Grano Salis - Odpuštění uvolňuje cestu pro Boží možnosti v našem životě

V našem životě existují hříchy s kterými jsme jako křesťané uzavřeli příměří a které rádi bagatelizujeme a omlouváme. Jsou to věci, které nám brání následovat Ježíše a blokují náš duchovní růst. Nedivme se tedy, že v našich rodinách, skupinkách, církevních sborech i v našem vztahu k Bohu nedochází k posunu. Dostali jsme se na mrtvý bod a nemůžeme se dostat z místa. Někde jsme se zasekli.

Podobáme se řidiči, který jednou nohou přidává plyn a druhou současně stojí na brzdě. Všude plno hluku a prachu, kola se protáčí, lidé se sbíhají, aby viděli co se děje, nedostaneme se však ani o metr dopředu. Je to také náš případ? Přestože se církevní kolotoč různých vnitřních i misijních aktivit točí, přestože se osobně v církvi angažujeme, nedostáváme se ani o krok dále. Jsme zaseklí. Kdo nebo co nás brzdí? Je spousta věcí, které nás můžou blokovat. A o jedné takové závažné věci chci dnes s vámi mluvit. Jmenuje se "nesmiřitelnost". Máme odpouštět, tak jak Kristus nám odpustil a neustále odpouští. Osobně se domnívám, že žádný jiný hřích se Bohu tak neprotiví, jako právě tento. Bůh odpustí těm kdo odpouští a neodpustí těm, kdo neodpouští. O tom mluví i náš dnešní text.

Matouš 18:21 Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: "Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?"

22 Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát.

23 Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty.

24 A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven.

25 Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh.

26 Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Pane, měj se mnou trpělivost! Všechno ti zaplatím!´

27 Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít.

28 Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: `Zaplať mi, co dlužíš!´

29 Onen druh mu padl k nohám a prosil ho: `Měj se mnou trpělivost! Všechno ti zaplatím!´

30 Ale on nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží.

31 Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo.

32 Jeho pán ho tedy zavolal. `Ty zlý služebníku!" řekl mu. "Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil.

33 Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!´

34 Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.

35 Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru jeho prohřešky."

Podmětem k tomuto podobenství, které nám zde Ježíš vypráví, je Petrova otázka: "Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Stačí sedmkrát?"

Petrovi se vedlo jako mnohým z nás. Jeho spoluučedlníci mu ublížili, věřící ho zklamali. Známe to? Až moc dobře! Je bolestné, když nás zklame, nebo nám ublíží nevěřící člověk. Ale takovému člověku dovedeme spíše odpustit. Právě proto, že je nevěřící.

Ale nejhorší je, když nám ublíží člověk, který následuje Ježíše Krista. Tady jsme nejzranitelnější a takové zranění se zdá být často nevyléčitelné. Tady je naše srdce v nebezpečí, že svému bratrovi nebo sestře neodpustíme, ba že je dokonce u ostatních i pomluvíme. Naše nesmiřitelnost začíná tam, kde přestává naše ochota odpustit. Jsme ochotni odpustit do určité míry, ale pak řekneme: "Už dost, to je už přespříliš, to už nemohu dále unést. Odpustil jsem sedmkrát, ale teď už je konec!".

Bratrova vina, která přesahuje číslo 7, je neodpustitelná. V takovém pokušení je i věřící člověk. Ale Ježíš říká: "Neexistuje žádná hranice. Ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát." Tím odmítá veškeré počítání. Máme odpouštět, aniž bychom počítali po kolikáté odpouštíme. Vždyť Bůh také nepočítá. Nepřestává nám odpouštět vždy znovu a znovu. Z toho žijeme, že neřekne: "Ale teď toho mám s Jirkou, Danou, Karlem, Lenkou…. už dost! Teď už je konec!"

Kdo si to uvědomí, přestane jiným vinu počítat. Jestliže si vymezujeme nějaké hranice odpuštění, smíření, pak se nechováme ke svému bližnímu tak, jak se chová Bůh k nám. Máme dvojí měřítko. Na jedné straně očekáváme, že nám nikdy neřekne: Teď už dost! Končím s tebou! - ale na druhé straně se podle této zásady sami neřídíme.

Jestliže jsme ochotni svému bratru v Kristu jeho vinu odpustit, je to takové, jako kdybychom odhodili těžké břemeno tak daleko, že ho už nevidíme. Vždyť to, co jsme zahodili, nám už nebrání v chůzi. Když se zbavíme břemene, půjde se nám lépe dál. Ale co stále s sebou neseme, na co pořád myslíme, to zaujme naše srdce, to nás zatěžuje, skličuje a táhne dolů. Člověk nemůže nést dlouhou dobu těžké břemeno, aniž by nakonec neklesl únavou. Mnozí z nás nejsou unaveni a sklíčeni z břemen, které na ně uvalil Bůh, ale z břemen nesmiřitelnosti, která na sebe sami uvalili, tím, že svému bratru nebo sestře jejich vinu neodpustili.

Ježíš má pro Petra připravené pastorační slovo. Ale nejen pro něho, ale pro všechny, kteří jsou v pokušení svému bližnímu neodpustit.

Jeden muž dluží svému králi 10.000 hřiven. Král má nárok na vyrovnání této částky. Dlužníkovi je jasné, že na to nemá. Tak vysoký dluh nikdy splatit nemůže. Měl by se vlastně pokorně obrátit na krále, přiznat svou platební neschopnost a doufat, že mu král udělí milost. To ale neudělá. Neprosí o milost, ale o co? "Pane, měj se mnou trpělivost! Všechno ti zaplatím." Dlužník neprosí o milost ale o trpělivost, o čas, o prodloužení lhůty. Myslí si, že svůj dluh už nějak zaplatí. Snad má představu, že bude ždímat a vydírat své vlastní dlužníky, jen aby sám splnil svou povinnost vůči králi. Co si to jen myslel?

Král prohlédl záměr tohoto muže, naprosto na to nepřistoupí a mávnutím ruky celý dluh zruší. Vděčnosti se mu za to nedostane. Dlužník opouští krále s nadějí, že si zachová čistý štít a svůj dluh v brzké době sám splatí.

A právě v tom vězí hlavní princip nesmiřitelnosti:

Kdo se nikdy neprovinil a nezkrachoval před Králem všech králů -

Kdo vděčně nepřijal milost od Krále, který všechen dluh ruší, místo aby požadoval zaplacení

Kdo si ještě nikdy nepřiznal, že je zcela závislý na Králi a potřebuje jeho úplné odpuštění -

Kdo doufá, že bude moci svůj otevřený účet ještě nějak sám zaplatit, ten nebude nikdy ke svému bratrovi natolik milosrdný, aby mu odpustil.

Takže kdo chce svůj dluh sám zaplatit, ten musí vyžadovat vyrovnání dluhu od svého bližního, který se proti němu prohřešil. Ale Ježíšovi učedníci tak nejednají. Ti žijí denně z darů svého Otce, který škrtá všechno, co my nejsme nikdy schopni zaplatit. V Ježíši Kristu škrtá Bůh naše dluhy. Od té doby, co zemřel Ježíš na kříži je pro každého z nás úplné odpuštění možné. Bůh škrtá náš dluh s konečnou platností a vždy znovu. Proto mají také Ježíšovi učedníci co dávat a rozdávat. I dluh svého bratra. Nedělají to z nějaké vrozené velkorysosti, ale jako Boží děti. Ne ke své cti a chvále, ale k Boží cti a chvále. Nejednají v tomto světě podle zásady, která je naší lidské přirozenosti tak blízká: jak ty mně, tak já tobě - ale podle duchovního principu: jak Bůh mně, tak já tobě.

Řekl jsem: Kdo chce svůj dluh před Bohem sám vyrovnat, ten je odkázán na to, že se bude ke svému hřešícímu bratrovi chovat jako k dlužníkovi. Dluhem svého bratra musím splatit svůj vlastní dluh. Nemohu tedy svému bratru odpustit, protože jeho dluh potřebuji, abych pokryl svůj vlastní dluh. Tento malý obnos, bylo to jen 100 dénárů, má mu pomoci uhradit tak obrovský dluh.

Jinými slovy řečeno: Jak jsme někdy rádi, když naši spolukřesťané klopýtnou a zhřeší. Nejsme už pak tak sami. Nejsme hříšní jen my. Rádi si vypravujeme o jejich prohřešcích, jen abychom si nemuseli přiznat svou vlastní vinu. Ulehčí se nám. Náš hřích se nám pak nezdá být tak veliký. Co tím chci říct? Kdo sám nepřijme milost, ten potřebuje chybný krok svého bratra, aby tím odvedl pozornost od sebe samotného a měl se na co vymluvit. Když nedovedeš odpustit, pak se zeptej sám sebe, jestli jsi sám prosil o milost a zdali jsi odpuštění přijal.

Co to znamená bratrovi odpustit? Jaké předpoklady musím splnit? Co musím konkrétně udělat, abych mohl odpustit? - Jsou to 3 věci, které se musíme nutně naučit:

1. Abychom mohli odpustit, musíme se naučit pochopit toho druhého, tak jak říká jedno staré přísloví: "Všechno pochopit znamená všechno odpustit".

Často odpustíme snadněji a ochotněji, když pochopíme v jaké situaci naši bližní určité věci řekli nebo udělali. Zjistíme možná, že měli starosti nebo bolesti, o kterých jsme neměli ani ponětí. Proto byli tak nepříjemní, netrpěliví nebo podráždění. Nikdy nelam nad někým hůl, dokud se alespoň nepokusíš pochopit, proč tak jednal. Ve většině případů budeme pak moci snadněji odpustit.

2. Dále se musíme učit zapomínat, abychom mohli odpouštět. Zapomenutí zdaleka není pouhé mávnutí rukou: "Nemluvme už o tom!" Většinou to neznamená, že bychom na křivdu zapomněli, ale znamená to, že pocit křivdy v sobě jen potlačujeme. Jestliže však bolest, kterou mi způsobil můj bratr jen potlačím, nezbavím se jí, ale povleču se s ní celý svůj život dál.

Zapomenutí je schopnost, které se musíme učit. K tomu je třeba velká porce sebekázně. Velmi často nezapomínáme určité věci jen proto, že si je stále připomínáme a jako básničku opakujeme. Někdy mám dojem, že je zapomenout ani nechceme, ale naopak, že si je chceme zapamatovat. Jestliže si Bůh naše odpuštěné hříchy nepřipomíná, nemáme ani my si připomínat a vzpomínat hříchů jiných. Co je odpuštěno, nemá být znovu připomínáno. K tomu nám pomáhá život na konto Božího odpuštění. Bůh nechce na naše odpuštěné hříchy vzpomínat.

3. A za třetí, abychom mohli odpustit, musíme se učit ostatní milovat.

To měl Ježíš na mysli, když nám v kázání na hoře přikázal, abychom milovali své nepřátele. Slovo "milovat", které Ježíš v této souvislosti používá, v řečtině znamená: "chtít hledat pro druhého jen dobro, bez ohledu na to, co nám udělá on". Kdo takto miluje, nebude nikdy oplácet stejným dílem.

Abrahamu Lincolnovi jednou kdosi vytkl, že je ke svým nepřátelům příliš přátelský a ohleduplný. Jeho přátelé pokládali takové počínání za pošetilé a zdůrazňovali, že je jeho svatou povinností, aby se svých nepřátel zbavil, aby je zlikvidoval. Jeho odpověď zněla: "Nezbavuji se svých nepřátel tím, že z nich dělám přátele?" - Když se naučíme své nepřátele milovat, dosáhneme největšího vítězství. Odpustíme jim a když je milujeme, tedy hledáme jejich dobro, bez ohledu co nám způsobili, získáme z nepřátel přátele.

Odpustit tedy znamená: pochopit, zapomenout a milovat.

Možná, že teď sedí někdo mezi námi, kdo si v duchu myslí: To všechno mám už za sebou, to všechno jsem už udělal:

Snažil jsem se svého bratra pochopit

Snažil jsem se už nemyslet na to, co mi udělal

Snažil jsem se ho mít rád a přát mu jen dobro -

- ale nejde to. Je to nemožné. Chtěl bych mu odpustit, ale nejde to.

V tomto případě bych ti chtěl dát užitečnou radu, kterou najdeš v epištole Jakuba: "Vyznávejte si navzájem své viny a modlete se jeden za druhého..." 5,16

Co znamená odpuštění? Odpuštění je čin.

1. Je to především čin na kolenou. Je to práce kolen.

Odpuštění musí být vymodleno, ve Svatyni před Boží tváři. Odpuštění je boj. Je to boj duše s mocnostmi temnoty. Proto dochází k odpuštění v modlitebním boji na kolenou.

Jak odpustil Ježíš svým trýznitelům, kteří ho přibili na kříž? Nepronesl z kříže velká slova. Nebyl to žádný proslov. Byla to modlitba. Z jeho ztrápeného a raněného srdce zazněl výkřik k Bohu: "Odpusť jim, neboť nevědí co činí!"

A když byl Štěpán svými nepřáteli kamenován, opakoval modlitbu svého Mistra. Odpuštění je tedy čin, který se koná na kolenou.

2. Odpuštění není jen činem kolen, ale také práce rukou.

Kdo nás urazí, pomluví, pohaní nebo okrade, ten vystřelí do našeho srdce otrávený šíp. A co se stane s tímto šípem? Když zůstane vězet v ráně, rána krvácí a začíná hnisat. Mnozí z nás nechávají otrávené šípy vězet v ráně a kráčí světem jako svatý Sebastián, kterého katolíci ukazují ve svých kostelech probodaného šípy. Takoví lidé jsou hrdí na své rány, které mohou svým blízkým ukázat a dávají si velký pozor, aby se nezahojily. Vždyť zranění, která nám způsobí zlí lidé, nás mohou udělat v očích našich bližních důležitými. A hlavní snaha starého Adama spočívá v tom, aby se stal důležitým. K tomu mu je všechno dobré.

Odpuštění je práce rukou. To znamená: vyjmi šíp zlého ze své krvácející rány a odlož ho tam pod kříž, odkud jsi slyšel slova: "odpusť jim!". Odhoď co tě zranilo! Nenechávej si to pro sebe! Předej to svému Pánu!

Odpustit tedy znamená "zbavit se něčeho", nenechat si to", "předat to dál", "od-pustit = pustit něco" nebo jak je psáno v jednom žalmu: "svěřit Pánu, který činí všechno dobré."

Nechceme nechat šípy vězet v ráně, nechceme je také posílat zpět, ale chceme je svěřit do rukou našeho Pána Ježíše. A to nejen sedmkrát ale vždycky znovu a znovu.

Ještě něco. Svěřit šípy do rukou Pána Ježíše, který činí všechno dobré, znamená v této souvislosti víc než pustit nebo předat je. Chtěl bych to ilustrovat na jednom krátkém příběhu. Skupinka chlapců si hrála po škole na indiány. Vyrobili si luky a šípy a pustili se spolu do boje. Netrvalo dlouho a jeden z hochů byl zasažen šípem a začal krvácet. Poté se kluci rozprchli a na bitevním poli zůstal jen raněný. Kolemjdoucí listonoš mu chtěl poskytnout první pomoc a šíp z rány vytrhnout, ale hoch se proti tomu bránil slovy: „Ne, to se nesmí. Můj tatínek pracuje u Červeného kříže a říká, že něco takového může jen odborník, tedy lékař“. - Vezmeme si to za ponaučení. Kdo vyjme šíp zlého ze své krvácející rány, způsobí si často ještě větší zdravotní komplikace. Přenechej operaci odborníkovi. Nech si šíp vyjmout lékařem! Svěř se Ježíšovi! Nejen, že ti šíp z rány vyjme, ale ránu i zahojí. Tak jak říká Izaiáš: "naše bolesti na sebe vzal.... jeho jizvami jsme uzdraveni." 53,4-5

A konečně odpuštění vyžaduje celé naše srdce. Kdo má pod křížem jen polovinu svého srdce, ten může odpustit jen polovičně, polovičatě.

Odpuštění je kus věčnosti v této časnosti, předtucha onoho království, kde již není pláče ani bolesti. Proto odpuštění nezná žádné hranice, žádné: Je konec! Odpustit znamená "být dokonalý, jako váš Otec v nebi dokonalý jest."

Kdo se naučí odpouštět, ten zůstane duchovně čilým a živým i pod těmi nejtěžšími ranami, které mu život zasadí.

Ale kdo se zdráhá svému bližnímu odpustit,

ten ruší platnost Božího odpuštění,

ten brání Bohu, aby odpustil i jemu,

ten brání a škodí duchovnímu růstu své církve,

ten žije v dosahu Božího hněvu a soudu. Boží hněv však znamená smrt.

Bůh bude nakonec jen k těm milosrdný, kteří jsou milosrdní k ostatním.

Ježíš požaduje dnes od své církve a tedy od každého z nás úplné odpuštění. Proč? Protože odpuštění uvolňuje zablokovanou cestu pro Boží možnosti v našem životě, v našich rodinách, v naší církvi a v našich městech.

Amen.

Jiří Sečka, Křesťanské centrum Oase, Náchod

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace