poslal Karels
Smrti, které se stále bojím, ať ji nespatřím
Nadpis, který jsem zvolil pro svůj článek, je výrokem Gilgameše v jeho putování za hledáním smyslu života. Gilgameš hledá smysl života a v určité chvíli svého putování vysloví: „Smrti, které se stále bojím, ať ji nespatřím.“ [1] Soudím, že Gilgameš vyjadřuje touhu a přání každého z nás a jeho hledání smyslu života je i naším hledáním a i jeho obavy a naděje jsou našimi skrytými obavami a nadějemi.
Při sledování večerních zpráv, při čtení novin zjistíme, že úcta, respekt k životu možná není o mnoho větší, než tomu bylo v dobách dávno minulých. Člověk by si nejspíše řekl, že v 21. století se k sobě lidé budou chovat s větší úctou, s větším porozuměním. Naši předkové na počátku minulého století v době technických objevů měli za to, že technické vynálezy nejenom pomohou člověku v praktických oblastech života, ale rovněž budou mít pozitivní vliv na morálku lidstva. Trefně charakterizuje podobné smýšlení tento výrok: „V práci a vědění je naše spasení.“ [2]
Technické objevy, technické výdobytky, které nyní využíváme v hojnosti, nepřinesly tolik očekávanou změnu chování jednoho člověka k druhému. Technické vynálezy, technické objevy neučinily člověka morálnějším v jeho přístupu vůči svému bližnímu.
Při přemítání o tom, kam směřuje náš život se jistě dříve nebo později musíme nějakým způsobem „vyrovnat“ s názory bližních okolo nás. Co s filosofickými systémy, s myšlenkovými systémy, světonázory, náboženskými vyznáními lidí, kteří žili a žijí okolo nás. Osobně se domnívám, že základním kriteriem při posuzování myšlenkového světa celého lidstva, je právě úcta k životu, úcta k existenci druhého člověka. Proto se mi naprosto příčí představa, že se ve jménu někoho, nebo něčeho zabíjejí lidé, ať už se tak dělo a děje ve jménu nějaké zkreslené náboženské představy, nebo s odvoláním na jakousi „tragickou“ ideologii.
Možná budu obviněný ze synkretismu. Není ale možné, aby alespoň v tomto mohla být základní shoda mezi lidmi všech ras, vyznání a vzdělání. Není možné, aby úcta k životu jako k takovému, byla tím nejzákladnějším zákonem, byla tím nejzákladnějším kriteriem? Já se domnívám, ano, že je to možné. Nejspíš to dokazuje i Gilgamešovo konstatování: „Smrti, které se stále bojím, ať ji nespatřím.“ Pokud by smrt byla něco zcela přirozeného, něco nezbytného, proč by se jí člověk bál? Z čeho by měl Gilgameš tolik strach? Smrt je něco zcela nepřirozeného, ba nenormálního něco, s čím se jednoduše žádný pozemšťan nikdy nesmíří.
Pro Gilgameše, hrdinu příběhu, je jeho pouť hledání za poznáním smyslu života, touhou rozluštit hádanku života. Určitě si každý z nás dříve nebo později položil otázky, „proč jsem tady?“; „má vůbec všechno nějaký smysl?“ Zřejmě si tyto otázky položil i Gilgameš. Zatímco Gilgameš nenašel přesně to, co hledal. Nám se zodpověděla většina našich otázek, „co bude se mnou, kam směřuji a má můj život vůbec nějaký smysl?“
V křesťanském učení, v biblickém učení je poslední obětí, oběť Ježíše Krista. Není tedy třeba znovu přinášet oběti živých zvířat, ba i lidské oběti. Jediná oběť s věčnou platností – to je oběť našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista za naše hříchy. Je to JEŽÍŠOVA SMRT a JEŽÍŠOVO VZKŘÍŠENÍ, ZMRTVÝCHVSTÁNÍ, které je BOŽÍ ODPOVĚDÍ na všechny naše dotazy.
Karels
poznámky:
1. „Smrti, které se stále bojím, ať ji nespatřím“ – babylonsky [Mutam ša attanadaru aj amur]
2. Riegrův Slovník naučný, První svazek vyšel v roce 1860 a právě na jeho první straně nejdete zmíněné heslo.
