici:
- jsou to téměř výlučně členové týchž církví, jako charismatici. Často doslova jejich bratři.
- jsou to lidé, kteří se z různých důvodů o něco bojí. Obvykle říkají, že o svou církev. Do jaké míry je to sebeklam, je jistě osobní v každém jednotlivém případě.
- protože se tito lidé něčeho bojí - ať už oprávněně, či ne, to nechme stranou - pokusme se vypíchnout, co je na charismatickém hnutí tak nosné, že to může vzbuzovat něčí strach.:

1/ charismatické hnutí je hnutí jasně zaměřené na službu skrze dary, jež dává Duch S., z čehož nutně vyplývá, že podle charismatiků může Bohu sloužit každý, kdo uvěří. Je to ostatně psáno, jak charismatici "jasně" vidí, v bibli. Co ztoho plyne? Kde zůstala autorita? Kde poslušnost? Kde tradice? Kde hierarchie?
Kde organizace a plánovaná, záměrná činnost?
(U charismatiků v době mého mládí jsem byl občas odepsán, protože jsem měl k tomu, co dělám a učím, racionální důvod!)
Tady leží skutečné charismatické problémy: Víra v charismata a jejich "samospasitelnost" jde často tak daleko, že oči charismatiků třídí své kazatele a starší podle toho, jak moc mají - nebo nemají - podlejejich mínění pochopitelně, Ducha svatého. A dojdou-li charismatici v církvi k přesvědčení, že jejich pastor není nejspíš ani znovuzrozený, vzniká v církvi fakticky dvojvládí. To bývá často podporováno absurdním "učením", že jsou lidé, které povolal Pán, zatímco jiné povolali jen lidé, a ti jsou jako autority méněcenní. Není divu, že charismatické hnutí v této podobě, ačkoli je jinak neseno lidmi, kteří se modlí, a milují Boha a jeho slovo, působí ve skutečnosti uprostřed Božího lidu destruktivně, a že se ho tedy někteří lidé bojí, čímž "vznikají" anticharismatici.

2/ charismatické hnutí je hnutí svrchovaně ekumenické. Pro lidi dotčené tímto hnutím (a tím se taky liší od letničních, hnutí víry apod.) jsou všichni, kteří uvěřili v Ježíše, bratry v Kristu a údy Církve. Protože charismatiky se zpravidla stávají lidé z tradičních církví, obvykle si i přesto udrží citový vztah ke svému církevnímu prostředí. Větší problémy má pak ale mládež, která skrze ně uvěří. Často se stává, že tito noví charismatici nejsou schopni po roce života ve sboru pojmenovat církev, v které byli po svém obrácení pokřtěni. Samozřejmě, že u tradičních členů své církve, nedotčených osobně charismatickým hnutím, budí minimálně úlek. (Všichni tradiční křesťané, jedno jaké tradice, jsou nezlomně přesvědčeni, že právě jejich církev má něco, co všem ostatním chybí, a berou to smrtelně vážně.)
Problém však je, že u přesvědčení charismatiků, že není rozdílu mezi evangelíkem a katolíkem, baptistou či metodistou, "z perspektivy Božího království", to často nekončí.
Mnozí - snad i většina - charismatici si totiž osvojili další "destruktivní" učení, že na církvi vůbec nezáleží, že sama existence denominací je hříchem, nebo měkčeji, důsledkem hříchu, z čehož celkem logicky vyplývá, že jejich biskup je prostě člověk, který "dělá kompromisy" (pro mnohé charismatiky je to prapůvodní dědičný hřích), neboť "v každém městě je biblicky jenom jedna církev". Že je to biblický výmysl a předsudek, nevidí, protože charismatické hnutí se ani při svém výrazném individualismu nemůže vyzouti z toho, že je to hnutí, a tedy že mínění silných elektrizuje davy.
V krajním případě dojdou někteří charismatici k tomu, že do žádné církve ani nepotřebují patřit, protože jsou "v té Kristově". A kde jsou dva neb tři v jeho jménu...
Nemusím snad ani vysvětlovat odkud se v této situaci vynoří anticharismatici, že?

Dodejme, prosím, že to, co jsme uvedli, charismatiky nikterak neomlouvá. Stále totiž, podle mého mínění, platí, že anticharismatici jsou lidé, kteří se bojí. Anticokoli jsou vždy lidé, kteří se neřídí dobrým, ale strachem.
pokud jsou ale anticharismatici poctiví, a slouží Bohu, jak nejlíp umí, nejsou před Bohem o nic horší, než charismatici.

Jenomže anticharismatici v některých případech začnou bojovat proti původcům svého strachu zavrženíhodnými metodami: manipulací, lží, pomluvou, politikařením...
A to je to, s čím se tu v kyberprostoru zejména setkáváme. S anticharismatiky, kteří morálně propadli.

Ale vraťne se k charismatikům, kteří jsou vlastním tématem diskuse posledních dní na tomto místě: Připomeňme si, "my charismatici" vespolek, že kromě charismatiků a anticharismatiků jsou taky v církvi lidé, kteří nejsou jedno ani druhé, ale prostě jsou něco jiného. Jsem velice rád, že je tomu tak.
Olin