Přišel Véna do jednoho křesťanského společenství a setkal se tam s řadou upřímných a oddaných věřících. Tomu, co slyšel kázat toho na první pohled velmi moudrého a života znalého muže, sice nejdříve moc nerozuměl, ale lidé byli vstřícní a usměvaví a bylo tam fajn. Kazatel si s ním po shromáždění povídal, modlil se za něj a žehnal mu.
Celkově měl i po několikáté návštěvě shromáždění dojem, jakoby v tom sboru čekali právě na něho. Moc se mu tam líbilo a tak tam zůstal.

Vénu velice těšilo, že našel v panu kazateli duchovního otce, který mu zprostředkoval nápravu chyb, kterých se na jeho duši dopustil jeho fyzický otec. Jak mu pan farář vysvětlil, byly to chyby skutečně zásadní, i když o nich Véna do té doby nevěděl. Když si uvědomil, že se stýká s někým, kdo již několik desítek let rozmlouvá s živým Bohem a zná jeho vůli, cítil jistotu a optimismus. Věděl, že se může s plnou důvěrou obrátit na bratra kazatele faráře s jakoukoliv otázkou či problémem. Podobně to cítili i další mladí muži jejichž otcové také selhali (selhání otců je epidemie poslední doby), v nichž Véna našel bratry. Společně se svým duchovním otcem vždy najdou Boha a jeho odpověď.

Véna již po několika návštěvách sboru pochopil, že Bůh v tomto kraji a nakonec v celé této zemi chystá něco velikého. Tento kraj a jejich sbor má a bude mít v nadcházejícím čase v naší zemi veliký význam. Spolu s kazatelem celý sbor duchovně slyšel jak z dálky přichází veliký déšť. I jiní oddaní služebníci plni moudrosti a zjevení to opakovaně potvrzovali. Véna věděl, cítil to, ba to snad i slyšel, že Bůh má v tomto nadcházejícím čase pro něj důležitou službu. Než to přijde, bude potřeba duchovně bojovat, stát na hradbách, a dle pokynů ze zjevení prorocky obdarovaných služebníků, které rozsoudí kazatel a starší, svázat místní duchovní vládce temnoty, kteří brání příchodu deště. Někdy se místo déšť říkalo probuzení. Také je potřeba, aby se češi smířili s okolními národy, zvláště s němci, protože jinak Bůh ten déšť, to probuzení nemůže dát. Ježíš je totiž ten, co smířil svět sám se sebou a i my se máme smířit mezi sebou.

Svým životem se Véna snažil dosvědčovat, že patří Bohu: chodíval do shromáždění, aby je nezanedbával, celým srdcem prožíval chvály a mnohokrát vnímal, jak při nich k němu Bůh mluví a bylo mu tak moc dobře.Veřejně vyznával své hříchy, to byla pak největší úleva, platil desátky, protože ty podle zákona patří Bohu a dával také dary, to je to, co je nad desátky. Hledal své místo služby v kazatelově vizi pro tento kraj, kterou mu dal Bůh. Věděl, že ta vize se naplní i kdyby, se o ni nikdo nestaral a mělo se vzbudit kamení. Když v něčem Véna tápal, zeptal se kazatele, který mu buď poradil nebo dostal odpověď skrze dar proroctví. I když se to Vénovi někdy nezdálo, věděl, že je dobré poslechnout to, co Bůh říká skrze kazatele, protože chtěl požehnání.
Obzvlášť veliké požehnání cítil, když se tak, jako apoštolé, stal učedníkem a učil se od kazatele všemu, co je potřeba ke správnému životu ve službě. Učil se jak chránit sbor před zavádějícími kázáními jiných bratří - hned je zkorigovat a doplnit. Jak správně vybrat věrné kandidáty na starší, aby nedošlo k zastavení naplňování vize. Jak přimět ty líné farníky chodit na sborové brigády. Jak taktním a nenuceným způsobem jednat tak, aby každý věděl, že sice nese zodpovědnost za svou službu, ale konečnou zodpovědnost a tedy i slovo v ní má kazatel.

Otcovské srdce a pomazání bratra kazatele mu bylo útěchou a uzdravením, tím více, čím více si uvědomoval, jak jeho vlastní otec vůči němu skutečně selhal.
I když ve skrytu duše doufal, že se také jednoho dne stane duchovním otcem a vůdcem, ve skutečnosti si liboval, když mu jednoho dne kazatel vyprávěl o poznatku z jedné velice dobré konference a totiž, že ve službě duchovních otců jde o to - do posledního dechu vládnout a rozhodovat.

Otec kazatel mu byl vzorem ve všem. Neměl sice civilní zaměstnání, ale pracoval více než obyčejný člověk, tolik hodin co se třeba nadřel na sborovém domě - až se Véna styděl a trochu i trápil, že on udělá svých 8-10 hodin v nevěřící práci a Božímu království už toho nestihne tolik dát, protože, bývá unavený a ještě ho v tom brzdí žena a děti.

Právě po tom, co se oženil, se mnoho naučil o tom, jak se nenechat manipulovat. Manipulaci působí a podněcuje duch Jezabel a na ženaté muže snadno útočí skrze jejich nevyzrálé manželky. Ty se pak chovají divně a dokonce třeba i svým mužům vyčítají, že se věnují více sboru a církvi než jí nebo dětem. Našel si podle vzoru svého mistra rozumnou mez jak to rozpoznat a bránit se: Musí jí stačit čtvrt hodiny denně, jinak je to manipulace. Modlil se za to a Pán jeho manželku od ducha Jezabel osvobodil, ale musel se modlit znovu a znovu a takto získané pozice hájit. Je to velmi urputný duch!
Naštěstí měl za spojence duchovního knížete, jemuž byla svěřena nemalá moc nad městem. (Takto úctyplně se o svém manželovi jednou vyjádřila kazatelova žena. Véna si ji za to velice vážil a přál si, aby ho jeho žena viděla podobně.)

Dalším velmi nebezpečným duchem je duch svévole. Ten se projevuje tím, že se člověk chce rozhodovat sám podle svého rozumu, někdy sice i třeba dle vlastního poznání bible, ale zkrátka má svou vůli - svévoli. Ta většinou bývá v menším čí větším nebo dokonce v naprostém rozporu s tím, co chce Bůh a jím povolaný vedoucí. Nemusí být patrná na první pohled, ale klidně může působit jako skrytý vzdor. Ten je však podle 1Sam jako hříšné věštění a je to rovno okultismu. To působí prokletí. U některých lidí to může vést dokonce i k rakovině, ovoce svévole je opravdu strašné. Véna se těmto věcem pečlivě vyhýbá, svá rozhodnutí vždy s kazatelem konzultuje a také střeží své srdce před kritickými myšlenkami, které ke svévoli, též vedou. Do svého života pravidelně nechává nahlédnout a mluvit svého dobrého otce kazatele. Lidé, kteří to tak nedělali, neměli ve svém životě tolik požehnání a duchovně v podstatě vůbec nerostli a nebo jen velmi málo. Někdy se stalo, že někteří lidé, svůj vztah ke kazateli omezili a někdy jej dokonce i ve skrytu kritizovali. Sice se neodvážili veřejně a nemohli tak více poškodit společenství a vlastně i sebe, protože jde o Boží dílo, ale i tak bylo na jejich životě vidět, že se jim to nevyplatilo. Většinou jim již nepomohlo ani napomínání a povzbuzování skrze kázání. Snad každému kromě jim došlo jak si škodí. Vlastně i stýkání se s nimi je nebezpečné, protože svévole je opravdu nakažlivý duch a mohl by lapit dalšího.

Z počátku si Véna myslel, že aby se také mohl stát pastýřem a duchovním otcem tolika lidí jako jeho milovaný kazatel, musí se hodně vzdělávat případně i vystudovat nějakou dobrou školu, ale kazatel mu vysvětlil, že ti, kdo jsou moc studovaní a rádoby biblicky fundovaní, pak již nebývají vedeni Duchem a že jim chybí život z Ducha, protože jak je psáno " litera zabíjí, ale Duch dává život". Nakonec všechno to, co bude potřebovat, mu Duch řekne a zjeví, tak jako jemu. On taky žádnou teologii - nauky lidské - nestudoval. I to, co má kázat v neděli, mu vždycky Bůh zjeví. Véna si pak vždycky při tom, když slyšel kazatele mluvit na aktuální sborové problémy, a konkrétní lidé určitě poznali, že to je řeč k nim, znovu uvědomil, že nás Bůh vidí. Jak s tím pak ti lidé naložili, to je jejich věc.

Véna však viděl i slabosti svého duchovního otce. Byl to muž upřímný a nic neskrýval. Několikrát byl dokonce u toho, jak kazatel byl již na dně svých sil, taková služba není nic jednoduchého, zvláště když někdo něco dělá stále stejně desítky let, to je vyčerpávající a může dojít k vyhoření. Někdy mu dokonce i někdo naznačil (a snad i nějací starší nebo co), že již není tam, kde má být. Bůh však vždy sám osobně pověděl kazatelovi, že je na správném místě a že má být věrný a obnovil jeho síly. To je ta správná jistota a kotva.
Véna chce být jako on.