poslal Nepřihlášený
IV. křížová výprava
V letech 1199 - 1200 se začala připravovat nová křížová výprava, která měla opravdu dobýt město Jeruzalém. Její přepravu měli zajistit Benátčané. Lstivý benátský dóže Enrico Dandolo využil výpravy k prosazování zájmů Benátek. Rytířské vojsko se velmi pomalu scházelo v Benátkách a nebylo schopno zaplatit za přepravu po moři. Benátčané nabídli kompromis. Když pro ně křižáci dobyjí uherské město Zadar, bude doba splatnosti dluhů posunuta.
Po dobytí Zadaru se ke křižákům připojil byzantský princ Alexeios a požádal je o pomoc. Křižáci měli pomoci jeho otci Izákovi II. Angelosovi dostat se zpět na byzantský trůn. Za to měli obdržet odměnu ve výši 200 000 marek stříbra. Byzantský císař Izák byl předtím z trůnu svržen svým bratrem Alexejem III. Vůdcové výpravy (markýz Bonifác z Montferratu, Bohemund hrabě flanderský, hrabě Ludvík) jeho návrh po rokování přijmou. Když vojsko stanulo před Konstantinopolí, zastihlo město nevalně připravené na obranu. Císař Alexeios III. uprchl.
Na trůn byl tedy křižáky dosazen Izák II. Angelos jako císař a jeho syn Alexeios IV. jako spolucísař. Křižácké vojsko od města ale neodešlo, záminkou jim bylo, že jim nový císař dluží ještě peníze za náklady na výpravu. Palácovým převratem byli Izák a Alexeios sesazeni. Na trůn usedl zeť vyhnaného císaře Alexeje III. - Alexeios V. Murzuflos (zamračený). Tento převrat předznamenal propuknutí otevřeného nepřátelství vůči křižákům, kteří nyní nezakrytě sledovali jeden cíl - dobytí města na Bosporu. Město bylo po vnitřních bojích značně oslabeno a křižáci tak 13. dubna 1204 po krátkém boji vpadli do ulic města.
Rabování města trvalo 3 dny. Bylo pobito několik tisíc Řeků, naloupeno bylo ohromné množství uměleckých pokladů a relikvií - přičemž největší část lupu putovala do Benátek. Co nemohli křižáci odnést, to alespoň zničili. Většina obyvatel Konstantinopole odešla a křižáci si zabrali jejích domy. Plenění nebyli ušetřeny ani mnohé kostely. Na vůdcích křižáků bylo zvolit nového císaře. Po dlouhém rokování byl 20ti členým sborem zvolen za císaře Balduin I. hrabě flanderský. Nevládl však dlouho, roku 1205 byl v Thrákii zajat Bulhary a už ho nikdo více neviděl.
Křižáci nedokázali dobýt Bulharsko, ale za cenu obrovských, krvavých obětí si podmanili oblast Řecka. Novými honosnými tituly se nešetřilo. Tak vzniklo Latinské Císařství, království Soluňské, knížectví Achájské a Thébské a další územní celky. Byly uspořádány na principu lenní soustavy. Na byzantský trůn byl dosazen loajální císař z řad křižáků a bylo vyhlášeno tzv. Latinské Císařství. Ale již za 60 let (roku 1261) se na byzantský trůn vrací původní dynastie.
V. křížová výprava
Papež Inonenc III. se cítil hluboce dotčen nezdarem 4. výpravy a proto roku 1213 vyhlásil nové tažení. Roku 1217 se sešla vojska uherského krále Ondřeje a rakouského knížete Leopolda. Tato výprava dosáhla částečných úspěchů v Egyptě, ale všechny tyto výdobytky byly do roku 1221 opět ztraceny.
VI. křížová výprava
Léta páně 1225 zorganizoval v Německu císař Fridrich II. novou křížovou výpravu. Po příjezdu do Levanty roku 1229 si císař vynutil na Arabech vydání Jeruzaléma. Tím považoval své poslání za splněné a stáhl se do Itálie. Jeruzalém znovu padl muslimům do rukou roku 1244 po prohrané bitvě u Ghazzy a křižácké státy tvořili opět jenom úzký pruh při pobřeží.
VII. křížová výprava
Tentokrát již zpráva o pádu Jeruzaléma nevzbudila v západní Evropě žádný velký rozruch. Papež sice vyhlásil novou křížovou výpravu, ale jeho výzva zůstala téměř bez ohlasu. Nezávisle na papeži však chtěl zasáhnout francouzský král Ludvík IX. Po přezimování na Kypru se jeho vojsko vylodilo v Egyptě. Po dobytí přístavního města Damietry se křižáci vydali do vnitrozemí, kde byli obklíčeni. Za vydání města Damietry je Arabové propustili. Se zbytky svého vojska se Ludvík sice stáhl do Palestiny, ale stejně tam zůstal jen do roku 1254, kdy jej vnitřní záležitosti ve Francii donutily se vrátit domů.
VIII. křížová výprava
Poslední nadějí křižáckých států se tak kupodivu stali Mongolové pod vedením Chána Moengkeho, se kterým se podařilo uzavřít spojenectví proti Arabům. Když však byli Mongolové poraženi Egyptským sultánem Katuzem, pohasla i tato poslední naděje. Další egyptský sultán Bajbars se rozhodl zničit poslední zbytky křižáckých státečků.
Jeho tažení začalo roku 1263 přepadením Akkonu, který i když se ubránil, nedokázal zabránit dalšímu územnímu okrajování Jeruzalémského království. Poté, co padla Antiochie, bylo jasné, že se blíží neodvratný konec.
Arabské úspěchy vzbudily ohlas v Evropě, ale převládal v něm spíše zájem než účast a ochota pomoci. Roku 1272 se sice vylodil anglický princ Eduard s 1000 muži, avšak jeho jediným úspěchem bylo uzavření příměří na 10 let. To však bylo velice brzy porušeno, Egypťané důsledně ničili vše, co připomínalo Franky a co by jim později mohlo pomoci. Z dob hrdého křižáckého panství se na předním východě ještě chvíli udrželi jen Kypr a Arménie.
Zničení Jeruzalémského království však neznamenalo skončení křížových výprav. Rytířské řády nadále pokračovaly ve výbojích a masakrech „ve jménu božím“ na východě Evropy a také na Pyrenejském poloostrově. Křížové výpravy přispěly ke vzniku rytířských řádů, které původně pouze pečovali o poutníky cestující do svaté země, ale postupem času, jak do nich vstupovalo více a více rytířů, se pomalu měnili v řády vojenské. Tak vznikly řády Johanitů, Templářů, Maltézských rytířů a Řád Německých rytířů.
