poslal katolik
Jak jsem se
chystala ke
svaté zpovědi
Již jsem si víckrát všimla, že když chci
přijmout svátost smíření, objeví se nějaké potíže nebo důvody, abych
to odsouvala.
Tentokrát
jsem nedokončila přípravu a nestihla poprosit manžela o odpuštění.
Při vší snaze o soulad občas něco provedu, třeba mu dám omylem do čaje
místo bezové šťávy lák z okurek.
„Vždyť
se nic neděje“, myslím si „je pátek, beztak tam bude víc lidí a nedošlo
by na mě.“ Ale to jsem tomu dala. U zpovědnice nebyl vůbec nikdo.
Docela mě to mrzelo a rozhodla jsem se, že půjdu ráno. Jako naschvál
jsem zaspala a stihla jen mši svatou. „Nevadí, zkusím to v neděli,“
je mé nové předsevzetí.
Večer
zazvoní telefon: „Mamko, tak jak, mohla bys přijít?“ Poznávám po hlase
syna a ptám se: „Teď večer? A proč?“ „On ti Pavel nic neřek?“
„Ne.“ „No, chceme jít na ples a potřebujeme pohlídat kluky.“ Děti
já hlídám moc ráda, je to moje radost. Hned souhlasím a domů se vracím
po jedné hodině. Ještě se jdu vykoupat a ráno, jak jinak, opět jsem
zaspala.
„Vždyť
můžu jít v pondělí,“ uklidňuji se. Navečer opět zvedám telefon a slyším
dceru: „Mami, mohla bych teda přivézt děti? Starší dcera je nemocná, ta
hlídat nemůže, manžel má moc práce a já musím do služby. Aspoň ty
dvě nejmenší.“ Už jsme to měly trochu domluveno dřív, tak odpovídám:
„To víš, že jo a kluky můžeš přivézt taky.“ V pondělí je
u nás od samého rána rušno a veselo. Jsem spokojená, že nemusím
být doma sama. Děti odjíždějí až před 18 hodinou, takže nemám šanci
stihnout ani večerní mši svatou.
„Nejlepší bude, když půjdu ve středu“,
dávám si další termín. „Svatá zpověď je od 16 hodin, to už musí
vyjít.“ Po obědě jsem se dala do vaření sulcu a to ve dvou hrncích,
aby to stálo za to. Nakonec jsem ještě dala do menšího hrnku koření (lžičku
pepře, lžičku nového koření, půl lžičky tymiánu a několik bobkových
listů), zalila trochu vodou, zapla plotnu na šestku a dala povařit,
abych mohla vývarem dochutit sulc. Zatím jsem si šla vyčistit zuby, umyla
se, oblékla a než jsem se vrátila do kuchyně, bylo tam kouře, jak v komíně.
Honem jsem vypnula rozpálenou plotnu a odnesla ven spálený hrnek. Potom
jsem otevřela okno, jak to nejvíc šlo, zapnula odsávání a udělala průvan
v chodbě, protože ten dým byl už i tam. Nikdy bych nevěřila, že
z takové trošky koření může vzniknout tolik spáleniny. Hrnek nešel
ani otevřít, musela jsem pokličku odtrhnout. Uvnitř bylo úplně černo i na
pokličce, takže se tou spáleninou připekla k hrnku. Dým se mně podařilo
vyhnat, ale zápach ze spáleniny, to už znám, to bude trvat kolik dní.
Nakonec ještě čichám k sobě: „Ne takhle do kostela jít nemůžu“
a jdu se znovu převléknout. Když konečně odcházím ještě trochu
doufám: „Kdyby tam nikdo nebyl, tak možná…“ Bohužel pár kajícníků
ještě čekalo a já odkládám sv. zpověď na ráno.
Je
to k nevíře, ale večer zase zvoní telefon: „Mamko, jak seš na tom?
Mohla bych ještě přivézt děti?“ „To víš, že můžeš,“ ráda
souhlasím a dávám dětem přednost. Jistě nám Pán Bůh dává zdraví,
abychom mohli mladým pomáhat, dokud potřebují. Náhle dostávám vynikající
nápad: „Než děti přijedou, musím nakoupit. Když půjdu trochu dřív, můžu
přijmout svátost smíření, potom se stavím v obchodě a před půl
osmou budu doma. To je ono.“ Probudila jsem se trochu později a spěchám,
abych to dohnala. Tu cítím v břiše velice podezřelé kručení, že se
vůbec neodvažuji odejít: „Ach jo, i moje vlastní tělo je proti mně.
To se mně snad zdá.“ Čekám, co se bude dít, ono nic a za chvíli je
klid. Když jsem konečně na náměstí, jen se smutně dívám ke kostelu:
„Hm, bude sedm, teď je asi promluva… nedá se nic dělat, snad zítra.“
Kluci
šli odpoledne lyžovat a potom odjeli domů. Vnučky u nás zůstaly
ještě na druhý den. Bylo nám spolu dobře. Povídaly jsme si pohádky, četly,
zpívaly, kreslily, šly koupit nějaké dobroty, však to znáte. Domů odjely
až před půl šestou a to už byl čas jít oslavit svátek Uvedení Páně
do chrámu – Hromnice. Svatá zpověď … opět nic.
Pro
jistotu jdu včas spát, jenže spánek nikde. Je to docela nuda jen tak ležet.
Musím si to nějak zdůvodnit: „Všechno zlé je na něco dobré. Když
neusnu, nemůžu zaspat a je to.“ Chvíle polospánku se dostavuje až k ránu.
V pět hodin už jsem zase čilá a konečně mám na všechno dost času.
Venku je čerstvě napadaný sníh, je ticho a klidno, nikde ani živáčka.
Za chvíli jsem na náměstí: „Ale co to? V kostele je ještě tma. Pro
pána krále, snad nejdu o hodinu dřív?“ Na mostě před sebou vidím
čerstvou stopu: „Je to dobrý, už tu šla paní Severinová.“ Než vyšlapu
schody je už odemčeno. Pan farář ještě pobíhá po kostele a já mám
čas na chvíli odpočinku a soustředění. Když přichází, sbírám všechnu
odvahu, kterou mám a ještě prosím: „Pane Ježíši, pomoz mi, ať to
zvládnu.“
Za
chvíli mám duši plnou radosti, pokoje a vděčnosti. Bůh mi odpustil,
on mě miluje, těším se, že ke mně přijde, bude se mnou sdílet můj život,
vím, že na této zemi nemůžu prožít nic krásnějšího. Díky, Pane, díky.
(LM)
