Grano Salis - DVA TISÍCE LET KŘESŤANSTVÍ – DVA TISÍCE LET KRVE, NÁSILÍ A BOJE O MOC VIII.

...pokračování neveselé četby...:

1650 - byla ve slezské Nyse postavena velká pec pro úsporné upalování čarodějnic, která si vyžádala více jak tisíc obětí včetně dětí. Podobná pec, asi šedesát metrů vysoká, byla postavena již dříve v Avignonu.

1652 - došlo k velikým postihům čarodějnic v Ženevě.

1657 - římská inkvizice vydala bez jediné sebemenší známky lítosti prohlášení, v němž oznamuje, že ani jediný čarodějnický proces nebyl správně veden.

1666 - byly velice četné čarodějnické procesy vedeny v Sasku a Švédsku.

1677 - se vedli procesy s čarodějnicemi ještě v Salcburku, ve Štýrsku a Meklenbursku.

1682 - byly ukončeny hony na čarodějnice. Na celkový počet obětí, jenž si vyžádaly čarodějnické procesy se odhady různí, od několika set tisíc do devíti miliónů.

V 17.století prohlásil kardinál Bellarmine: "Kdyby se papež dopustil omylu tím, že by hříchy povolil a ctnosti zakázal, církev by musela považovat hříchy za dobré a ctnosti za neřestné, protože jinak by se prohřešila proti svědomí."
1715 - byly vedeny procesy v Bavorsku až do roku 1734.

1740- Benedikt XIV. prohlásil, že papež je hlavní kněz celé církve, který může vzít z jurisdikce biskupa jakoukoli místní církev, kdykoli si to bude přát. Biskupové proto na úkor víry přísahají nikoli službu církvi a náboženství, ale pouze a jen papeži, a to doslova. Přísná autokracie je v papežství na prvním místě.

1782 - se konala v souvislosti s čarodějnictvím ve švýcarském Glarusu poslední zákonná poprava.

1789 - Francouzská revoluce byla v očích papežů ďáblovo dílo, a proto se katolická církev uzavřela do sebe a živila se pouze svým starým dědictvím.

1808 - když Napoleon dobyl Španělsko, tak dominikáni, často zabarikádovaní ve svých klášteřích, popírali existenci mučíren. Místnosti plné nahých, mnohdy duševně chorých vězňů však byly objeveny a po vyklizení byly vyhozeny do povětří.

1813 - byla zrušena španělská inkvizice.

1814 - zavedl papež Pius VII. po propuštění z francouzského zajetí znovu Svatou inkvizici za rouhání se, nemorální chování, neúctu k církvi, neúčast na jejích oslavách, nedodržování půstu a odříkání s pravé víry.

1816 - Pius VII. zakázal při soudech používat mučení.

1828 - Lev XII. opět nechal pozavírat všechny židy do ghett.

1829 - bylo s každým, kdo třeba jen přechovával knihu, kterou napsal kacíř, nakládáno jako s kacířem.

1831 - od tohoto roku napadali papežové každou novou ústavu (rakouskou, francouzskou, belgickou) jako bezbožnou. Všechny tyto ústavy se pouze odvážily zaručit svobodu svědomí, svobodu tisku, svobodné parlamentní instituce.

1832 - papež Řehoř XVI. ve svém díle "Mirari" označil svobodu svědomí jako bláznivý názor. Napsal, že náboženská svoboda plyne z té nejs*****utější stoky indiferentismu a hbitě odsoudil svobodu tisku, shromažďování a výchovy jako špinavý kanál plný kacířských zvratků.

1838 - lord Maculay, jenž v tomto roce navštívil Itálii napsal: "Domnívám se, že papežské státy jsou nejhůře ovládanými státy v civilizovaném světě a neschopnost policie, zkorumpovanost státních úředníků a drancování zemí roste tak rychle a v takové míře, že to neunikne pozornosti ani toho nejnedbalejšího cestovatele."
Zhruba o třicet let později byli papežské státy již zralé na povstání. Piovi IX. bylo učiněno mnoho nabídek na setkání, aby zachránil Itálii i papežství, ale papež měl za to, že moderní civilizace pochází od ďábla, kdy on odmítl jednat s princi temnot. Když děla generála Cadorny prorazila Aureliánskou zeď, byl to pro davy v ulicích den jejich osvobození. "Svého" území se však papež odmítl vzdát a prohlašoval, že pánu může sloužit pouze jako panovník.

1852 - činil papež Pius IX. nátlak na Toskánsko, aby zakázalo židovským doktorům vykonávat svou praxi. Rakouskou ústavu odsoudil zejména za to, že dovolovala protestantům a židům mít svoje vlastní školy a koleje.

1856 - vydal papež Pius IX. edikt, který nadále v papežském státě povoloval exkomunikace, konfiskace, doživotní vězení i tajné popravy. Stejně tak čtení knih z indexu bylo pojímáno jakožto zločin.

1864 - papež Pius IX. ve svém díle "Quanta Cura" napadl svobodu náboženství a postavil ji na roveň se svobodou smrti a odsoudil ve svém „syllabu omylů“ názor, že křesťanství by už nemělo být jediným náboženstvím v zemi. Za největší katastrofu považoval nástup demokracie. Tzv. Katalog omylů odsoudil veškerý lidský pokrok.

1869 - I. vatikánský koncil prohlásil, že pro spásu je nezbytné věřit v nejvyšší moc papeže a jeho neomylnost. První vatikánský koncil tak popřel vše, co první koncily zavedly a co bylo jednoznačně prohlášeno v Kostnici, kterou bylo ukončeno tehdejší schizma. Vatikánským koncilem bylo jasně dáno, že papež je svým vlastním pánem; neexistuje žádná kontrola ani skládání účtů, žádná diskuse, žádná parlamentní opozice.
Svět se může stát demokratičtějším, církev nikdy. Papeži, který přišel o své státy, touha po absolutní moci vůbec neskončila, pouze měla pokračovat v oblasti pravdy. Po koncilu bylo v církvi všechno centralizováno.

1870 - papež Pius IX. je v bazilice sv.Petra prohlášen za neomylného. Jako paradox pak zní závěr z I.vatikánského koncilu - jenž hovoří o tom, že aby církev přežila, není nezbytný papež, ale Ježíš Kristus, jenž je opravdovou hlavou církve. V tomtéž roce se z věznic a kobek patřících inkvizici stali úřady a archivy, v nichž práce pokračuje stejně metodicky, pouze ne tak brutálně.

1870 - italská vojska, jež dobyla Řím, lidé zdravili jásotem jako při osvobození. Jedenáct dní na to dostali všichni židé svobody, jež jim papežství upíralo aspoň tisíc pět set let. Poslední ghetto v tehdejší Evropě bylo zbouráno.

1878 - papež Pius IX. prohlásil za omyl, že každý člověk může svobodně přijmout a vyznávat jakékoli náboženství, které bude považovat za správné.

1880 - Lev XIII. ve svých encyklikách prohlašoval, že církev má právo na náboženský monopol v kterémkoli státě a svobodu náboženství pouze odsuzoval. V politické angažovanosti deklaroval, že je nutné, aby hlavní zájem byl myslet nejvíce na to, jak sloužit zájmům katolicismu. Dle něj katolíci nuceni hlasovat pouze pro ty, kdo se zaslíbili katolickým zájmům a nikdy před nimi nedávat přednost nikomu, kdo je nepřátelský vůči katolickému náboženství, které je jediným skutečným náboženstvím.

V 19.století papežové tvrdili, že církev a stát jsou nerozlučitelně spojeni. Svoboda není křesťanská, nejdůležitější je právo a pořádek, papežové tak svobodu napadali jeden po druhém a Vatikán odsoudil všechny evropské ústavy. Ještě ve druhé polovině toho století byla v Římě a papežských státech dosud židům odepírána naprostá většina jejich lidských práv.

1902 - je pod tlakem sdělovacích prostředků přejmenována Svatá inkvizice na Svaté oficium

1903 - Pius X. prohlásil, že papež, kterého Bůh uvedl do nejvyššího úřadu, nemá právo oddělovat politické záležitosti od víry. Katolická církev se tak stala jediným náboženským sborem na světě, který je současně církevní i politickou organizací.

1903 - Pius X. nechal cenzurovat dílo abbého Loisy. Později jej nechal exkomunikovat a udělil na něj jednu z nejpřísnějších klateb. Vůbec všechny knihy i časopisy před tím, než byly vydány, byly dokonale zcenzurovány.

1906 - Pius X. prohlásil: "Ať se provozuje studium filosofie, teologie a příbuzných předmětů v duchu papežských listin a svatého Tomáše Akvinského." Na základě tohoto prohlášení byl propuštěn katolický intelektuál George Tyrrel z Akademie, jenž se skrýval pod pseudonymy, neboť se pokusil o dobovou přeměnu Tomáše Akvinského. Nakonec byl donucen se zavázat, že nevydá nic bez souhlasu kompetentní osoby.

1928 - papež ve své encyklice "Casti connubi" horlí proti antikoncepci a zejména rozvodu, u kterého platilo, že nikdo jiný než on nemůže rozvést ani to nejnesnesitelnější manželství.

1930 - papež Pius XI. ve své encyklice prohlásil, že antikoncepce je špatná, vždy špatná, hrozivě špatná. Podle něj je antikoncepce kriminálním zločinem, když pravil: "Velebnost boží si oškliví tento nevyslovitelný zločin s nejhlubší nenávistí a někdy jej musí trestat smrtí."

1932 - schválil Pius XI. "Normy pro rozvádění manželství"…

1941 - o svou občanskou existenci přišly asi tři čtvrtiny italských židů, na toto rozhodnutí Mussoliniho fašistů bylo papežskou reakcí Pia XII. pouhé ostudné mlčení. Nejen v Itálii, ale v celé Říši byli židé systematicky pronásledováni a zabíjeni a Vatikán tyto činy nedokázal odsoudit jediným slovem.

1942 - masové vyhlazování židů se již stalo všeobecně známým, přesto papež a celý Vatikán nadále mlčel.

1942 - založil Pius XII. vatikánskou banku, přestože církev dala úrok do klatby jakožto lichvu a dosud tuto klatbu oficiálně neodvolala.

1943 - Němci obsadili Řím a již bezprávní židé jsou v přítomnosti papeže, který nadále mlčí, deportováni z města do vyhlazovacích táborů.

1945 - umění znázorňující Krista jako nežidovského křesťana a teologie, jež těží z této iluze - připravila živnou půdu pro Hitlera a jeho konečné řešení židovské otázky. Robert Katz v roce, který byl rokem ukončení největší války a největšího holocaustu Židů v dějinách napsal: "Byl tu jeden muž, který měl být a musí být volán k odpovědnosti za to, že mohl a neučinil ani to nejmenší, aby zabránil německému vyvražďování. Tím mužem je papež Pius XII."

1966 - papež Pavel VI. po více než čtyřech stoletích konečně přerušil existenci indexu zakázaných knih.

1968 - představil papež světu svou novou encykliku týkající se katolické sexuální etiky - Humanae Vitae. Pavel VI. postavil antikoncepci mimo zákon. Přísná katolická etika v Jižní Americe vedla k nekontrolované plodnosti, která zase vedla k rozsáhlému počtu potratů, které způsobily smrt mnoha matek. Neustále jen opakoval, že morálka pohlavního styku se musí posuzovat pouze z čistě biologického hlediska.

1979 - Jan Pavel II. zrušil licenci světově proslulému katolickému spisovateli Hansu Küngovi, v důsledku čehož již nebyl pokládán za katolického teologa a přišel tak o práci. Římští duchovní tak svého odpůrce umlčeli a ostatní tím byli varováni.

1983 - předpis 747 z přepracované církevní sbírky zákonů z roku 1917 říká, že existuje-li nebezpečí, že dítě zemře v matčině děloze, musí být pokřtěno ještě před narozením.

1986 - připravil papež otce Karla E. Currana o jeho učitelskou licenci, v důsledku čehož přišel v roce 1987 o své místo na katolické universitě. V téže době je přinucen odejít z řádu jezuita Sweeney pro zveřejnění svého průzkumu mezi kněžími o jejich názoru na celibát.

1986 - roste počet sporů Vatikánu s církví Spojených států. Jan Pavel II. pak zprostil autority arcibiskupa ze Seattlu pro jeho učení o morálce, zesvětštění kněží, zrušení manželství, vedení liturgických a kněžských seminářů a dosadil do téže oblasti jiného. Papež tím dal jasně najevo, že pokud uposlechne do písmene každý vatikánský dekret, může být znovu dosazen do funkce.

V devatenáctém století napadali papežové neustále svobodu a ve dvacátém století se jejich hlavním zájmem stal sex. Století za stoletím se pohlavní styk popisuje pouze z hlediska hříchu, celá církev nikdy nepochopila tu nejzákladnější podstatu sexuálního styku, že sex je aktem lásky.

Ve 21.století se katolík jako občan raduje z volnosti, svobody náboženství a demokracie - a naproti tomu v církvi se musí vyrovnat s úplnou mlčenlivostí a mizivou zodpovědností.

Neexistují svobodné volby, musí se akceptovat to, co je dáno. Církev nemá ani tiskové konference, žádné kontroly a bilance, žádnou povinnost cokoli komukoli vysvětlovat. Funguje jen absolutní kontrola seshora – a papež pokrytecky žádá svobodu všude, kromě své vlastní církve.

Historie nám ukázala, že dobrých dvacet staletí byla církev nepřítelem jakékoli sebemenší lidské spravedlnosti. Církev vedla – naštěstí v posledních dvou stoletích neúspěšně - válku jak proti svobodě a všem demokratickým procesům, tak proti Darwinovi, Freudovi, vědám i lidskému myšlení.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace