poslal likvid 21.srpna 1968 mi bylo osm let. Letní prázdniny jsem spolu se svým starším bratrem Josefem trávil na chatě v Karlově Studánce. V samotném lůnu překrásných Jesenických hor.
Spolu s rodiči mého otce jsme se radovali z hezkého počasí, čistého vzduchu a nádherných horských lesů, ve kterých jsme byli doslova od rána do večera. Sbírali jsme lesní plody a chodili na houby. Maminka s tatínkem trávili to léto doma ve městě s naším dvouletým bráškou. Dodnes cítím tu svobodnou , bezstarostnou atmosféru léta 1968. Bohužel 21.srpnem skončila.
Ten den začal špatně. Probudil mě rozhlasový přijímač, který toho rána byl slyšet silněji než kdy jindy. U něj seděla plačící babička a děda se zaťatými pěstmi. Svým osmiletým rozumem jsem pochopil, že jakási velká a barbarská armáda z východu přepadla a obsadila naši maličkou zem. Z rozhlasu jsem slyšel vzrušený hlas, který líčil, že se na mnoha místech naší země střílí, že jsou první mrtví a mnoho zraněných.
Do Karlovy Studánky ještě tanky nedorazily, agresor obsadil nejdříve velká města a strategické body. Přesto městečko uprostřed hor bylo mrtvé smutkem. Šli jsme s dědou pro noviny a cestou potkávali vyděšené lidi. V mnoha oknech vlály státní vlajky, před obchody postávaly hloučky diskutujících lidí. Očima osmiletého dítěte jsem to vše pozoroval a byl jsem zmaten tím náhlým smutkem a bezradností dospělých.Tak začala předlouhá dvacetiletá okupace naší země Ruskou armádou.
Ruští vojáci se stali každodenní realitou mého dětství a dospívání. Tím spíše, že jsme bydleli ve městě, kde místní kasárna obsadili Rusové. Denně při cestě do školy jsem potkával Ruské důstojníky, kteří se volně pohybovali po našem městě. Dodnes mám problém odpustit Rusům jako národu. Přestože to bude téměř dvacet let co odešli z naší země, přesto, že dnešní Rusko je jiné než to, které před téměř čtyřiceti lety vyslalo k nám svou armádu, mám dodnes s procesem odpustit jim, problém. A to mi žádný konkrétní Rus přímo neublížil. Ani si nedovedu představit, jak asi poznamená člověka pobyt v nacistickém vyhlazovacím táboře. Jak poznamená vztah tohoto člověka k Němcům.
A přesto je třeba odpustit . Nejen proto, že to je hygienické pro tvou duši. Ale hlavně pro to, že nás Bůh vede k odpuštění. Vím, že je neskutečně těžké říkat něco o odpuštění židovské matce, které nacisti vzali její dítě a hodili ho do pece. Vím, že to je šílené. Z lidského hlediska je to naprosto šílené. Ne však z hlediska Božího. Bůh nás přímo vybízí k odpouštění. To, proč říkám svému Bohu Otče je znakem toho, že s ním mám vztah. Je to můj nebeský Tatínek a my dva spolu máme vztah. Vztah Otce a syna.
A kdo by neusiloval o to, aby vztah byl čistý a krásný ? Vždyť jsem tolik rád za svůj vztah k Otci, za to, že mezi námi nic neleží, že můžeme spolu čistě a svobodně komunikovat. Je to pro to, že mezi námi není neodpuštění. Bůh mi odpustil ve svém Synu Ježíši Kristu a já jsem to odpuštění s díky přijal. A odpuštění na kříži bylo dokonalé. Já na druhé straně Bohu nemám co odpouštět, Jemu mohu být jen a jen vděčný. Tedy je mezi námi dokonalý vztah. Bůh nás dokonce volá k tomu, abychom s Ním měli dokonalý vztah. Stejně tak nás Bůh volá, abychom dali do pořádku vztahy mezi sebou. Člověk s člověkem, národ s národem.
Z vlastní zkušenosti vím, že odpuštění se odvíjí na dvou základních rovinách. Ta první je mé vědomé vstoupení do procesu odpuštění. Druhá pak představuje mnohdy dlouhý boj. U mě ten boj trvá roky, stále se mi to vrací, když vidím například v nějakém dokumentárním filmu Ruské tanky na Václavském náměstí. A co je to proti pocitům oné židovské ženy, které hodili nacisté její dítě do pece. Často se modlím Motlitbu Páně a vždy, když přijdu k jedné větě mám trochu pokrytecký pocit. “ A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům “ Často se přistihuji jak v ten moment uvažuji. Ptám se sám sebe zdali je vůbec pravda co tady říkám ? Odpouštím ? Umím vůbec odpouštět ? Vždyť já se dodnes peru s tím odpouštěním těm Rusům. To je přesně ta druhá rovina odpuštění, to je ten boj. A boj je třeba nevzdávat.
Naštěstí vím a věřím, že když Ježíš chodil po této zemi, chodil po ní jako člověk. Aby bylo výkupné za padlé lidstvo legitimní, On jej na kříž přinesl jako člověk. On žil jako člověk, On poznal trápení člověka, On Boží Syn se stal člověkem. Proto mi rozumí. To On ve mě mi říká, že se nemusím u té věty cítit pokrytecky. To On mi to dosvědčuje. Proto ti říkám, klidně vstup do té první roviny odpuštění – rozhodni se odpustit. To je ten první krok. A nemusí tě odrazovat to velké množství dalších kroků v rovině druhé.
