poslal Nepřihlášený Úskalí partnerského soužití
gay dvojic
V roce 1997 vyšla ve Spojených státech publikace dr. Alexandera J.
Christophera "Růst a intimita pro gaye" (Growth and Intimacy for Gay
Men, The Harrington Park Press, New York · London 1997). Autor knihy, klinický
psycholog působící v Santa Fe v Novém Mexiku, v ní srozumitelným způsobem
seznamuje čtenáře se základními problémy duševního zdraví a osobnostního
růstu homosexuálních mužů. Čerpá přitom jak z důkladných znalostí
odborné literatury (autor je členem redakční rady odborných mezinárodních
časopisů Journal of Homosexuality a Journal of Gay and Lesbian Social Service),
tak i ze své psychoterapeutické práce s homosexuálně orientovanými
klienty. V úvodní kapitole autor zkoumá vliv rodinného prostředí, zejména
pak vztahu k otci a matce, na formování osobnosti gayů. V následujících
dvou kapitolách ze zabývá problémem deformovaného sebeobrazu a sebehodnocení
gayů a s tím souvisejícím rizikem vzniku a rozvoje závislostí na alkoholu,
drogách a sexu. V dalších kapitolách autor věnuje pozornost partnerským
vztahům gayů a všímá si též dalších významných sociálních vazeb v
našem životě. Nechybí ani kapitoly zkoumající problémy, jako jsou sexuální
zneužití v dětském věku nebo HIV infekce. Závěrečná kapitola se zabývá
stárnutím a možnostmi, jak se s ním vyrovnat. Protože publikace je zamýšlena
jako příručka pro psychoterapeuty i jejich klienty, doplňuje každou
kapitolu sada cvičení a testů umožňujících čtenáři, aby rozpoznal a
odhadl, nakolik se ho problematika probíraná v dané kapitole osobně týká.
V následující ukázce uvádíme úryvek ze 4.
kapitoly věnované partnerství gayů.
V letech 1988-1989 byl ve Spojených státech proveden rozsáhlý průzkum, během
něhož mělo 560 gay párů a 706 lesbických párů označit dvě oblasti
partnerského soužití, které představují pro jejich partnerský vztah největší
úskalí. Průměrná doba trvání partnerství u dotazovaných dvojic byla 6
let a až na dvě výjimky byly zastoupeny všechny státy Unie.
Výsledky jsou následující:
muži
komunikační problémy 49 %
zaměstnání, kariéra 30 %
finance 28 %
sex 22 %
příbuzní 18 %
zdraví 12 %
Nepřekvapuje, že téměř 50 % dotázaných označilo komunikaci za oblast,
ve které se střetávají s nejvážnějšími problémy. Má vlastní zkušenost
potvrzuje, že většina partnerských párů přichází do psychoterapeutických
ordinací proto, že selhává jejich snaha prohovořit a řešit důležité otázky.
Zatímco někteří se alespoň pokoušejí spolu o svých problémech mluvit, u
jiných dvojic dochází k tomu, že jeden z partnerů odmítá komunikovat,
kdykoliv je takový rozhovor namístě. Důsledky váznoucí komunikace mohou být
pro partnery velice frustrující a mohou někdy ohrozit i stabilitu vztahu.
Komunikační překážky mezi gay partnery nevyvstávají pro jejich
homosexuální orientaci, nýbrž pramení z toho, že byli v naší společnosti
formováni a vychováváni jako muži. Typicky mužská výchova vede k posilování
takových rysů, jako je sebejistota a sebespoléhání, vůdcovství, soupeřivost,
síla, autorita, ovládání a vysoká potřeba dosáhnout úspěchu. Muži bývají
vedeni k tomu, aby nepřemýšleli, natož pak hovořili o svých pocitech a
emocích, zejména ne s druhým mužem. Přiznat si problém navíc v mnoha mužích
vzbuzuje pocit vlastní neschopnosti a méněcennosti.
Betty Berzonová ve své knize o gay a lesbických partnerstvích zdůrazňuje,
že někdy partneři užívají komunikaci, či spíše neochotu komunikovat, k
ovládání svých partnerů.
Běžným příkladem takového chování jsou lidé, kteří odmítají hovořit
o podstatných věcech, nereagují na partnerovy poznámky a vůbec vyjadřují
neochotu diskutovat o čemkoli zásadním. Často řeknou svému partnerovi
"Poslouchám", anebo "To je tvůj problém". Ve skutečnosti
říkají "Nechci o tom mluvit". Odmítání rozhovoru obvykle naznačuje,
že mezi partnery probíhá boj o moc, ve kterém nekomunikující partner využívá
svého mlčení, aby zachoval zdání moci.
Komunikace ve vztahu se netýká pouze konfliktů a silných emocí. Spíše
se jí míní vše, co je řečeno mezi partnery. Přijde-li za mnou pár hledající
psychoterapeutickou pomoc, snažím se je nejprve odvést od jejich záměru, že
mi poví vše o svých problémech. Raději se jich zeptám "Povězte mi,
jak jste se seznámili", nebo "Řekněte mi, co jste spolu hezkého
prožili" nebo "Řekněte mi něco velmi osobního, s čím jste se svěřili
jeden druhému". Pokouším se je tak přivést k rozhovoru o zdánlivě
neutrálních věcech, abych získal představu o kvalitě jejich vzájemné
komunikace obecně, když nejde o řešení konfliktů.
Způsob, jak vám partner naslouchá a s vámi hovoří, když jde o neutrální
témata, dobře naznačuje, jak se bude chovat, až půjde o citlivější nebo
nepříjemné záležitosti. Umí-li oba partneři sdílet v rozhovoru své
osobní prožitky a city, umí-li spolu hovořit o tom, co se jim přihodilo, a
cítí se přitom jako účastníci obapolného dialogu, pak jsou zde dobré předpoklady,
že spolu dokáží hovořit i o citlivějších věcech.
