poslal likvid Povrchní svatost
Mezi tím kdo skutečně jsme a tím, kdo si myslíme, že jsme, je často obrovská propast. Propast povrchní svatosti. Často se navenek světu jevíme jako věřící křesťané, ale uvnitř jsme zaneseni pýchou, pokrytectvím a lží. Jsem také takový. Denně se přistihuji při tom jak zvráceně přemýšlím. Dá mi hodně práce abych včas zastavil a nerozvíjel nejrůznější soudy o druhých, abych nedával průchod své hořkosti a zlobě. Je-li něco, na čem si odvěký Boží nepřítel dává mimořádně záležet, tak je to naše pokrytectví. Jakási povrchní svatost. Ta naplňuje opravdovou propast mezi tím, čím poctivě usilujeme být a tím, kdo skutečně jsme. To je prostor, který je nesmírně škodlivý hned ze dvou důvodů. Zaprvé tím ukazujeme světu svou temnou horší tvář. A svět vždy raději uvidí naše slabosti a pády než sílu, kterou máme v Ježíši Kristu a z ní odvozený duchovní růst.
Za druhé tím škodíme především sobě. Ale proč vůbec nastoluji tyto otázky a proč se tak ostře zabývám povrchní svatostí. Celý svůj křesťanský život si kladu jednu základní otázku. Na její správné odpovědi závisí naše věčnost. Jsme zde, na pozemském světě na krátké návštěvě, která ale zásadně rozhoduje o naší budoucnosti. Nějakým způsobem se zde ocitneme, proletíme touto zemí a opustíme ji. Přitom náš opravdový domov je mimo tento svět. V prostoru, který nemá nic společného s tímto světem. Naše domovina je více než diametrálně jiná - je absolutně jiná. Jde o to, jak prožijeme ten relativně krátký čas pozemského života. Zdali poznáme Pánův záměr s našim životem, ale stejně si v pohodě budeme žít v hříchu. Sice cítíme, že to není tak úplně v pořádku, ale na druhé straně víme, že jako obrácení křesťané jsme spaseni. Tečka. Zalepíme to lacinou milostí a hotovo. Jiná možnost, jak prožít ten vskutku nepatrný okamžik zde na zemi / nepatrný samozřejmě ve srovnání s věčností / je skutečně se utkat s hříchem. Skutečně začít nenávidět hřích a pustit se do přetěžkého boje s ním. Jsem přesvědčen, že je to jediná cesta, jak se přiblířit živému Kristu. Celá dlouhá léta jsem žil v marné iluzi. Mylně jsem se domníval jaký že to jsem duchovní křesťan, kolik už toho znám z Bible, jak se umím krásně a vroucně modlit, jak umím fundovaně a zapáleně diskutovat o Božích věcech. Ale to nejpodstatnější a nejdůležitější jsem odkládal na někdy potom. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem cítil, že to bude bolet. A skutečně. Diagnostikovat hříšnost – a především tu svoji, skutečně hodně bolí. A ještě horší to je, když s tím začneme něco dělat. Tam si totiž saháš sám na sebe. Je jednoduché vidět hřích druhého a je snadné mu radit, co by měl dělat. Ale u sebe samého je to jiné. Naše lidská přirozenost je totiž od základu hříšná a právě zde je kořen problému. Ty musíš začít odstraňovat něco, co je ti přirozené. Ty doslova ničíš sám sebe. Je to hodně podobné jako chemoterapie. Abys přežil, tak se musíš vlastně skoro zabít. Osobně věřím, že až jednou stanu před svým Stvořitelem, tak mě bude obhajovat samotný Kristus. Jinak bych musel na místě shořet. Ale jak to bude vypadat, když tam výjde najevo, že celý můj křesťanský život byl založen jen na povrchní svatosti pramenící z umrtveného dogmatu. Opravdu ruku na srdce : neudělal jsem si ze svého obrácení a spasení jakési prázdné dogma ? Vždyť Ježíš Kristus mě na kříži vysvobodil od hříchu, abych mohl být skutečně svobodný od hříchu. On mi na kříži podal svou ruku, abych se k Němu mohl přiblížit. On dokonce chce, abych se mu podobal. Ježíš nenáviděl hřích až na smrt. Doslova. Proto, pokud nebudu nenávidět hřích, nemohu se mu podobat. Hluboce jsem se zastyděl, že si stále málo vážím Boží milosti, která přivedla Spasitele až na kříž. A zabolelo mě, když jsem si uvědomil, jak Pána urážím svým životem. Tady se mohlo začít rodit jedno z největších pokání mého života. Mé tolik hříšné srdce začalo najednou plakat. Uvědomil jsem si, že na mém životě nemůže být vidět živý Kristus, protože jsem ho v sobě dávno znovu zabil. Ano, já jsem jej podruhé ukřižoval. Opravdu jsem se zhrozil. Najednou mi vytryskly slzy a bylo mi jasné, že místo toho, abych ukřižoval svou hříšnou pozemskou dimenzi, učinil jsem pravý opak. Bylo to jednodušší, protože lacinější. Přirozenost člověka vždycky raději šáhne po laciné milosti, která pak vytváří propast povrchní svatosti. Ale tady nejde o laciné a povrchní věci. Tady jde o drahou krev Ježíše Krista a hlubokou podstatu jeho díla. Tou podstatou je dokonalá svatost. Právě ta Jej udržela na kříži. Pro každého z nás.
Petr Vlček
