poslal Nepřihlášený
3. Sedmé až jedenácté století
Východořímská říše, kterou dnes nazýváme také Říší byzantskou, se stala konzervátorem specifického „modelu“ propojení světské a církevní obce, zvané cézaropapismus. Církev byla včleněna do mocenských struktur státu, císař zasahoval do církevní legislativy, svolával koncily a synody, uplatňoval v církvi administrativní moc (zejména při obsazování církevních úřadů) a zasahoval i do oblasti liturgických a věroučných předpisů. Docházelo dokonce k vyhlašování církevních zákonů státní mocí. Na rozdíl od kánonů, tj. zákonů církevních, se tyto "smíšené" zákony nazývaly nomokánony.
Avšak i na byzantském území se udržela jistá vnitřní pnutí - příznačná pro křesťanství -, která se výrazně projevila v období krvavých obrazoboreckých (ikonoklastických) bojů od roku 726 do roku 843, za nichž byly zabity nebo upáleny desetitisíce nevinných lidí jen pro své „odlišné“ přesvědčení…
O vánocích roku 800 korunoval papež Lev III. v bazilice sv. Petra v Římě krále Karla Velikého jako císaře římského. Ač byl údajně iniciativou papežovou překvapen, chápal Karel sám od té doby své postavení tak, že je "Bohem korunovaný vládce Římské říše". "Východní Řím" ostře protestoval.
Za vlády Karlovců se dovršuje zvláštní propojení státu církve a státu, které se nazývá franským cézaropapismem. Také zde došlo k vyhlašování církevních zákonů státní mocí. Na rozdíl od byzantského cézaropapismu byl zde respektován primát papeže a duchovenstvo mělo velký vliv i v oblasti veřejných záležitostí.
Collectio Pseudo-Isidoriana (Lžiisidorská sbírka) vznikla asi roku 850 v západní Galii. Pojala část pravých dokumentů, jako byla „Hispana“. Část byla falsa, např. „Donatio Constantini“ (Darování Konstantinovo), tj. listina, kterou údajně měl tento císař svěřit vládu nad Římem a celou západní oblastí papeži Silvestrovi I.
Šlo o zájem sufragánních biskupů, aby zdůrazněním ústřední moci církevní setřásli příliš silnou nadvládu metropolitů, exponentů franského cézaropapismu, nad sebou.
Desáté století jako saeculum obscurum s pokleslou autoritou papežů je chudé na jakoukoli centrální církevní aktivitu. Jednotlivá biskupství a místní církevní organizace se nevybíravým způsobem „rvala o koryta“, prebendy, důchody, pozemky….
V Burgundsku se však v této době církev připravovala na nové formy dobývání moci. Roku 909 založil vévoda Vilém z Akvitánie v úmyslem napomoci znovuzískání papežské autority v církvi klášter v Cluny, který nejenže nepatřil žádnému „světskému“ vlastníkovi, ale nepodléhal ani biskupovi. Byl svobodný, vyjmutý ze všech místních pravomocí, podřízený přímo Apoštolskému stolci. To byl počátek invaze řeholníků, podřízených jen papeži, do Evropy.
Tzv. „reformu z Cluny“ převzalo postupně 1200 (!!!!) benediktinských opatství v celé Evropě. Nejmasivnější ideologicko - mocenská invaze v dosavadních dějinách lidstva, centrálně řízená „Svatou stolicí“, započala.
Po obnově římského císařství Ottou I. (962) nastává éra ottonského cézaropapismu, který se vyznačoval tím, že císař svěřoval některým metropolitům v zemích na sever od Alp světskou moc nad jednotlivými hrabstvími (trevírskému, mohučskému, kolínskému, solnohradskému). Někteří z nich se později stali voliteli císařů (kurfiřty).
4. Velká jatka
Silvestr II. (999-1003) „vyvedl“ papežství z období relativní nečinnosti; od jeho doby se všichni papežové staví bez výjimky do role absolutních vůdců katolické církve i světské moci.
Důsledkem tohoto „převzetí moci“ pro církev bylo velké schisma, k němuž došlo roku 1054 po vzájemné exkomunikaci papeže a ekumenického patriarchy konstantinopolského. Příčiny nespočívaly ani tolik v liturgické a právní odlišnosti vývoje v západní a východní části církve jako ve vzájemném politicko - mocenském odcizení a také v rozdílném pohledu na věroučná „dogmata“.
Samostatné (autokefální) východní církve napříště zdůrazňují ve svém názvu termín "církev ortodoxní“ – pravoslavná.
Roku 1057 začíná v Miláně lidové hnutí proti zesvětštění církve, označované jako "patarie", tj. hnutí trhovců. Po počáteční vlně popularity v některých církevních kruzích však bylo krvavě potlačeno.
Boj o investituru mezi císařem a papežem, tj. o prosazení kanonické volby biskupů a opatů, byl zahájen sporem mezi rozhodným stoupencem papežského absolutismu, papežem Řehořem VII. (1073-1085), a německým králem Jindřichem IV. (1056-1106). Německý král v tomto sporu získává na svou stranu biskupy, zatímco na papežově straně stojí říšská knížata.
Iniciativu vyvinula papežská strana. Na postní synodě v Římě 1075 byl napaden dosavadní zvyk přijímat církevní úřady z rukou laiků (laická investitura) a papež Jindřichovi pohrozil exkomunikací při pokračování v této praxi. Král reagoval tím, že na synodu německých biskupů ve Wormsu v lednu 1076 Řehoře z úřadu papeže sesadil. Na postním synodu následujícího roku papež Jindřicha exkomunikoval a zprostil jeho poddané poslušnosti. Nezapomínejme, že celá tato doba nebyla jen dobou „diplomatických nót“ a jiných „zdvořilostí“. Kruté a krvavé boje mezi přívrženci obou stran byly denním chlebem tehdejší Evropy.
V říjnu 1076 se sněm knížat v Triburu usnesl vypovědět Jindřichovi poslušnost, pokud do roka nebude exkomunikace zproštěn. Král, kterému hrozilo sesazení ze strany říšských knížat, se neočekávaně objevil v rouchu kajícníka před hradem Canossa, na němž se papež ve strachu před králem ukrýval, a tak trest exkomunikace z něho papež musel po třídenním váhání sejmout.
Krvavé boje se znovu rozhořely roku 1080, kdy papež znovu Jindřicha IV. exkomunikoval a ten reagoval jmenováním protipapeže, od něhož se nechal v roce 1084 korunovat za císaře. Řehoř umírá o rok později v jihoitalském exilu.
Řehoř VII. usiloval také o teoretický podklad svých zásahů vůči Jindřichovi. V souhrnu 27 tezí, nadiktovaných papežem (zvaných "Dictatus papae"), nacházíme tvrzení, že papež může zprostit poddané od poslušnosti vůči špatným pánům.
A pomalu se nám schyluje k opravdu „velkému zabíjení“ – k tzv. „křížovým výpravám“….
Také se na ně můžeme dívat jako na krvavé loupeživé výboje Evropanů, řízené a usměrňované zájmy katolické církve s cílem dobýt území a bohatství. Faktem zůstává, že jimi nebylo plněno prvotní „ideologické poslání“ křížových výprav – „dobytí a ochrana“ božího hrobu v Jeruzalémě.
Vlastní začátek křížových výprav nalézáme v listopadu roku 1095 ve francouzském městě Clermont. Zde se toho času konal církevní koncil řízený nově zvoleným papežem Urbanem II. Z hlediska křížových výprav je pro nás zajímavý až jeho poslední den, kdy papež poprvé vyzval shromážděné masy k tažení na pomoc východním souvěrcům proti útisku nevěřících. Pohnutky teď ponechme stranou, ale jeho řeč byla prý tak zapalující, že již hned na místě začali mnozí z účastníků nabízet své služby pro chystanou výpravu.
Papež ve své řeči líčil „utrpení“ východních křesťanů pod útiskem seldžuckých Turků a „utrpení“ Jeruzaléma. Za účast v křížovém tažení sliboval prominutí pozemských „hříchů“. Papež údajně měl i mluvit o možnosti získání nových panství na východě. Někteří kronikáři totiž tvrdí, že křížová výprava byla původně vyhlášena s cílem vrátit všechna nově dobytá území jejich původnímu majiteli - Byzantské říši, která po bitvě u Manzikourtu roku 1071 byla v obranných bojích vytlačena z Malé Asie.
Je však nutno říci, že po skončení první křížové výpravy si s tím již nikdo nelámal hlavu - Byzanc nedostala zpátky vůbec nic.
