poslal Nepřihlášený
Walcha nám položil otázku, jestli si myslíme, že někteří lidé
mohou Bibli zneužívat. Tady je článek, který něco naznačuje. Máte podobné
zkušenosti? Vase pisnicka
O CHARISMATICKÉM HNUTÍ
Charismatické hnutí je v současné
době nejviditelnější a snad i nejrychleji rostoucí proud uvnitř křesťanstva.
Popularitu tomuto hnutí zajišťuje entuziasmus, jímž je neseno, dynamická
bohoslužba a důraz na osobní a bezprostřední vztah k Bohu, který se
projevuje jednak přímým božím vedením, jednak účastí na mocných činech
a zázracích.
Předchůdcem charismatického
hnutí je hnutí letniční (pentekostální; obě jména pocházejí od letnic,
křesťanského svátku seslání svatého Ducha a ustanovení prvokřesťanské
církve). Jeho počátek se klade do prvních roků 20. století do Spojených
států, kde na několika místech měli křesťané při modlitbách silný
citový zážitek, pro nějž se vžilo označení „křest Duchem“. Tento zážitek
je popisován jako zvláštní silné vědomí boží přítomnosti, naplnění
člověka boží silou a vědomí jeho poslání do křesťanské služby, zvláště
misie. Průvodním znakem tohoto „křtu Duchem“ má být tzv. mluvení
jazyky (glosolálie), tedy schopnost modlitby v neznámém a neexistujícím
jazyku, jemuž sám modlící se nerozumí, ale který ho povznáší do boží
blízkosti přímo, bez zapojení rozumových schopností. Tento extatický stav
je považován za dar Ducha, několikrát zmíněný v bibli. Dalšími duchovními
dary, které jsou pro letniční hnutí významné, je schopnost proroctví,
uzdravování, činění zázraků apod.
Pro letniční bohoslužbu je
typická citová bohatost, dynamické kázání s velkým důrazem na osobní
zkušenosti víry, probouzení nadšení, gesta a zapojení těla do bohoslužby
vůbec (tleskání, zvedání rukou apod.). Zdůrazňovaná nutnost pokání,
obrácení se k Bohu, křtu Duchem a naprosté poslušnosti často působí v
prostředí citového rozjitření manipulativně. Tato praxe spolu s
fundamentalismem a mělkým výkladem bible v počátcích letničního hnutí
patrně způsobily jeho odmítnutí tradičními protestantskými denominacemi.
Vznikly tak nové letniční církevní útvary jak ve Spojených státech (nejvýznamnější
Assemblies of God, zal. 1915), tak velmi rychle v Evropě a na celém světě. U
nás vznikl první letniční sbor již roku 1910 na Těšínsku. Další
historii tohoto hnutí u nás tvoří Spolek rozhodných křesťanů letničních.
Po jeho zákazu během 2. světové války pokračovali letniční křesťané
ve své činnosti převážně v ilegalitě. Státní registrace dosáhli až v
únoru 1989 jako Apoštolská církev.
Mezitím ovšem došlo v 60.
letech 20. století k renesanci myšlenek a důrazů letničního hnutí, a tím
k jeho tzv. druhé vlně, pro niž se vžil název charismatické hnutí (z řec.
charisma = dar milosti, duchovní dar). Prakticky jediným rozdílem oproti staršímu
letničnímu hnutí je malá ochota takto orientovaných křesťanů zakládat
nové církevní útvary (denominace), ale naopak snaha obnovit a obživit stávající
křesťanstvo entuziastickou zbožností zevnitř. Zlomem v tomto úsilí se
stal rok 1967, kdy se charismatické hnutí rozšířilo z protestantské části
spektra křesťanských církvi do Církve římskokatolické. Tzv. katolická
charismatická obnova zůstává naplno součástí římské církve a tvoří
dnes nejsilnější část charismatického hnutí.
Charismatické hnutí uvnitř dosavadních církevních
útvarů je vesměs přijímáno kladně. Je oceňován jeho přínos pro
intenzivnější duchovní život (prohloubení modlitby, zájem o bibli, ochota
k sociální práci i misijní nasazení), zapojení laiků do církevního dění
i přínos citové zbožnosti. Jako problematické se jeví často subjektivní
prosazování údajných duchovních darů a nezřídka i vynucování zázraků
a uzdravení. Tradiční církve se musejí vypořádat i s nebezpečím výlučnosti
a duchovní nadřazenosti charismatiků a především s konfliktem autority, do
něhož se charismatici dostávají: spíše než na běžnou církevní
autoritu totiž často daleko více berou ohled na autoritu charismatických vůdců,
stojících mimo církevní struktury a někdy též mimo jakýkoli kontrolní
mechanismus.
Právě rozhodné odmítání církevní
tradice, a tím i nedostatek kontrolních mechanismů proti zneužití náboženského
nadšení je hlavním důvodem ostražitosti, s níž je nutno přistupovat k
charismatickým útvarům mimo zavedené církve. Tyto charismatické sbory jsou
navíc často vedeny mladými lidmi bez humanitního vzdělání, kteří své
nedostatky v chápání lidské psychiky nahrazují nekritickým nadšenectvím.
Citliví (a opět především mladí) lidé jsou pak v jejich rukou vystaveni
nejrůznějším duchovním experimentům (vymítání démonů, vynucování
glosolálie, pozitivnímu vyznávání víry navzdory prožívané realitě,
manipulaci s láskou a strachem apod.). Nezřídka je jim jako řešení problémů
ordinováno pouze stále intenzivnější studium bible; v bezmezné víře v boží
uzdravení někdy odmítají či zanedbávají lékařské ošetření; kvůli
domnělé démonizaci mohou trpět depresivními stavy; bezbřehý entuziasmus
pro nový životní styl je připravuje o rodinné a přátelské vztahy apod.
Nezkušenost a nízká kritičnost charismatických pastorů je pravděpodobně
z velké části též příčinou otevřenosti jejich sborů různým
diskutabilním podnětům, v poslední době např. učení o naprosté autoritě
muže nad ženou v manželství a pastora nad učedníkem ve sboru. Na počátku
90. let to byli charismatikové, kteří v tehdejším Československu hostili
uzdravovatele STEVA RYDERA a další představitele tzv. hnutí víry.
První pokusy charismatického
hnutí o proniknutí k nám byly omezovány politickou a náboženskou
nesvobodou 70. a 80. let. Tak byl po třech letech působení v roce 1973 z
republiky vyhoštěn Angličan JOHN MACFARLANE, ze Západu však byla nadále pašována
charismatická literatura (největší vliv na české charismatické hnutí měla
díla DEREKA PRINCE, značného ohlasu dosáhlo též literární zpracování
práce pastora DAVIDA WILKERSONA s mladistvými delikventy v Brooklynu v 70.
letech). Jako centrum charismatického hnutí se od roku 1979 postupně
konstituoval sbor Českobratrské církve evangelické v Praze na Maninách pod
vedením vikáře DANA DRÁPALA. Tamější charismatické společenství vytvořilo
v prvních měsících náboženské svobody (1990) Křesťanskou společnost
Maniny, později přejmenovanou na Křesťanské společenství Praha. Sbory pod
názvem Křesťanské společenství pak byly zakládány ve městech po celé
republice. Vedle nich u nás působí i samostatné charismatické sbory: Dobrá
zpráva v Jablonci nad Nisou, Cesarea v Opavě ad.
Letniční hnutí, vznik na počátku
20. st., u nás od r. 1910, představitelkou je Apoštolská církev (22 sborů,
více než 2 tis. členů), ústředí: V zídkách 402, Kolín, biskup RUDOLF
BUBIK.
Charismatické hnutí, vznik v
60. letech 20. st., u nás od 70. let. Charismatiky v tradičních křesťanských
denominacích i mimo ně sdružuje Křesťanská misijní společnost (KMS),
Andrštova 4, Praha 8. Byla založena r. 1990, tajemníkem je Ing. LUBOMÍR ONDRÁČEK,
ve vedení (tzv. Užším výboru) působí kromě jiných též Mgr. DAN DRÁPAL
a Mgr. EVALD RUCKÝ, kazatel Jednoty bratrské naposledy v Liberci. KMS vydává
od r. 1990 časopis Život víry. Svazkem nezávislých charismatických sborů
je občanské sdružení Křesťanská společenství (55 sborů, přes 2 tis.
členů), ústředí tamtéž (v čele DAN DRÁPAL, TOMÁŠ KORČÁK a PAVEL
MARVÁN). Mimo Křesťanská společenství existuje i několik dalších
samostatných charismatických sborů.
Ukázka je z časopisu Křesťanského
společenství Praha „Sborový dopis“ 4 / 1995, z rozhovoru JIŘINY MARKOVOVÉ
s MICHALEM MARKOVEM „Můj muž Michal“:
S tím souvisí, že jsi někdy
až příliš nekompromisní, co se týče uzdravování.
Asi jo, ale nikdy neříkám
lidem, aby nechodili k doktorovi. Spíš mám touhu je učit tomu, aby nejdříve
hledali v Písmu. Já sám jsem u doktora nebyl a ani děti ne. Ne proto, že by
byly stále zdravé, ale že je Ježíš uzdravil. Písmo mě nikdy nezklamalo a
to mám fakt velké zkušenosti s uzdravením, kdy Kristýnka jako miminko na
jedné chatě zničehožnic onemocněla, až málem zemřela. Přestávala dýchat.
Sourozenci chtěli, abych zavolal doktory, a možná mě měli za blázna, ale já
jsem věděl, že mi Bůh nedal dítě jen proto, aby ho zase vzal. Byl to tvrdý
boj. S Jiřkou jsme se celý den a noc modlili, plakali, ale ráno byla Kristýnka
úplně zdravá. Pak jsem poznal, že to nebylo bláznovství, a sourozenci byli
povzbuzeni k větší víře. A z toho mám radost. Ale není to jen tohle. Byly
horečky, kašel, pak Marek přestal na jednu nohu chodit, ale Bůh mě nikdy
nezklamal. Věřím tomu, že Ježíš trpěl jednou provždy a že já už
nemusím. Nemám nic proti doktorům, ani nikomu neříkám, že nesmí chodit k
doktorovi, to je každého osobní věc.
Ale v některých lidech to vyvolává
pocit obvinění, když s tebou mluví o tom, že k doktorovi chodí.
To je mi líto, nikdy jsem nikoho
neobvinil z toho, jak věří. Teď mám alespoň příležitost říci lidem,
že to tak není. Ale musím říci, že jsem nikomu taky neradil, aby k lékařům
šel.
