poslal Seraphim Komunisté právě oslavovali 50. výročí založení KSČ. Jirka povídá: „Běž pro kofolu.“
On se svým psem tam nechtěl jít, protože v restauraci je hodně lidí a pes vždycky štěká. Já jsem nepožíval ani pivo ani jsem nekouřil. Byl jsem v tomto zásadový. Jakmile jsem vešel do restaurace, příliš pozdě jsem si uvědomil, kam jsem to vlastně vlezl. Komunisté v podnapilém stavu s různými medailemi na sobě, příslušníci v uniformách Lidových milicí, velitelé vojenského okruhu v Libavé, sovětští vojáci, představitelé Socialistického svazu mládeže a Svazu československo-sovětského přátelství, ti všichni tam bujaře oslavovali 50. výročí založení KSČ.
Měl jsem na sobě tričko s nápisem Led Zeppelin (trička se v předchozích letech hromadně vozila ze Západu a já jsem si jej přivezl z cesty po západní Evropě v r. 1968). Dneska přemýšlím, čím jsem je vlastně mohl provokovat? Tím tričkem a dlouhými vlasy? To přece nebylo nic politického? V tomto tričku a s dlouhými vlasy jsem chodil do školy a po ulici. Nikomu to nepřipadalo divné. Ani učitelům. V té době jsem už byl přijat na Střední průmyslovou školu zemědělskou, přičemž ani kantorům při přijímacích zkouškách dlouhé vlasy nevadily, zajímali se jen o moje vědomosti. Moji vrstevníci chodili oblečení podobně. Ve společnosti ještě panovalo jakési svobodné vědomí z předcházejících let. Pročištěná Komunistická strana, která se zbavila členů, kteří nesouhlasili se sovětskou okupací, teprve začínala svůj režim, tentokrát už za fyzické přítomnosti sovětské armády, znovu upevňovat. Ti lidé, kteří v Komuně oslavovali, nebyli pro mne nějací ideologičtí nepřátelé, ale opovrženíhodná kolaborantská sběř, lidé bez páteře a morálky, kteří zradili národ; však se tak také posléze projevili. Nicméně provokovat jsem je nechtěl. Vlezl jsem tam opravdu náhodou, udělal jsem to, co by si rozvážnější rozmysleli.
Šel jsem k nálevnímu pultu a chtěl jsem dvě kofoly. Servírka mi je dala na pult. Ale nestačila mi již vrátit peníze. Komunisté okolo mne vytvořili kruh. Číšník mi později sdělil, že jsem měl smůlu, protože jsem se objevil o přestávce, když jich bylo zrovna u pultu plno. Říkal, prý mi naznačoval, abych zmizel, ale já si to neuvědomuji, nic takového jsem nevnímal. Stačil jsem ještě říct: „Co chcete?“ Ostatní na mě začali řvát, co si to vůbec dovoluji a jestli vím, kde jsem. Říkal jsem si: Jen co vezmu svůj nápoj, hned zmizím. Bylo mi proti srsti nějak utéci bez nápoje. Považoval bych to za prohru. Proto jsem jim neodpovídal, chtěl jsem pouze svůj nápoj. Oni mi ho však okamžitě vyrazili z ruky. Sklenice se rozletěly po zemi, jedna se rozbila a pěnivý nápoj začal šumět a roztékat se.
Začali mně chytat za vlasy. Tou silou, kterou mně vlasy rvali a počtem lidí, který to dělal, způsobili, že jsem měl během krátké doby asi o třetinu vlasů méně. Snažil jsem se bránit. Říkal jsem jim, ať mě nechají na pokoji. Oni to vůbec nebrali v úvahu. Chytili mě a zatáhli na blízké WC. Tam se mně pokoušeli nacpat hlavu do záchodu, přičemž mne drželi za zbylé vlasy. Nemohl jsem tomu vzdorovat. Bylo jich mnoho, proto se jim to podařilo. Když mi hlavou udeřili o záchodovou mísu, rozbili mi nos a urazili kus zubu. Viděl jsem jen chumáče vlasů, které mi rvou. Načež začali volat: „Nůžky!“ Ale to už ani nebylo potřeba, vlasů mně vyrvali tolik, že nůžky nebyly nutné. Jejich kopanců a ran bylo už tolik, že jsem ztratil vědomí. To ale trvalo krátce. Když jsem se trochu probral z bezvědomí, sledoval jsem, co se mnou provedli. Všude krev. Neměl jsem tričko, ani hodinky (asi je někdo ukradl, protože se nenašly), byl jsem celý rozbolavělý. Nemohl jsem mluvit, protože mi otékal obličej. Neviděl jsem na oko. To jsem měl z té rány, jak o mě rozbili záchodovou mísu. Tu později dokonce chtěli zaplatit.
Vyhazovali mne odtamtud. Snažil jsem se u východu opřít o zeď. Už jsem nevydržel ani stát. Padal jsem na zem. Stáli a dívali se na mě. Načež jeden říkal: „Už má dost.“ Ale ten druhý chtěl ještě přiskočit. Chtěl na mě dát železný stojan na kola, aby mě tím dorazil. Ve mně se probudil pud sebezáchovy a vytáhl jsem malý vyhazovací nůž na dopisy, který jsem měl u sebe. Říká se mu bočák. Ani chvilinku jsem nad tím nepřemýšlel. Jak jsem ho viděl, že se na mě žene, udělal jsem to úplně automaticky. Ozvalo se „cvak“. Nůž se zaleskl. Komunista se zalekl. Teď jsem však nevěděl, co dělat. Ale naštěstí tam byl duchapřítomný číšník, který otevřel dveře, abych mohl vyjít ven. Kdyby ty dveře neotevřel, nevím jak by to dopadlo. Začal jsem ustupovat do dveří a vyšel jsem vrávoravou chůzí ven.
Venku chodili lidé. Zkoumavě si mě prohlíželi. Slunce svítilo. Vypadalo to, jako bych tam přišel z jiného světa! Neslyšel jsem na uši. Špatně jsem viděl, oko jsem měl zalité krví. Zkoušel jsem si zuby, protože se mě kývaly. Nejvíc jsem se bál právě toho, abych neztratil zuby.
Venku jsem stěží spatřil Jirku s jeho psem. Hleděl na mě s vytřeštěnýma očima. Byl jsem k nepoznání, bez trička, celý od krve. Ptal se mě: „Co se stalo?“ Já na to: „Pojď pryč!“ On mně nerozuměl, protože jsem ani mluvit moc nemohl. Snažil jsem se mu vysvětlit, co se tam stalo. A stále jsem na něj naléhal: „Pojď pryč stama, poďme stama pryč“. Odpověděl: „Přece to tak nenecháme! To je hrozný! To tak přeci nemůžeme nechat!“
Já jsem byl z toho i plačtivý, protože to bylo pro mne něco hrozného. Samozřejmě jsem neočekával od těchto lidí nic dobrého. Nicméně s tímto jsem nepočítal. Byli to vrcholní představitelé komunistické strany. Žádní pěšáci! Všechno předsedové různých stranických organizací okresu Přerov! Samozřejmě, chápal bych, že se takto násilně zachovají nějací otrapové. Ale vysocí představitelé? To jen dokazuje, jaká sběř nastupovala k moci. Když se stane taková věc, tak se v člověkovi něco zlomí. Poznal jsem, že už začalo platit to, co si předtím ještě mnozí neuvědomovali – co vysoký komunista, to zločinec. Vždyť okupantské moci nemohl sloužit nikdo charakterní! Teprve později jsem si uvědomil, že se chtěli ukázat před sovětskými představiteli. Tím ohavnější to bylo.
Potkali jsme jednoho našeho známého, Jiřího Matušenka. Dnes už se jmenuje Martinec (změnil si jméno, protože znělo příliš rusky). Měl mohutnou postavu. A pak ještě několik dalších. Jirka Bartoš jim vysvětlil, co se stalo. Kluci navrhovali, abychom šli zpátky, protože si to nemůžeme nechat líbit. Určitě jsme měli jít na VB (policii) a celou věc oznámit. Ale v nás to vřelo. Nenapadlo nás nic lepšího než jít zpátky. Jiří Matušenko neustále nabádal: „To si přece jen tak nemůžeme nechat líbit! To oni se ti budou muset omluvit, všecko ti zaplatit!“ Stále si ještě neuvědomoval, kde žije? Že už se mnoho změnilo. Zmizelo totiž i to do té doby omezené právo. Já jsem je varoval, ať tam nechodí, že to špatně dopadne. Upozorňoval jsem je, že komunistů je tam strašně moc.
Nakonec jsme však šli opět ke Komuně. Stál jsem venku. Matušenko vcházel do vchodu a jak tam přicházel, otevřely se dveře a vyšel jeden z těch, kteří se účastnili útoku na mně. Matušenko na mne ukázal a říkal: „Za to se omluvíte a všechno zaplatíte…“ Matušenko měl takovou křiklavou koženkovou bundu oranžové barvy. Komunista dovedl diskutovat opět jen pomocí násilí, konečně to bylo docela symbolické, neboť v té době už i ve společnosti diskuse skončila a nastupovalo násilí. Proto ho chytil za tu bundu…
Socialistická zákonnost
Těžko říci, co si asi myslel první tajemník Komunistické strany Československa a pozdější prezident Husák, když prohlašoval, že v jeho státě je socialistická zákonnost. Buď lhal do očí celému národu nebo neviděl a nechtěl vidět pravdu. Konečně také mohl mít zvrhlé představy o spravedlnosti a to, co v jeho státě existovalo, s plným vědomím za zákonnost považoval. On sám prožil vězení v padesátých letech. Člověk, který represe prožil, nezákonnost a nespravedlnost ve svém státě trpěl dál. Také mohl ovšem jen zachraňovat co mohl, vědomě lhát jako tzv. „pozitivní kolaborant“. Také mohl hrát nějakou vyšší hru. To vše jsou dohady a čtenář si z toho může vybrat, co chce.
Naše vyprávění o komunistické justici lze rozdělit na dvě části. Jednou jsou zločinné zákony té doby. Ty samozřejmě jakýkoliv čin, který nebyl jen poklonkování a poslušnost, považovaly za nepřípustný a byl na něj paragraf. To samozřejmě ještě není to nejhorší. Další je, že pro určité lidi a organizace ani tyto zákony neplatily. Přitom se vůbec netajili tím, že si mohou dělat co chtějí. Těmi osobami byli význační komunisté a těmi organizacemi především StB. Dále tu byly organizace, které neměly ani zakotvení v ústavě, např. Lidové milice. Stát v podstatě řídila komunistická strana, která v té době neměla vnitřní demokratickou strukturu, její vedoucí představitelé byli dosazení ze zahraničí a její činnost byla naprosto nezávislá na nějakých zákonech nebo ústavě. V podstatě si mohla dělat, co chtěla. Navíc lidé, kteří měli takové pravomoci, byli ti méně morální, neboť právě oni kolaborantsky sloužili cizí moci a museli si být toho vědomi.
Vladimír Hučín vypráví o tom, jak se vyvíjely události po jeho konfliktu v Komuně: „Odvezli mně na výslech a obvinili, údajně jsem šel do té restaurace úmyslně s cílem zmařit významnou stranickou schůzi k 50. výročí založení KSČ: „Ač věděl, že má dlouhé vlasy a tričko… Šel tam s cílem vyvolat tam odmítavou reakci,“ zaslechl jsem z úst vyšetřovatele.
Snažil jsem se jim vysvětlit, kdybych věděl, že se tam něco ho koná, tak bych tam určitě nešel. Tím jsem ještě přilil olej do ohně. Vyšetřovatel se mě vážně zeptal: „Vy si neuvědomujete, že včera bylo 50. výročí založení KSČ?“ Odpověděl jsem: „Já nějak nevím. Moc mě to nezajímá.“ Vyčetl mě, že pohrdám takovým významným svátkem. Příslušníci StB se v kanceláři začali rojit a čekal jsem, že to za chvilku bude horší. Ale když viděli, jak jsem napuchlý a dobitý, tak mě ušetřili nějakého fyzického přídavku. Obvinili mně z trestného činu pobuřování a hanobení státu světové socialistické soustavy. Ale tyto činy mě nebyly prokázány, byť výslech na odboru Státní bezpečnosti byl celodenní. Asi jsem je přesvědčil o tom, že jsem tam s tím tričkem a dlouhými vlasy nešel úmyslně. I když se snažili to různě nafukovat, že jsem si vůbec dovolil takto chodit…
Předvolali mně k soudu a obvinili z paragrafu 202, výtržnictví. Soudil nás jistý Jaroslav Filipský. Přidělili mě advokáta Kojetského. Dnes už nežije. Apeloval na mně, abych svého jednání litoval a omluvil se těm komunistům. Údajně se jedná o významné lidi v komunistické hierarchii. Jsou to předsedové stranických organizací v oblasti dráhy, dopravy a ostatních. Přemlouvali i moji matku, abych svého jednání litoval, že by bylo možno mi snížit trest. Já jsem však stále tvrdil, že jsem byl zmlácen. Vždyť se mohli na mne podívat. Litovat měli ti, kteří mne zmlátili. Ale všichni ti vyšetřovatelé, státní zástupce a soudci jakoby měli vlčí mlhu. Prostě můj stav nebrali na zřetel. Vůbec jakoby moje rány neviděli. Nechtěli nic slyšet o tom, co se stalo. Když jsem o tom začal, vždy mne přerušili a vyhrožovali. Násilí vykonané skupinou vysokých komunistů na bezbranném klukovi nebylo násilí. Byl to hrdinský čin. Vlastně za to měli být vyznamenáni. Divím se, že se tak nestalo. Stejně všechna ta jejich vyznamenání byla za zbabělost a nikdy ne za statečnost.
Zvrácená morálka za komunistického režimu fungovala stále, jen koncem šedesátých let se vzbouřilo v některých komunistech svědomí a chtěli to změnit. Ti za svoje morální postoje zaplatili vyhazovem ze Strany a ze zaměstnání. Tím bylo demonstrováno zcela zřetelně, že nástrojem komunistické moci je jen a jen zločin, morálka a právo v takovém režimu nemají místo. Lidé nesmí mít žádné svědomí, žádné právní vědomí, a musí jen poslouchat samozvané vládce manipulované cizí velmocí.
Ale když jsem ty komunistické násilníky viděl v soudní síni, vjela do mně taková zlost, tak jsem tam prohlásil zcela veřejně před státním zástupcem a soudním tribunálem, jak je naprosto neomluvitelné, že se ke mně takhle zachovali. Kritizoval jsem, že jsou nám dáváni ve škole a na veřejnosti za vzor lidé, kteří mne surovým způsobem napadli a zbili z naprosto banálního důvodu. Navíc napadli i ostatní mé kamarády. Obhájce koulel očima a nervózně matce naznačoval, ať mně krotí. Nebylo mně možné zastavit. Soudce vyskočil: „Uvědomujete si, co to tu prohlašujete?!“ Znovu jsem zopakoval, že mně 50. výročí založení KSČ až tak moc neříká, kdybych věděl, že jsou tam oslavy, tak bych tam nešel. Čímž jsem vyjádřil i určitou neúctu.
Soudce si dobře uvědomoval, jak je proti mně mechanizmus moci spuštěn, co se dělo. Přesto nic neudělal v zájmu spravedlnosti. Měl jsem jedinou polehčující okolnost. Už jsem neměl dlouhé vlasy. To bylo pro ně hrozně důležité! Napsali to i do rozsudku. Ani jsem je dlouhé mít nemohl. Vyrvali mi je. Ta třetina, co mně zůstala, se musela ostříhat. Tak, jak mě otrhali, jsem v žádném případě nemohl chodit. Tehdy jsem si uvědomil, jak dlouhé vlasy jsou nebezpečné, protože se dají uchopit. Od té doby už jsem nikdy delší vlasy nenosil.
Soudce mě odsoudil na 10 měsíců nápravného opatření. To je něco jako podmínka s bonusem. Po 10 měsíců jsem musel platit 10% z platu. Dali mi také zaplatit soud. A lidé se na mně dívali jako na trestanou osobu. Proto pro mne zbyla už jen nekvalifikovaná zaměstnání. Něco na úrovni pomocného dělníka nebo u pohřební služby. StB si mne téměř každý týden někam volala nebo odvezla. Vedli se mnou pohovory, co dělám, kde dělám, s kým se stýkám. Sledovali mne. Na odboru Státní bezpečnosti, oddělení pasů a víz mi sdělili, že by se mé výjezdy do zahraničí neslučovaly s ochranou vnitřního pořádku a bezpečnosti státu. Vzali mi pas. Přišli o něj i moji příbuzní. Komunističtí násilníci pochopitelně žádný trest nedostali. Z dnešního hlediska to byly neuvěřitelné věci. To co se stalo mně, se mohlo stát tenkrát každému. Nemyslím si, že to byla jen chyba nějakých lidí. Nebylo proti tomu žádné odvolání. Žádná nadřízená složka se tím nezabývala. Byla to praxe hluboce zakořeněná v jádru systému.
Protože jsem již na tuto událost slyšel různé názory od nezúčastněných lidí, dovolil bych si jen několik poznámek ke svému současnému postoji: Samozřejmě se může stát, že opilí lidé někoho napadnou a zbijí. Dokonce bych připustil i pouliční rvačku. To se stávalo vždy a asi stávat bude stále. Nicméně v uvedeném případě byli násilníky představitelé režimu, považovali se za veřejné činitele, chtěli aby je ostatní uznávali jako morální vzory. Přitom zbaběle napadli mladého kluka a vyloženě ho zbili. Byl to vlastně gangsterský čin, protože byli v naprosté převaze, nelze tedy mluvit o rvačce. Zločinnost komunistického režimu se především projevila ve zvrácené činnosti bezpečnostních a justičních orgánů. Ve zvrácené morálce těchto lidí. Lidé z orgánů, které mne vyslýchali a soudili většinou na svých místech zůstali i po převratu v r. 1989. Postupně je budeme jmenovat.“
Úryvek z nové knihy Vladimíra Hučína: „Hrdinům se neděkuje”
Knihu lze objednat zde: http://www.eurabia.cz/images/banners/hucin.jpg
