Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Co v Bibli není!? NEBEZPEČÍ TRADICE Židovské tradice se často rozcházejí s židovským Písmem. Náboženská tradice, lidské přídavky, deformace a výmysly nesvedly jenom Židy, ale i křesťany. Nebezpečí tradice vězí v tom, že může vytlačit podstatu křesťanství a nahradit Ježíšovu krev a kříž duševními, filozofickými a tělesnými rituály, které nikdy nebyly učeny ani Pánem Ježíšem, ani apoštoly a v bibli o nich není ani jediná zmínka. Spasený nesmí a ze srdce odmítá považovat jakoukoliv tradici za spásonosnou. Tradice vznikly ze "sebespravedlnosti". Nejsme však spaseni svou spravedlností, nemáme se čím chlubit. Křesťané mají pozičně Kristovu dokonalost. Tak jedinou obětí (Ježíš) navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. Dosvědčuje nám to i Duch Svatý... (Žid 10,14) V  těle  křesťané  dokonalosti  nedosáhnou,  přesto  se  jí  denním křesťanským růstem přibližují. Křesťan, spoléhající třeba jen částečně na skutky a tradiční rituály, bud, odmítá poziční dokonalost darovanou Pánem Ježíšem, nebo o ní neví, což je častější případ. Takovému nezbývá nic jiného, než se soustředit na sebe místo na dokončené Ježíšovo dílo. Čím víc se "sebespravedlivý" soustředí na své "spásonosné" skutky a rituály, tím si víc uvědomí svoji nedokonalost a bezmocnost. Německý mnich Martin Luther bojoval neustále se svým svědomím, které jej usvědčovalo z jeho duchovní nedokonalosti. Neustálé "činění dobra" a meditace nepřesvědčily jeho svědomí, jež signalizovalo zatracení. V zoufalství Luther odjel do Říma, aby uhasil své svědomí sebepokutováním. Když se plazil po kolenou po chrámovém schodišti, přemýšlel, zdali mu toto flagelantství přinese duchovní mír a spásu, které tolik hledá. Náhle si připomněl: ...Spravedlivý z víry bude živ. (Řim 1,17) Vtom si Luther uvědomil, že žije z plazení po kolenou, že žije skutky, že se snaží vylepšit v Božích očích svůj profil dobroty vlastní zásluhou. Luther se zvedl a s ním i reformace, prodírající se již sto let k životu Wycliffem, Husem a dalšími. Křesťanství se dostalo zpět do svých biblických kolejí. Téměř stejný případ se odehrál v dnešní době v USA. Jeden džezový pianista o sobě dobře věděl, že je hříšník, a že bude souzen nepozemským soudem.  Když  po  zpovědi  odčiňoval  rozhřešení  svým  kolikátým otčenášem, také se zvedl a bez jakékoliv biblické znalosti prohlásil: "Tohle je nesmysl." O několik dní později přijal Pána Ježíše Krista do svého srdce. Znovuzrození není členství v určité denominaci, ani křest, ani přijímání, ani svěcení svátků, ani vykonávání náboženských povinností, ani intelektuální pochopení křesťanství, ani ortodoxnost víry, ani chození do kostela, ani modlení, ani čtení bible, ani znalost biblických veršů zpaměti, ani bezúhonná morálka, ani dobrota, ani cokoliv jiného. Znovuzrozený bude mít všechny výše uvedené znaky, protože přijal Pána Ježíše Krista za svého osobního Spasitele, kaje se z hříchu a obrátil se k Bohu z hloubi svého srdce jako malé, důvěřivé dítě. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. (Mk 10,15)   TROCHU HISTORIE Než si rozebereme pohanské zvyky, které se vplížily od třetího století do církve, připomeňme si historické příčiny této duchovní tragédie. Křesťanství začalo v malých skupinkách a rychle se vzmáhalo. Křesťané byli jednotní v Kristu, žili v bratrské lásce a během prvních tří století byli pronásledováni a mučeni převážně Římany. Posléze římský císař Konstantin vyhlásil náboženskou "svobodu" a ustanovil křesťanství oficiálním náboženstvím. Tak se do církve nahrnulo nespočetné množství pohanů, kteří do křesťanství zavlekli nebiblické, pohanské praktiky. Církev, která je podle biblické definice Kristovo tělo, sbor věřících, se stala organizací hierarchie vladařů císařské struktury. Mnoho křesťanských skupin se s římskou církví rozcházelo v praktikách vnitřní správy a vnějších ceremonií. A tak se pomalu "pravost" křesťana začala posuzovat ne podle jeho oddanosti Pánu Ježíši, ale podle členství v té či oné stranické organizaci. Tohle platí dodnes. Poněvadž členství ve straně nespasí, nalézáme znovu- zrozené téměř v každém křesťanském shromáždění. Přirozené, čím více je sbor věřících podřízen Božímu slovu, bibli, tím více znovuzrozených obsahuje. Nikdo není spasen nebo zatracen proto, že je členem u katolíků, protestantů, pravoslavných nebo jiných. Každý znovuzrozený je spasen, protože duchovně náleží k jednomu tělu, k jediné pravé církvi milosti Ježíše Krista, která přesahuje železné opony denominací. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť' my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. (1K 12,12-13) Mnoho nebiblických, modlářských rituálů je zakořeněno v dnešních církvích. Skutečně biblicky znovuzrozený věřící je nikdy nesmí považovat ani za částečné výkupné,  protože je plně vykoupen Ježíšovou krví. S křesťanskými rituály, což je všechno kromě křtu v dospělosti ponořením a jedení chleba a pití vína z kalichu při památce (večeři) Páně, je to jako s již vzpomenutou křesťansko-židovskou obřízkou. Kdybych já (Pavel), bratří, dosud kázal že obřízka (rituál) je nutná, proč bych byl vlastně pronásledován? Vždyť by tím bylo odstraněno pohoršen~ jímž je kříž (byla by zapomenuta Ježíšova krev). Ti, kteří mezi vás kvůli obřízce vnášejí neklid (požadují rituály), ať se rovnou vykleští (stanou se plnokrevnými pohany)! (Ga 5,6.11.12) Následující kapitoly v krátkosti popíší všeobecně známé církevní koncepty, které jsou společné v tom, že ani jeden není zmíněn v bibli, všechny pocházejí od pohanů, ani jeden neučil Pán Ježíš a apoštolové, ani jeden nespasí, ani jeden není evidencí znovuzrození, všechny vyprazdňují kříž a všechny odvádějí od spásné Ježíšovy krve. Následující kapitoly v ničem nesnižují obdivuhodnou a opravdovou morálně-občanskou statečnost katolíků, ani nevyzdvihují biblické věřící, protože denominace nikoho nespasí.  Následující  řádky nejsou  útok, nýbrž  láskou inspirovaný  pokus o srovnání autoritativního Božího slova s autoritativními nařízeními církevní hierarchie lidí. Kdo se hlásí ke křesťanství, ten si svobodné zvolil - být Kristovým poddaným, nebo poddaným lidských nařízení protestantismu, katolicismu, pravoslaví, nebo křesťanských kultů. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům současně, tak to stojí v bibli. Následující_ kapitoly nevyjadřují individuální víry katolických věřících, ale plátně doktríny římsko-katolické hierarchie. Autor rád odvolá cokoliv, jestliže mu kdokoliv dokáže, že se mýlí. Přídavky protestantismu jsou stejně zhoubné.   MARIE Z Marie se stala Boží matka, prostřednice rozhodnutím efezského koncilu r. 431, ačkoliv bible jasně učí, že jediný prostředník je Ježíš. Pán Ježíš nikdy neřekl já a moje matka, ale vždy jen: "Já jsem ta cesta... dveře... nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." Přesto člověk, Lev XIII. v r. 1891 nadekretoval, že nikdo nemůže ke Kristu jinak, než skrze Marii. V r. 1896 se z Marie "úředně" stala prostřednice k prostředníkovi - Mediatrix. Kdyby lidé četli bibli! Je totiž jeden Bůh a jen prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš. (1Tm 2,5) Marie o sobě dobře věděla, že potřebuje spasitele, jako každý hříšný člověk. Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli... (L 1,46-47) Pán Ježíš postavil každého znovuzrozeného křesťana na roveň své matky - panny Marie. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. (Mt 12,50) Přesto, člověk, Pius IX, v r. 1854 nadekretoval, že Marie se narodila bez dědičného hříchu. Poněvadž ...Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hřícha (hříšného těla)... (Ř 8,3 - kral.bible), Marie musela být normálním, hříšným, smrtelným člověkem. Od koho by Ježíš zdědil podobnost hříšného těla? Kdyby se Marie odlišovala od ostatních lidí bezhříšnou podstatou, Ježíš by nás ani nemohl spasit, protože by s námi nebyl propojen lidskostí. Ježíš zdědil po své matce podobu normálního člověka, ale byl současně Bohem po otci - Duchu svatém. Bible neučí, že Ježíš měl hříšné tělo, bible učí, že Ježíš měl podobnost hříšného těla. Další člověk, Pius XII. v r. 1950 nadekretoval, že tělo panny Marie po její smrti bylo vyneseno do nebe. Proto v některých krajích vytahují na provaze sádrovou sošku Marie ke stropu kostela. Jak je možné, že kult matky s dítětem je tak silně zakořeněn v římské církvi? Více než dvě tisíciletí před Kristem babylónští pohané zbožňovali sošky královny nebes a jejího syna. Z Babylónu se tento kult rozšířil do nejzazších koutků Země. Původní matka byla Semiramis, překrásná Nimrodova žena, která byla dokonalý vzor bezuzdné rozkoše a prostopášnosti. Byla zbožňována jako Rhea, velká matka bohů. Vyzvedla Babylón nad všechny národy a udělala z něj trůn modlářství a "posvěcené" prostituce. Symbol nevěstky s kalichem v ruce byla babylónská modla, kterou převzali Řekové a jejich Venuše držela kalich rovněž. Římská církev přirozeně převzala tento symbol o něco později, aby uspokojila pohany, kteří se Konstantinovým dekretem, ne vlastním srdcem, stali "křesťany". V r. 1825 byla vyražena medaile s papežem Lvem XII. na jedné straně a na druhé straně byl Řím symbolizovaný ženou s křížem v levé a s kalichem v pravé ruce. Nápis "Sedet Super Universum" znamená, že její trůn je nad celým světem. Nad celým světem, jak bible učí, trůní přece Satan! Z Babylónu, protože z něj byly všechny národy rozptýleny, zná matku s dítětem celý pohanský svět. V Egyptě jsou to Isis a Osiris, v Indii Isi a Iswara, v Asii Cybela a Deoius, v pohanském Římě Fortuna a Jupiter, v Řecku Irena s Plutem atd. V Tibetu, Číně a Japonsku byli Jezuité šokováni, když nalezli matku s dítětem stejně zbožňovanou jako doma. Šing Mu, matka Číny s dítětem v náručí a svatozáří by mohla být bez sebemenší úpravy přemístěna do kteréhokoliv katolického kostela. Italská "Madona" znamená "Má paní", což zdůrazňuje Mariin "božský status". Člověk přece nemůže být bohyní! "Můj Pán" je Bůh - Ježíš Kristus.   PAPEŽSKÝ ÚŘAD Papežská neomylnost ve všech morálních a náboženských záležitostech je pohanského původu. Ježíš neustanovil Petra hlavou církve, ani apoštolů, poněvadž Bůh něco podobného výslovně zakázal. On (Ježíš) jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek a první zrozený z ,mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. (Ko 1,18) Pán Ježíš by nedal ani otcovství, ani vůdcovství církve žádnému člověku, protože člověk je hříšný. A nikomu na zemi nedávejte jméno Otec: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat Vůdce: váš vůdce je jeden, Kristus. (Mt 23,9-10) Svatý otec - papež i otec-farář jsou tituly zapovězené Bohem. Slovo "patron" znamená také otec. Kolik svatých, specializovaných patronů křesťané vzývají! Líbání papežových nohou, dnes více méně nahrazené li'báním prstenu nebo ruky, započalo r. 709. Poddaní pohané povinně líbali nohy svým císařům. Petr, který je nebiblicky římskou církví považován za prvního papeže naopak řekl, když pozdvihl Kornelia padnuvšího k jeho nohám: ...vstaň, vždyť i já jsem jen člověk. (Sk 10,26) Co by Petr asi dnes řekl, kdyby.uviděl ve vatikánské svatopetrské bazilice svoji sochu se slíbanými prsty na nohách? Papežova světsko-politická moc začala r. 750. Pán Ježíš zakazoval takovou moc a sám ji odmítnul. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem. Tak jako Syn člověka nepřišel aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mt 20,26.28) Církev Pána Ježíše Krista nemá vůdce ani otce, pouze služebníky. Čím je v církvi někdo větším, tím poníženějším je služebníkem. Když Satan nabízel Ježíšovi moc nade všemi královstvími světa, Pán Ježíš řekl: "Jdi z cesty, satane, neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat. " (Mt. 4:10) Před papežem, člověkem, padají davy. V r. 1870 Pius IX. vyhlásil papežskou "neomylnost". Protože "všichni zajisté zhřešili", jak bible učí, žádný člověk nemůže být neomylný.   ZPOVĚĎ Privátní zpověď, knězi byla již za Innocenta III. r. 1215 zakořeněným a propracovaným systémem. Až tridentský koncil r. 1551 zpověď knězi nařídil. Rozhřešení rozhodnul kněz podle "stupně" hříchu. Úplně stejný systém měl Babylón, který připoutal věřící ke knězi strachem před nadpřirozeným hněvem. Prodávání odpustků, dnes již historická skutečnost, začalo r. 1190. Žádný člověk nemůže odpustit, špína neočistí! Bible namnoha místech nařizuje, že každý se musí zpovídat přímo Bohu. Celý 51. Žalm je nejlepším důkazem. Jenom dva verše: Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování, zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očist' mě od mého hříchu. (G 51,3.4) ZÁKAZ BIBLE Nejtemnější doba římské církve, dnes částečně napravená, byla ustanovena na toledském koncilu r. 1229. Bible byla vyhlášena zakázanou četbou. Tak zvaná "křesťanská" církev zakázala jedinou učebnici - Boží slovo! Vždyť znovuzrozený musí být obmýván slovem! Pán Ježíš i Pavel připomínali, že slovo má být čteno každým. Proto byla bible napsána lidovým jazykem. Usiluj o to, abys ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydě~ protože správně zvěstuje slovo pravdy. (2Tm 2,15) Dnešní katolíci již smí číst bibli, interpretace je však stále výsadou hierarchie. INKVIZICE Tak jako člověk nikdy nemůže spasit, tak také nikdy nemůže zatratit, ať se o to pokouší po dobrém, nebo zlém. Jestliže byl někdo převrácen na víru člověkem, nebo touto knihou, je jisté, že není znovuzrozen. Znovuzrozený je obrácen k Bohu pouze Duchem svatým, skrze svědectví Božího slova. Jenom Duch svatý může přesvědčit. Přesto veronský koncil r. 1184 ustanovil násilím přesvědčující inkvizici. MŠE Mše se postupně vyvinula v obětní obřad. Proto má římská církev obět'- hostii, obětní stůl-oltář, i kněze, kteří zprostředkují obět' za lid. Kristovo obětování však bylo nabídnuto pouze jednou a provždy, nemá být opakováno, pouze připomínáno. Tak i  Kristus byl jednou obětován,  aby na sebe vzal hříchy mnohých... (Žid 9,28) Kristus  však  přinesl  za  hříchy  jedinou  obět',  navěky  usedl (odpočinul) po pravici Boží. (Žid 10,12) Jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal (před 2000 lety) věčné vykoupení. (Žd 9,12) Římské starozákonní pojetí kněze a oltáře je v diametrálním rozporu s Novým zákonem. Každý novozákonní odkaz na oltář jde buď zpět do starozákonní doby, nebo do budoucna. Ukřižováním Bůh zrušil všechny oltáře, protože posledním oltářem byl kříž, na němž nebyla obětována ani zvířata, ani kulatý oplatek, ale sám Bůh. Ukřižováním Bůh rovněž zrušil starozákonní kněžství, usmrcování života. Poslední a dokonalá usmrcená oběť byl sám Boží Syn. ...Ty (Ježíši) jsi kněz na věky. Proto se Ježíš stal ručitelem lepší smlouvy. A dále: Levitských kněží muselo být mnoho, protože umírali a nemohli sloužit trvale. Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává na věky. Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu... (Žd 7,21-25) V souladu s novou smlouvou, Novým zákonem, je každý křesťan spoléhající jen na Krista, knězem. I vy (křesťané) buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní (ne krvavé) oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. (1 Pt 2,5) Křesťanství není soukromá záležitost, křesťanství je obětavá kněžská práce zvěstovat bližnímu spásu. Mešní dogma transubstanciace, změny látkové podstaty, bylo nadekretováno Innocentem III. v r. 1215. Kněz totiž o každé mši předvádí zázrak, promění oplatek v Kristovo tělo, které jako by sní zaživa před očima věřících. Bible odsuzuje takovouto absurdnost, protože přijímání má být vzácná upomínka Ježíšovy oběti. Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal (nevyráběl kulaté hostie) a dával jim se slovy: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku. " (L 22,19) Pán Ježíš nemohl být chlebem, když jej-sám lámal! On sice řekl: "Toto jest mé tělo...," což je symbolické vyjádření, stejně jako... "Já jsem ta cesta..., já jsem dveře...," přesto Pána Ježíše nikdo nepovažuje za silnici, cestu, nebo dveře. Skutečné Ježíšovo tělo a krev křesťané přijali vírou. Chléb a kalich již přijatou realitu připomínají. Večeře Páně je druhé a po- slední Boží nařízení. Kostnický koncil r. 1414 zakázal věřícím kalich. Bible učí podobojí. Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni. " (Mt 26,27) Uctívání hostie (oplatku) bylo vynalezeno papežem Honoriem r. 1220. Římská církev poklekává před bohem, který je udělán v pekárně rukama a umístěn v monstranci, která má podobu boha-slunce. MODLÁŘSTVÍ Neuvěřitelné množství modlářství a pověr se vetřelo mezi křesťany. Znamení kříže, uctívání sošek, obrázků a reliktů bylo autorizováno r. 1787. Ošperkované kostry svatých jsou vystaveny v mnoha kostelech. Dřevo z Ježíšova kříže, společně s bakelitovým svatým Antoníčkem, je k mání na jarmarku a lidé se vrhají s nůžkami na kobereček, po kterém přešel papež. Druhé Boží přikázání zní: Neučiníš sobě rytiny, ani (kral.) nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi... (2M 20,4) ANDĚLÉ Uctívání andělů a mrtvých svatých začalo r. 320. Kolik andělských sošek a maleb zdobí kostely. Děti začínají s "andělíčkem mým strážníčkem". Bible je však nesmlouvavá. Ať vám neupírá podíl na vykoupení nikdo, kdo si libuje v poníženosti a uctívání andělů... Takový člověk se nedrží hlavy, Krista, z níž celé tělo (církve), pevně spojené klouby a šlachami, roste Božím růstem. (Ko 2,18-19) Anděl nesmí být zbožňován, protože je jen stvoření. Zbožňování andělů a mrtvých svatých je polyteismus zavlečený do církve římskými pohany. Boží anděl není nikdy ženského rodu. Zobrazení andělé jsou většinou mladé ženy s křídly. Ženy s křídly však v bibli představují démony. ...Hle, vycházejí dvě ženy. Vítr se jim opíral do křídel, měly totiž křídla jako čáp... (Za 5,9) SVATÍ Kanonizace zemřelých svatých papežem Janem XV. r. 995 je nebiblická, protože každý věřící, v jehož srdci přebývá Pán Ježíš, je svatý. Každý, kdo v tomto okamžiku přijme Pána Ježíše, je svatý a žádný člověk nebo organizace jej nemusí za svatého vyhlašovat. Svatými se lidé stávají tím, že je osvítí Bůh. Člověk, i v nejvyšší funkci, nemá moc jiného člověka svatým učinit, přijmout jej do církve, ani jej z církve vyobcovat. Znovu- zrozený je nejen svatý, ale i kněz a král. Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1Pt 2,9) ZEMŘELÍ A OČISTEC Modlení za zemřelé je nebiblický přídavek papeže Gregora z r. 593. Milující křesťan se bez ustání modlí za živé. Nikdo po smrti nepůjde do očistce, kde by měl druhou šanci. ...Každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud... (Žd 9,27) Slovo "očistec" není ani jednou zmíněno v bibli. Bible nezná žádné místo, které by jen trochu připomínalo očistec. Lidé žijí v jistotě nové Země a hořícího jezera bez jakékoliv přestupní stanice. Kdo má Syna, má živo~ kdo nemá Syna Božího, nemá život. (1J 5,12) Znovuzrozený křesťan žije v úplné jistotě očištění již zde na Zemi. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť  jaký je on (čistý), takoví jsme i my v tomto světě. (1J 4,17) CELIBÁT Kněžský celibát byl nařízen papežem Hildebrandem a Bonifácem VII. v r.  1079. Pán Ježíš ani apoštolové svobodný stav kněžstva neučili. Naopak Petr, prý první papež, byl ženatý. Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchyně leží v horečce. (Mt 8,14) Biskupové mají mít ženu i děti. Nuže, biskup má být bezúhonný, žít s jednou ženou... Má dobře vést svou rodinu a mít děti... (1Tm 3,2-4) Bible celibát prorokovala. Duch výslovně praví, že v posledních dobách (doba církve) někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil... (1Tm 4,1-3) MODLENÍ DO PRÁZDNA Růženec byl přijat Petrem Hermitem r. 1090 z hinduismu a islámu. Počítání modliteb je pohanská praxe. Buddhisté se modlí ve velkém za pomoci  modlitebních mlýnků. Opakování stejné modlitby dokola a její počítání není duchovní spojení s Bohem, ale duševní a fyzická rutina. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni, vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. (Mt 6:6-8) SEDM SVÁTOSTÍ Doktrína sedmi svátostí, z nichž pět je "spásonosných", byla potvrzena r. 1439. Pán Ježíš však nařídil pouze dva symboly, z nichž ani jeden nepodmiňuje spasení. První je křest. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte (ponořte) je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19-20) Druhý symbol je večeře Páně. Když jedli, vzal Ježíš chléb (ne sám sebe), požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo. " Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. " (Mt 26,26-28) Tato svátost je římskou církví zdeformována transsubstanciací. POKŘIŽOVÁNÍ Pokřižování bylo vypůjčeno ve 4. století z mystického písmene "Tau" - T babylónského kultu zbožňujícího Boha Tamúza, jenž byl zplozen bleskem. Ezechiel byl svědkem zbožňování Tamúza židovskými ženami. A přivedl mě do brány Hospodinova domu, která vede k severu, a hle, sedí tam ženy a oplakávají Tamúza. Řekl mi: "Viděl jsi, lidský synu ? A uvidíš ještě větší ohavnosti než tyto. " (Ez 8,14-15) Tamúz je ohavnost. Dodnes však bezděky mnozí křesťané dělají tajemné babylonské klikyháky v podobě písmene "T", bez prosté otázky - učil tohle Pán Ježíš? ŘÁDY Řády mnichů a jeptišek byl.y vypůjčeny z Babylónu rovněž. Tato praxe se prodrala i do buddhismu a mnoha dalších náboženství. Rozhodně nesnižujeme dobročinnou a humanitní aktivitu těchto řádů. Kéž by věřící i nevěřící jiných denominací byli stejně obětaví! SVÁTKY Vánoce byly okopírovány z pohanského festivalu, který se konal 24. a 25. prosince na počest syna babylónské královny Astarote. Tento festival byl nazýván Den dítěte. Bible nikde neučí, že by se měl vzpomínat den Ježíšova narození. Nikde nestojí, kdy se Ježíš narodil; biblické okolnosti však ukazují na pozdní léto. Vánoční stromeček je pohanský zvyk. Podle legendy, navečer 24. prosince byl bůžek Julog vhozen do stromečku, z něhož pak padaly dárky bohů, přinášející štěstí lidem v novém roce. Bible varuje Izraelce, aby nepodlehli tomuto pohanství. To, čím se řídí národy, je pouhý přelud dřevo poražené v Iese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou. Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké. (Jr 10,3-4) Velikonoce přišly z Východu, z babylónského zbožňování královny nebes Astarote. Angličtina dodnes velikonocím říká Easter, což je odvozeno od Astarote, stejně tak East nebo Ost - Východ. Samuel nabádá Židy, aby přestali s pohanskými bohy. Jestliže se chcete celým srdcem obrátit k Hospodinu, odstraňte ze svého středu cizí bohy i aštarty (Astarote), upněte se srdcem k Hospodinu a služte jenom jemu. (1 S 7,3) Na svátek královny nebes - Astarote se pekly kulaté koláče se znamením kříže, což bylo babylónské mystické znamení života. Jsou to naše mazance? Jestliže pálíme kadidlo královně nebes a přinášíme jí úlitby, cožpak jí bez vědomí svých mužů pečeme obětní koláče, jimiž ji zpodobňujeme.,. (Jr 44,19) Velikonoční vajíčka byla rekvizitou tohoto pohanského festivalu. Podle báje ohromné vejce spadlo z nebe do řeky Eufratu a ryby jej vykulily na břeh. Na vejce se slétli holubi a vyseděli z něj Astarote, bohyni velikonoc. Velikonoční půst je dodnes držen ďáblovými zbožňovateli v Kurdistánu, kteří jej znají z Babylónu, stejně jako Řím. Pohanští Mexičané jej drží dnes jako kdysi starobylý Egypt. Velikonoce i velikonoční půst byly zavedeny římskou církví r. 519. Pravda, velikonoce oslavují dnes vzkříšení, přesto mají svůj původ v pohanství. Nejsme proti svátkům vánočním ani velikonočním. Neutěšujme však naši nábožensky založenou povahu svátky, i když upřímně a sentimentálně prožitými, které nemají se spasením duší nic společného. PŘÍDAVKY Přídavky romanismu k bibli jsou nebezpečné, protože zkreslují původní slovo Boha. Lidé přijímají přídavky slepé. Prostý, srozumitelný biblický verš odsuzuje. K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem. (Př 30,6) Ave Maria byla přidána r. 1508 a schválena Sixtem V. na konci 16. století. Tridentský koncil r. 1545 vyhlásil jedno z nejtragičtějších dogmat, totiž, že tradice je autoritativně rovna biblickému slovu. Tradicí je míněno lidské učení. Farizejové rovněž spoléhali na tradici více než na své Písmo. Proto Židé, svedeni svou tradicí, lidským učením, nevidí dodnes svého Mesiáše, Ježíše, ačkoliv jejich Písmo o něm více než 300krát prorokuje. Mnoho křesťanů svedených tradicí nezná svého Mesiáše ze stejných důvodů. Pán Ježíš lidské učení tvrdě odsoudil, protože tradice anuluje Boží přikázání. Marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými. Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice. A ještě řekl: "Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici. " (Mk 7,7-9) Lidé na koncilech vymýšlejí, přesto bibli věrný křesťan čte: Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. (Ko 2,8) Apokryfní knihy byly přidány k bibli v Tridentu r. 1545, jako reakce na rostoucí protestanství. Kde vzali tridenští odvahu? ...Kdo k ním (slovům) něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize. (Zj 22,18-19) Tridentští mají na svědomí také tohle: "Jestliže by kdokoliv řekl, že člověk je zbaven svých hříchů a ospravedlněn pouze vírou, nechť jest pro- klet." Tímto výrokem prokleli Ježíše i Pavla, ti učili pravý opak. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8-9) TRADICE Krédo papeže Pia IV. bylo úředně převzato r. 1560. Krédo biblických křesťanů je tedy o 1 500 let starší. Biblický křesťan nemůže přijmout nic mladšího data. Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. (Ju 3) Ale i kdybychom my (Pavel) nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! (Ga 1,8) Svíčky, svěcená voda, františci, olejové lampy, procesí, žehnání, fetiše, velkolepé chrámy... jsou všechny pohanského původu. jak sám přiznává americký kardinál Newman. Pověra není víra! SLOVO K STŘEDOEVROPANŮM Odklon romanismu od bible je značný a hraničí s pověrčivostí. Zůstali jsme u něj déle, protože je nám, středoevropanům, velmi blízký. I autor této knížky kdysi ministroval. Nemůžeme popřít, že romanismus je v pod- statě křesťanské náboženství s pevnou vírou v trojjediného Boha, neposkvrněné početí Ježíše Krista, Ježíšovu smrt, pohřbení, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, odpuštění hříchů skrze Kristovu krev a mnoha jiných základních biblických doktrín. Nezaměňme však živého, s kříže sejmutého a vzkříšeného Spasitele za sošky, fetiše, tradice, svátky, kosti, korále, modlářství, pověry, zbožňování lidí, poutní místa, procesí, relikty, turínský rubáš, jesličky a ikony. Každá z těchto věcí usmrcuje, je-li povýšena na úroveň živého Spasitele, Pána Ježíše Krista. Znovuzrozený nezbožňuje rituály, věci nebo místa, znovuzrozený zbožňuje živého Boha. Nenahraďme živého Spasitele hnutím za národní, sociální, politickou a ekonomickou spravedlnost. Spravedlnost a svoboda je všeobecně přímo úměrná číselné- mu poměru skutečných křesťanů k ostatním obyvatelům země. Srovnejme severozápadní Evropu a USA s ostatním světem... Dnes už i severozápadní Evropa s USA udržují dohasínající svobodu jen setrvačností. Západ dojídá plody svých otců! SEKTY Nezmínili jsme se ještě o temných doktrinálních hvozdech různých sekt, které jsou biblickému učení vzdáleny na sto honů. Poslední dobou neustále přibývají a na neštěstí získávají na popularitě. Vyjmenujme si jen ty základní. Jehovovi svědci překroutili bibli tak, že Ježíš není Bůh, ale stvoření, a že peklo neexistuje. Mormoni jsou embryonální bozi, Bůh byl kdysi také člověk. Ježíš byl zplozen tak, že vzkříšený Adam měl poměr s Marií. Ježíš je Luciferův bratr. Unitáři proměnili bibli v souhrn legend, mýtů a filozofických pojednání. Bůh je přírodní proces, Ježíš je člověk. Člověk je v podstatě dobrý a spasí se tím, že se snaží polepšit. Peklo unitáře uráží. Křesťanští vědci - Christian Science nejsou ani křesťané, ani vědci. Bůh není osobnost, ale princip. Ježíš byl vynikající člověk. Jenom Bůh existuje, všechno ostatní je iluze. Hmota není skutečná. Hřích, ďábel, smrt, neexistují. Apoštolové byli omámeni, protože Ježíš na kříži vlastně nezemřel. Mnoho jiných křesťanských sekt se množí po světě. Moonisté jsou jedni z posledních. Všechny sekty mají jedno společné. Ježíš není Bůh a člověk není moc hříšný, takže se z problémů vyseká svou dobrotou. LHOSTEJNOST HUBÍ Mnozí jistě namítnou - vždyť někteří lidé za to nemohou, že byli svedeni, ohlupeni, nic jiného přece neznali, nikdo jim nic jiného nepověděl! Nic nemůže být dále od pravdy. Kolik nevěřících bere v pochybnost víru právě na základě přidaných lidských tradic, které se jim zdají být nesmyslné. Právem nevěří, že Bůh něco takového požaduje. Neznalost zákona neomlouvá před odsouzením. Mnozí jsou upřímnými sektáři a věří všemu s nejupřímnějším srdcem. Kolik lidí upřímně věřilo různým nacionálním a pokrokovým politickým stranám, které přivodily národní katastrofy. Nedbalá záměna léku za jed usmrtí, přestože pacient očekává vyléčení. Lidé nevědí, protože ignorují slovo Boha. Kdo "maká", jak říká bible Kralická, ten najde! Lhostejný je vždy náchylný přijmout bludy a nábožné opium lidstva, protože lidé neznají Janovo varování: ...zkoumejte duchy, zda jsou z Boha, neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa... (1J 4,1) Když přijde dopis od milované osoby, hltáme řádky, jsme nedočkaví, žijeme každým slovem, někdy známe celé statě i nazpaměť, rozjímáme nad ním, protože máme osobní, láskyplný vztah k pisateli. Nikdy bychom si takový dopis nenechali nikým překroutit a i pravé tlumočení by nepostačovalo, mohly by nám uniknout detaily, slovní hříčky, skrytá tajemství... Neučiníme-li Pána Ježíše v našem srdci prvním, nikdy se nepotěšíme osobní zkušeností s jeho dopisem - biblí. Nikdy nepoznáme pravdu a nebudeme spaseni. Nikdy se nedovíme, co jsme, proč jsme tady a kam jdeme. Nikdy nepoznáme mír, vždy budeme otroci hříchu. Většina lidí je svedena, protože nemiluje Ježíše, není znovuzrozena, jak učí bible. Vztah mezi Bohem a spasenými je skutečný. Bůh není potěšen formálností členských schůzí, kde se láska pouze probírá. Bůh čeká na osobní  lásku;  nesentimentální  a  sebeobětující.  Nevěřme  kdekomu! Přesvědčme se sami čtením a osobní zkušeností. Přesvědčme se, zda řádky této knihy souhlasí s biblí. Hledejme! S Pánem Ježíšem v srdci nás nikdo neokrade o prosté porozumění jednoduchých vět. O bibli se odváží diskutovat i ti, kteří ji nikdy nečetli. Většina věřících ji nečetla také. Proto Pán Ježíš řekl: "Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží. " (Mt 22,29) Dále se dočteme, že Bůh ...své vyvolené dokonale připravil (poznáním písma) k dílu služby - k budování Kristova těla (církve), až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a Istivým sváděním k bludu. (Ef 4,12-14) Položme si nakonec dvě otázky: l. Kdybych v tomto okamžiku zemřel, byl bych spasen nebo ne? 2. Jestliže jsme odpověděli "byl bych spasen", jak odpovíme Bohu na otázku: "Proč tě mám, člověče, přijmout za syna?" Odpovězme! Jestliže jsme odpověděli v podstatě jinak než: "Protože jsem na Zemi přijal Tvou milost vírou v zastupující smrt Ježíše Krista, který mne očistil od všech hříchů", potom je jisté, že nejsme jeho. Ad HOnorum Jesum   Michal & ThMgr.Pavel