Jak končí lidský život? Cesta člověka ke smrti vede většinou úskalími nějaké nemoci. Jak ale vypadá ona cesta, jakou tvář má život spoutaný nemocí, jak končí lidský život? Elisabeth Kubler-Ross popsala psychickou odezvu na příchod a rozvoj nevyléčitelné nemoci. Tato křivka je dnes považována za klasickou./3.
Pouze určité formy onemocnění mají charakter dramatický a akutní. Obvykle se patologické stavy vyvíjí plíživě a jsou doprovázeny řadou symptomů, které signalizují nemocnému, že je třeba vyhledat lékaře. Stadium výskytu těchto indiferentních symptomů nazýváme stadiem nulitním.
Potvrzení nevyléčitelné nemoci lékařem, samotný rozvoj nemoci a reakci nemocného na tento fakt charakterizovala autorka jako šok v kterém si nejčastěji lidé kladou otázky – “proč se to stalo, proč právě mě a právě teď”?
Všechny tyto otázky vedou k jedinému, totiž popření faktu nevyléčitelné nemoci. Vnitřně se lidé přesvědčují o tom, že verdikt nevyléčitelné nemoci je omylem, který se určitě nějak vysvětlí. Postupně dochází ke stažení se do isolace a lidé si přejí být sami a vyrovnat se s osudem. Po tomto útlumovém období následuje náročné, výbušné období zloby a hněvu. Vzhledem k tomu, že se nevyléčitelně nemocní cítí spoutáni časem, snaží se svou vnitřně prožívanou krizi zastřít pestrou paletou přání –“třeba se ještě dožiji léta” - toto období je nazýváno obdobím smlouvání. Neodvratnost přicházející smrti, doprovázená postupným zjevným útlumem fyzických i psychických sil, je doprovázena stadiem smutku a deprese. Závěrem procesu prožitků doprovázejících umírání je obvykle přijetí pravdy o nemoci a osudu – akceptace těchto faktů. Akceptace je však často doprovázena rezignací a zoufalstvím. V ojedinělých případech, nebo těsně před fyzickou smrtí, dochází k důstojnému klidu./3.  

Hospicová péče podporuje rodinu a klienta v období procesu umírání. Umírání je proces, v kterém léčebná kůra ztrácí smysl, neboť “smrt neporazí”.
Postupně dochází k reorientaci z léčby na komplexní, humánní péči a podporu pro zajištění kvality zbývajícího života klienta i jeho rodiny. Psychosociální příznaky jsou zjevné a projevují se změnou chování a jednání klientů navenek./27.
Sociální klima, v kterém je péče umírajícímu poskytována, je poznamenáno stresogenními faktory – stresory, za které označujeme vše, co konkrétní jedinec vnímá nepříjemně, co ho zatěžuje, unavuje, vyčerpává. Stres je přirozeným stavem, či reakcí organismu na určitou zátěž, či problém. Proces umírání je stresující pro všechny zúčastněné osoby. Při klasifikaci stresorů, kterém ovlivňují proces umírání, je možné identifikovat:

• stresory fyzikální – chlad, teplo, meteorologické vlivy (vliv zejména na klienta),
• stresory emocionální – psychologické – napětí, úzkost, strach, frustrace, (vliv na klienta, rodinu, blízké i pečovatele),
• stresory sociální – strach z lidského i profesionálního selhání, nenaplnění očekávání, (vliv na klienta, rodinu, blízké i pečovatele),
• stresory časové – obava z nenaplnění předsevzetí, nesplnění posledního rozloučení, formulace poslední vůle./27.

Stresogenními faktory velké intenzity nazýváme makrostresory. Mohou v určitých situacích překročit hranice adaptability člověka. Stresogenní faktory nedosahující úrovně nezvladatelnosti nazýváme mikrostresory - jejich kumulací a dlouhodobostí působení mohou vznikat závažné poruchy duševního stavů. U ošetřujícího personálu mohou vést až k syndromu vyhoření. Časové hledisko rozděluje stresory na krátkodobě a dlouhodobě působící./27.
Stresogenními faktory v hospicové péči jsou ohroženi umírající klienti, rodinní příslušníci a blízcí umírajícího klienta, odborný personál poskytující hospicovou péči (sestry, lékaři, psychoterapeuti, sociální pracovníci, odborně připravení dobrovolníci a další).
Pro identifikaci stresogenních faktorů u těchto skupin je účelné hledat hypotetické i skutečné odpovědi na následující otázky./ 24.

• Čeho se obávají ?
• Jak se s přibližující smrtí vypořádají ?
• Jak jim můžeme pomoci ?

Zkušenosti získané u případů tak zvané klinické smrti, které se jí podobají úplnou ztrátou vědomí i vegetativních funkcí, z nichž se postižení zotaví, ukazují, že stále, až do úplné ztráty vědomí, vnímá umírající z okolí právě projevy týkající se ať už slovně, nebo jednáním, jeho stavu. Ostatní mu uniká.
I když je umírající plný strachu ze smrti, kterou cítí přicházet, mohou uklidňující slova, dotek, či podání ruky, potlačit strach z osamoceného kontaktu se smrtí a vyvolat opět pocit sounáležitosti a usnadnit tak přechod do bezvědomí, tedy usnadnit poslední životní cestu tak, aby nebyla provázena utrpením strachu z osamocenosti./3.
Z pečlivého pozorování vysvítá, že umírající krátce před smrtí má určité potřeby, které se dají splnit, pokud si rezervujeme čas být s ním a naslouchat mu. Především mu musíme dát najevo, že jsme připraveni převzít na sebe jeho starosti a úzkosti. Jednání s umírajícími ovšem vyžaduje určitou zralost, která se získává zkušeností./4.

Čeho se umírající obávají ?
V první řadě neodvratného blížícího se konce života, který je spojen se zhoršováním celkové kondice doprovázené ztrátou kontroly nad vlastním tělem, postupné bezmocnosti a závislosti na druhé osobě.
Umírání o samotě zvyšuje intenzitu prožívání obav, bolesti a utrpení. Umírající člověk velice často přemýšlí o důsledku jeho smrti pro rodinu a blízké, neboť může dojít ke změně sociálních poměrů, podmínek a vztahů v životě jeho blízkých a tím ke vzniku neřešitelných problémů./3.

Jak se s přibližující smrtí vyrovnají ?
Nejčastější reakcí je odmítnutí, popíráním ortelu smrti doprovázené strachem, obavou, úzkostí a depresí. Následuje stáhnutí se do sebe – isolace, či zlost obvykle končící usmířením./3.
Tyto popisy reakcí na jednotlivé fáze umírání nemohou být aplikovány na každého jedince. Některý umírající projde všemi shora uvedenými fázemi, jiný zůstává až do konce svého života u první fáze./4., s.14.

Jak můžeme umírajícímu pomoci ?
Citlivým a individuálně voleným seznámením umírajícího s tím co ho očekává – srozumitelnou a lidskou formou. Sdělení by mělo být učiněno vhodným způsobem a ve vhodném čase. “Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického a terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí” - Právo pacientů číslo 4./2.
Lékař musí brát v úvahu intelektuální úroveň nevyléčitelně nemocného, jeho aktuální psychický stav a míru schopnosti nemocného skutečně porozumět situaci. Dle zákona platného v České republice, je lékař povinen poskytnout klientovi informace v rozsahu daném tak zvanou “rozvážnou šetrností”, kde rozhodování lékaře je vymezeno “zájmem klienta”.
Právo na pravdivou informaci vychází zejména z občansko právního postavení člověka ,v kterém jsou mu zaručeny jasně definovaná práva a svobody. Deontologický kodex lékařů však také řeší dilema spojené s povinností lékaře ubránit nemocného traumatizující pravdy./ 30. “Pia fraus” – milosrdná lež, oklamání – staví člověka do role závislého, který buď skutečně nic neví, nebo jen tuší svůj osud. Pokud je tato cesta volena, je nutné si uvědomit, že v tomto případě pravděpodobně nedojde k vypořádání všech věcí, které nevyléčitelně nemocný ještě vypořádat chce./2.
Všichni nevyléčitelně nemocní potřebují občas odsunout myšlenky o vážnosti svého stavu. Citlivý a pozorný pozorovatel musí rozpoznat okamžitou náladu nemocného a nechat na něm, jak se chce se svým duševním stavem vyrovnat./3.
Pro vyrovnání se s osudem potřebují umírající poskytnutí a vyjádření psychické podpory založené na empatii. Snažíme se o vytvářením atmosféry vzájemnosti, péče a podpory. Proto cíleně podporujeme svobodu rozhodování - ve všech věcech týkajících se umírajícího. /3.
Pocit pohody, podpory a sounáležitosti pomáhá u umírajícího vytvořit poskytování laické i odborné péče při vykonávání všech aktivit běžného života, včetně zajištění biologických potřeb klienta. Umírající brzy pojme důvěru k člověku, který se o něj stará, cítí s ním a nenechá ho trpět o samotě./4.
Se získanou důvěrou nikdy nehazardujeme, proto nedáváme umírajícímu falešné naděje, nevzbuzujme falešná očekávání, uděláme, co udělat můžeme, neplánujme, co je nemožné. Vždy spolu s umírajícím stanovíme reálné cíle, které uskutečňujeme v reálném čase.
Podporujeme u umírajícího vědomí, že i malé věci mohou mnoho znamenat a necháme ho se radovat z malých věcí. Při všech aktivitách dbáme na eliminaci utrpení fyzického i psychického. Fyzické utrpení zvládáme pomocí aplikovaného managementu bolesti. Psychické utrpení se snažíme zmírnit tím, že se stáváme katalyzátorem pro vyřčení pocitů a starostí umírajícího, snažíme se zmírňovat jejich znepokojení a neklid nasloucháním a kontinuálním podáváním informací.
Nikdy nezapomínejme akceptovat fakt, že i umírající člověk má své "dobré " i "špatné" dny a s tím spojené nálady, které jsou však ve své intenzitě vynásobeny traumatizujícím stavem./24.
Umírajícímu dáváme upřímně najevo, že jsme připraveni převzít na sebe jeho starosti a úzkosti, umožníme mu vyjádření osobních pocitů, potřeb, či přání. Pocit důvěry vede umírající k hluboké osobní zpovědi. Po vyřčení všeho toho co umírajícího tíží a získání jistoty, že o jeho blízké bude postaráno i po jejich odchodu - dochází k uvolnění a vyrovnání se s osudem./4.

Reakce umírajících na jednotlivé fáze umírání a jejich zvládání

Následující zásady jsou zobecněním přístupu ve vztahu k reakcím umírajících na jednotlivé fáze umírání.
Je potřebné vyvarovat se iracionálních přístupů při řešení těchto reakcí. Nesprávný odhad situace může u nás vyvolat nepříjemné pocity a dostat nás do napětí, a tak zvýšit pravděpodobnost chybného jednání. Naučme se proto jednotlivé reakce klientů rozpoznávat a racionálně je řešit.

• Klient ve fázi agrese
  Signalizuje prostřednictvím agrese svůj stav ohrožení, na který přirozeně reaguje instinktivní reflexivní odpovědí charakteru stresové reakce typu útok, nebo útěk.
  Vzhledem k tomu, že se poskytovatel hospicové péče pohybuje v teritoriu klienta, které klient považuje za vlastní, je agrese - útok - častější reakcí, než ústup. Profesionálně vyzrálou odpovědí je nereagovat na agresi impulsivně a ponechat si dostatek času na odpověď. Nereagovat, je totiž také jednání. Konfucius je označoval za “konání nečiněním”. Jedná se o asertivní techniku “vyrážení otevřených dveří”, při které se agresivní klient připravený na hádku, či konflikt, dožívá prvního překvapení. Získaný čas bychom měli věnovat zjištění, jaké motivy klienta vedli k agresivnímu jednání./27.

• Klient ve fázi úzkosti
  Předvádí v jistém smyslu “zvětšeninu pocitů”, které právě prožívá. Úzkost je nepříjemný prožitek, který má svou symptomatologii psychosociální (projevující se navenek především v jednání) a symptomatologii vegetativní a somatickou. Klient se dožaduje pocitů bezpečí, jistoty, ochrany, uklidnění a podpory. Proto je nutné mu tyto pocity v maximální míře zajistit.
  Pokud nesplníme očekávání klienta, může jeho reakce vyústit do agresivně útočné reakce, nebo k další eskalaci úzkostných projevů, až do roviny histriónského a hysterického jednání./27.

• Klient ve fázi deprese
  Předstupněm deprese je fyziologická reakce na ztrátu objektu, naděje, či vztahu. Deprese jako jev patologický, se vyznačuje tím, že její hloubka nebo trvání, přesahují běžně uznávaný význam ztráty. Deprese zpomaluje psychický i motorický výkon, klient je smutný, bez zájmu, ztrácí perspektivu, vzdává věci předem, cítí se bezmocně, beznadějně, nejeví ochotu ke spolupráci. Od tohoto klienta nemůžeme očekávat vůli po spolupráci. Tato vůle musí vyjít od nás. Postupně, nenásilně, učíme klienta radovat se z malých, všedních, samozřejmých věcí běžného dne./27.

Rodinní příslušníci a blízcí umírajícího klienta Čeho se obávají ?
Největší obavy rodinných příslušníků a blízkých jsou spojeny se samotným obrazem smrti doprovázeným fyzickým a psychickým utrpením umírajícího. Čím méně prožitků spojených s úmrtím rodinných příslušníků ve svém životě absolvovali, tím jsou jejich obavy a reakce dramatičtější. Cítí se zaskočení situací a mají pocit, že nejsou a nebudou schopni se vypořádat s touto mimořádnou situací. Každý jejich krok je doprovázen obavou z lidského selhání, jejich vlastní neschopnosti zajištění nejlepší péče pro člena rodiny, či blízkého. Prožívají kruté výčitky svědomí v případě, že musí z vážných důvodů ponechat umírajícího o samotě, nebo ho nechat převést do institucionálního zařízení.
Opakovaně si uvědomují fakt přibližující se nezvratné ztráty člena rodiny, či blízkého, které významným způsobem ovlivní jejich další život, v kterém nedojde k uskutečnění společných plánů a představ. Jejich obavy jsou spojeny (v případě úmrtí živitele rodiny) se vznikem sociálních a finančních problémů./9.

Jak se s přibližující smrtí vyrovnají ?
Reakce na umírání a smrt jsou u rodinných příslušníků a blízkých stejné jako u umírajícího - tedy fáze odmítnutí, popírání ortelu smrti, strach, obavy, úzkost, deprese a pocit isolace. Po smrti dochází ke změně rolí, funkcí a priorit v rámci rodiny a k postupnému se smíření s úmrtím. V různě dlouhém časovém intervalu, který je závislý na individuální schopnosti osobnosti se vyrovnat se ztrátou rodinného příslušníka, či blízkého, pak následuje fáze nabírání sil, která je završena schopností prožívat i po smrti blízkého každodenní život./24.
Ne každá rodina a ne všichni blízcí prochází všemi těmito fázemi./4.

Jak jim můžeme pomoci ?
Navozením pozitivní a přátelské atmosféry, kterou vytvoříme trpělivým nasloucháním. Atmosféra sounáležitosti slouží k uvolnění všech skrytých obav a současně přispívá k možností vyřčení negativních i pozitivních pocitů. Stejně tak jako umírajícímu podáváme i jeho rodinným příslušníkům a blízkým kontinuálně pravdivé informace. /24.
“Pacient má právo očekávat, že veškeré informace, zprávy a záznamy týkající se jeho stavu, či léčby jsou považovány za důvěrné” – Právo pacientů číslo 6./2.
Toto právo je nutné uplatňovat v situacích, kdy si umírající výslovně nepřeje sdělení konkrétních informací souvisejících s jeho stavem rodinným příslušníkům a blízkým. Náš právní řád respektuje autonomii občanů i v tomto případě. Informaci lze podat pouze v případě, že je umírající v tak těžkém stavu, že není schopen rozhodování o své osobě, nebo v případech, že je zbaven způsobilosti k právním úkonům. /30.
Pro získání jistoty při provádění jednotlivých procedur i v době naší nepřítomnosti provedeme pro rodinné příslušníky a blízké edukaci a cílenou instruktáž o poskytování péče umírajícím. Instruktáž je vázána zejména na pomoc a podporu umírajícímu při vykonávání všech aktivit běžného života. Pomůžeme i se zajištěním, či doporučením konkrétních produktů a pomůcek, které tuto péči usnadňují./24.
Velkou podporou a pomocí je pro rodinné příslušníky a blízké pocit, že spolu s námi udělali maximum pro eliminaci utrpení umírajícího fyzického i psychického.
Aby se mohli rodinní příslušníci, či blízcí intenzivně věnovat péči o umírajícího, je nutné zajistit spolu se sociálním referátem speciální program péče o jejich děti, či osoby závislé na jejich pomoci.
Sociální referát, či odbor okresního úřadu kontaktujeme spolu s rodinnými příslušníky a blízkými z důvodu zajištění následné sociální péče a pomoci, ať už ve formě podpůrných finančních dávek, či jednorázové pomoci. V průběhu hospicové péče pomáháme radou rodině při rozhodování ve vztahu ke všem problémovým okruhům spojeným s uplatněním právních nároků pozůstalých, či s administrativním vypořádáním smrti rodinného příslušníka i jeho pohřbu ./4..

Čeho se obává ?
Vyřčení špatných zpráv spojených s verdiktem smrti. Situace se stává velice náročnou v případě, kdy dojde díky dlouhodobě poskytované péči nevyléčitelně nemocnému k citovému přilnutí. Součástí obav odborného personálu je ztráta kontroly nad vlastním konáním, obvykle doprovázená projevem nevázaných emocí neovlivnitelných vlastní vůlí, jejichž důsledkem je lidské a profesionální selhání./19.
Dalším stresujícím prvkem, který se objevuje u odborného personálu je projekce problémů klienta do vlastního života (stejné příznaky = stejná choroba = stejný osud)./24.
V neposlední řadě každý odborný pracovník, který dlouhodobě poskytuje péči umírajícím, se obává syndromu vyhoření./3.

Jak se s přibližující smrtí vyrovnávají ?
Odborní pracovníci procházejí stejnými stadii reakce na přicházející smrt jako umírající, rodinní příslušníci a blízcí. Jejich role je o to těžší, že vyrovnávání se smrtí ve svém profesionálním životě prožívají opakovaně.
Jednou z možností, jak překonat strach z utrpení, je být s lidmi, kteří procházejí krizí a pomáhat jim./3.
Pro kontakt s lidským utrpením však musíme být profesionálně připraveni a vybavení dostatečnými odbornými znalostmi z oblasti aplikované duševní hygieny. Jedině tak předejdeme syndromu vyhoření, nebo se ho naučíme zvládat. Naše získané poznatky a zkušenosti se zvládáním stresu mohou pomoci i umírajícímu, rodinným příslušníkům a blízkým při překonávání kritických situací spojených se smrtí a umíráním.

Syndrom vyhoření – “burnout syndrom” – “stávka duše” (dále jen burnout) je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav tělesného (fyzického), citového (emocionálního) a duševního (mentálního) vyčerpání, způsobeného dlouhodobým prožíváním situací, které jsou emocionálně mimořádně náročné. /13.

• Fyzické vyčerpání se projevuje výrazným snížením energie, chronickou únavou a celkovou slabostí.
• Emocionální vyčerpání je provázeno pocity beznaděje a představou, že člověku již není pomoci.
• Mentální vyčerpání je vyjádřeno negativním postojem sama k sobě i ke světu.

Burnout je přirozenou odpovědí a obranou organismu na náročnou životní situaci, která uvádí člověka do stresového stavu. Vzniká všude tam, kde člověk více emocionálně dává než přijímá, nebo tam, kde je příliš veliký rozdíl mezi představami člověka a životní realitou.
V péči o umírající se jedná zejména o situace v kterých opakovaně projevujeme umírajícímu a jeho blízkým soucit a empatii i situace kdy stojíme bezmocně proti kruté bolesti, či neodvratné smrti./24.
Burnout je doprovázen celým souborem symptomů jako je tělesné zhroucení, pocit bezmoci, beznaděje, ztrátě iluzí, životní energie, nadějí, plánů a životní motivace, nadšení a nakonec dochází i k vyčerpání duševních sil.
Člověk, který se propadá do stavu psychického vyhoření, prožívá celou řadu negativních citových stavů a těžkých myšlenek, žije v neustálém napětí. Verbální projevy, které mohou signalizovat syndrom vyhoření jsou například konstatování “už nemůžu”, “jsem k smrti unaven”, “jsem na dně”, “jsem v koncích”.

• Subjektivní příznaky doprovázející burnout – únava, snížené sebehodnocení, nesoustředěnost, dráždivost, negativismus.
• Objektivní příznaky doprovázející burnout – snížená výkonnost.

Rozpoznání situací vedoucích k burnout je nutné věnovat velkou pozornost, zejména proto, abychom se naučili předcházet situacím způsobujícím jeho vznik, nebo abychom mohli včas identifikovat hrozící příznaky tohoto syndromu.

• Duševní hygiena poskytovatele hospicové péče

Prevencí syndromu vyhoření je vlastně schopnost eliminovat situace, při kterých k syndromu vyhoření dochází, nebo umění se s těmito situacemi vyrovnat. Jednou z technik, která nám pomáhá zvládat stres a preventivně postupovat proti vyhoření, je coping .

• Coping je technika, či styl života, ve kterém cíleně bojujeme proti stresu sami, či za pomoci našich blízkých, spolupracovníků i klientů. Základní metoda spočívá v umění oddělit věci podstatné od nepodstatných, v osobním i profesionálním životě. V našem uspěchaném životě velice často upadáme do životních stereotypů, a proto je nutno v pravidelných intervalech s nadhledem a sebekritikou provést revizi našeho denního režimu a životního stylu. Záhy zjistíme, že jak doma, tak i v zaměstnání je možné nejen lépe spolupracovat s ostatními, ale že je dokonce efektivnější část našich povinnosti a odpovědnosti delegovat na ostatní./ 13.

Pokud chceme důsledně aplikovat coping při poskytování hospicové péče, zjistíme, že je velice důležité vždy stanovit realistické cíle. Naším cílem by měla být kvalita života umírajícího, ne zbytečný boj se smrtí.

• Nikdy nebereme na svá bedra více než skutečně můžeme vykonat a dáváme tolik podpory umírajícímu, kolik jsme schopni dát bez újmy na našem duševním zdraví.
• Nekumulujeme stres – je naprosto přirozenou reakcí, pokud pláčeme. Pravidelně své pocity, postoje a reakce konfrontujeme s realitou a zkušenostmi a pocity ostatních poskytovatelů. Každý poskytovatel hospicové péče by měl minimálně jedenkrát týdně otevřeně diskutovat na skupinovém sezení se svými spolupracovníky o svých prožitcích, pocitech, které se v průběhu několika dnů nahromadily. /24.

Mezi nejdůležitější faktory prevence, či copingu stresu, patří sociální opora (social support) lidí z malých sociálních skupin, jako je například tým agentury domácí péče, rodina, přátelé. Svou významnou roli zde hrají i domácí zvířata – pes, kočka, které člověka propadajícího se do emocionálního vyhoření, za dané situace, podrží. / 18.

• Náš mozek může poskytovat životně důležité informace o stupni uvolnění organismu. Vysílá čtyři charakteristické vlny, z nichž každá má svůj rytmus. Tyto vlny se nazývají: beta – signalizující běžný každodenní rytmus při plném vědomí, vlny delta – jsou přítomné ve spánku a snění, vlny theta – odrážejí snový, duchem nepřítomný stav a vlny alfa související s hlubokým fyzickým uvolněním a emocionálním poklidem.

Velmi hluboká relaxace a meditace vedou k převaze rytmů alfa a theta, které ukazují na harmonický stav. V této fázi dochází k produkci serotoninu, který příznivě ovlivňuje pocity klidu a spokojenosti./18.

• Relaxační techniky
  Pro celkové uvolnění můžeme použít následující relaxační techniky.

• Technika vizualizace spočívá v celkovém uvolnění a postupném navození představ pro nás idylického prostředí – les, rozkvetlá louka, moře, obláčky…
• Meditace dýcháním je založena na celkovém uvolnění a postupném soustředění se na rytmus a charakter našeho dýchání, následuje naše ovlivňování tohoto rytmu a hloubky nádechu a výdechu.
• Meditace s předmětem je vázána na vybavování si určitého esteticky příjemného předmětu – květu, druhu ovoce, sochy, obrazu.
• Meditace prostřednictvím jógy, stejně tak jako všechny shora zmíněné techniky slouží pro navození biologické zpětné vazby a omezení vlivu, či eliminaci prožitého stresu. /27.
• Autogenní trénink – technika relaxace založena na vůlí ovlivňovaném uvolňování různých svalových skupin, obvykle za doprovodu mluveného slova a hudby.