poslal nula Všechno, co lidé konají a vymýšlejí, má uspokojovat potřeby, které pociťují, a mírnit jejich bolesti. Tohle musí mít člověk pořád na zřeteli, chce-li porozumět různým duchovním proudům a tomu, jak povstávají. To, jak člověk cítí, po čem touží, je motorem jakéhokoliv jeho usilování a tvorby, byť by se nám zvláště to druhé jevilo někdy sebevznešeněji. Jaké city a jaké potřeby přivedly člověka k náboženskému uvažování a k víře v nejširším slova smyslu?
Když o tom přemýšlíme, záhy je nám zřejmé, že u kolébky náboženského uvažování a religiózních prožitků jsou nejrůznější city. U primitivních lidí vyvolává religiózní představy v první řadě strach. Strach z hladu, z divokých šelem, z nemocí, ze smrti. Protože na tomto stupni existence poznání příčinných souvislostí bývá ještě nepatrné, lidský duch sám nám předstírá, že existují více nebo méně analogické bytosti, na jejichž vůli a působení závisí prožitky, kterých se obáváme. A lidi si myslí, že si mohou příznivě naklonit takové bytosti tím, že budou provozovat úkony a přinášet oběti, jaké se podle víry tradované mnohá pokolení mohou oněm bytostem líbit, a tak se jim vlichotí do přízně. V tomto smyslu mluvím o náboženství bázně.
Tuhle víru sice neprodukuje, zato podstatně udržuje při životě zvláštní kasta kněží, která se časem vytvoří, vydává se za prostředníka mezi tou kterou obávanou bytostí a lidmi a na tom si buduje své privilegované postavení. Nejednou vládce nebo vůdce, případně ta nebo ona privilegovaná vrstva, která opírá svou světskou vládu o jiné faktory, spojí své panování s funkcemi kněžskými, aby si svou vládu pojistila, nebo existuje soulad zájmů u politicky vládnoucí kasty a kněžstva. Druhým zdrojem vzniku náboženství jsou city sociální. Otec i matka, pohlaváři větších lidských společenství, jsou smrtelní a chybující. Touha po nějakém vedení, po lásce a po opoře podněcuje vznik pojmu boha, který vyvěrá ze sociálního, případně mravního pojetí. Takový bůh je bohem prozřetelnosti, bohem, který ochraňuje, určuje, co a jak má být, který odměňuje a trestá. Je to bůh, který - vždy podle toho kterého lidského rozumu - miluje a podporuje život kmene, lidstva, ba život jako takový, je to bytost, která člověka konejší v jeho neštěstí a v nesplněných tužbách, která střeží a uchovává duše zemřelých. Takový je sociální nebo mravní pojem boha.Ve svatém písmu židovského národa se dá krásně vysledovat, jak se náboženství opřené o bázeň vyvíjelo v náboženství mravní. Pokračováním tohoto vývoje pak byl Nový Zákon.
Náboženství všech civilizovaných národů, zejména pak také národů Orientu, jsou v zásadě náboženství mravní. Vývojová proměna náboženství bázně v náboženství mravní je důležitým pokrokem v životě národů. Je nutné střežit se předsudku, že snad veškerá náboženství primitivních národů jsou náboženstvími bázně, kdežto náboženství kultivovaných národů náboženstvími jen a jen mravními. Všechny mají v sobě prvky jednoho i druhého, ovšem tak, že na vyšších stupních vývoje sociálního života převládá náboženství mravní.Všem těmto typům je společná antropomorfní povaha ideje boha. Povznést se nad tento stupeň náboženských prožitků dokáží pouze neobyčejně vnitřně bohatí jedinci a neobyčejně ušlechtilé pospolitosti. U jedněch i u druhých se však vyskytuje ještě třetí stupeň religiózních prožitků, i když jen zřídka v ryzí podobně; nazval bych jej vesmírnou religiozitou. Tomu, kdo ji v sobě nemá, dá se jen velice těžko ozřejmit, když jí navíc neodpovídá žádný antropomorfní pojem boha.
Jedinec nejasně tuší, jak nicotné jsou lidské tužby a cíle a jaká vznešenost a jaký zázračný řád se mu vyjevuje v přírodě i v myšlenkovém světě. Individuální existenci vnímá jako svého druhu vězení a touží po tom, zakusit veškeré bytí jako cosi jednotného a smysluplného. Jakési náznaky vesmírné religiozity se najdou už v raných etapách vývoje, třeba v nejednom Davidově žalmu, a také u jiných proroků. Daleko silnější je komponent vesmírné religiozity v buddhismu, o tom nás poučují zejména podivuhodné spisy Schopenhauerovy.Náboženští géniové všech dob se vyznačují právě touto vesmírnou religiozitou, která nezná dogmata, nezná boha, který by byl podobný člověku. Nemůže proto ani existovat církev, jejíž učení by se opíralo zejména a hlavně o vesmírnou religiozitu. A proto také právě u heretiků ve všech dobách najdeme jedince, kteří v sobě měli zejména takovouto vesmírnou religiozitu a svým současníkům připadali jako ateisté, občas i jako světci. Z tohoto hlediska lidé jako Demokritos, František z Assisi a Spinoza jsou si vnitřně navzájem dost blízcí.
Jak si mohou lidé sdělit vesmírnou religiozitu, když nemůže dospět k jakémukoliv završenému pojmu boha a k jakékoliv teologii? Zdá se mi, že nejdůležitější funkcí jak umění, tak vědy je probouzet pocit této religiozity v každém, kdo je s to ho vnímat, a udržovat jej při životě.A tak dospíváme k otázce, jaký je vztah vědy k náboženství, vztah, který se dost liší od obvyklých vztahů. Člověk je totiž z historie zvyklý považovat vědu a náboženství za nesmiřitelné antagonismy, ze snadno pochopitelných důvodů. Kdo je bezvýhradně oddán názoru, že veškeré dění je zřetězením příčin, pro toho myšlenka bytosti, která zasahuje do běhu světa, je naprosto nepřijatelná - ovšem za předpokladu, že hypotézu obecné kauzality bere opravdu zcela vážně. Náboženství opřené o bázeň odmítá, ale neméně i jakékoli náboženství sociální nebo mravní. Bůh, který odměňuje a trestá, je pro něj nemyslitelný už proto, že člověk jedná podle vnější i vnitřní zákonité nezbytnosti, z hlediska božího nenese tedy žádnou zodpovědnost, stejně tak jako jakýkoliv neživý předmět neodpovídá za pohyby, které vykonává. Proto se vědě už nejednou vyčítalo, že podlamuje morálku, ovšem zjevně neprávem. Etické chování člověka lze účinně opřít o soucit, o výchovu, o sociální vazby, nepotřebuje tedy oporu náboženství. Bylo by to s lidstvem věru smutné, kdyby se mělo ukrocovat jen bázní z trestu a nadějí na posmrtnou odměnu.
Je tedy pochopitelné, že církve odjakživa potíraly vědu a pronásledovaly její přívržence. Na druhé straně ovšem tvrdím, že vesmírná religiozita je nejsilnější a nejušlechtilejší vzpruhou pro jakékoli vědecké bádání. Jen ten, kdo je s to ocenit obrovské úsilí a především nesmírné zaujetí, bez něhož by nebyly myslitelné veškeré průkopnické výtvory vědeckého rozumu, dokáže také ocenit sílu citu, z něhož jedině může vzejít takové dílo, které je vzdáleno veškerému bezprostřednímu praktickému životu. Jak hluboká víra v rozumnost uspořádání vesmíru a jaká touha po tom, aby porozuměli byť i jen tomu nejnepatrnějšímu odlesku rozumu, vyjevujícímu se v podobě tohoto světa, nejspíš žila v mysli Keplerově i Newtonově, takže mnohaletým osamělým úsilím dokázali rozšifrovat, jak funguje nebeská mechanika! Kdo vědecké bádání zná hlavně jen z jeho praktických důsledků, ten snadno dojde k naprosto nesprávnému názoru na duševní stav mužů, kteří - obklopeni skeptickými současníky - ukázali cestu všem, kdo sice smýšleli a smýšlejí jako oni, kdo však byli a jsou rozváti po všech koutech zeměkoule i po různých staletích. Jen ten, kdo zasvětil svůj život podobným cílům, je schopen si živě představit, čím byli takoví lidé prodchnuti, co jim dávalo sílu, aby nesčetným neúspěchům navzdory se nezpronevěřili svému cíli. Takovou silou nás obdaruje právě vesmírná religiozita. Jeden současník nikoliv neprávem podotkl, že seriózní badatel je v té naší všeobecně hmotařské době jediným hluboce nábožensky založeným člověkem.
Tím nejkrásnějším, co kdy můžeme zažít, je tajemno. Je to ten nejzákladnější pocit, který je vždy na začátku jakéhokoliv opravdového umění i vědy. Kdo ho nezná, kdo už se nedokáže divit, kdo už nedokáže žasnout, je takříkajíc mrtvý a oči má vyhaslé. Prožitek tajemná - i když spojeného s bázní - zrodil náboženství. Vědomí, že existuje něco, do čeho nepronikneme, rozumnost svrchovaně hluboká a krása svrchovaně zářivá, která se našemu rozumu ukazuje pouze ve svých nejprimitivnějších podobách, že tohle víme a že to cítíme, z toho povstává skutečná religiozita; v tomto smyslu a pouze v něm patřím k lidem hluboce nábožným. Boha, který odměňuje i trestá objekty svého stvoření, Boha, který má takovou nebo onakou vůli podobnou té, jakou zakoušíme na sobě, toho si představit nedovedu. Ani si neumím a také nechci představovat jedince, který by přežil svou fyzickou smrt; takové myšlenky ať v sobě živí duše slabé, ze strachu nebo z nějakého směšného sobectví. Mně stačí mystérium věčnosti života a vědomí nebo tušení,že veškeré bytí má stavbu až zázračnou,a pokorné usilování o to,abych pochopil třeba i jen nepatrnou část oné rozumosti,která se vyjevuje v Přírodě.
Z knihy Jak vidím svět,Albert Einstein.
Nakladatelství Lidové noviny 1993
