poslal Hadassah Tzv. Biblická povídka :-) z knihy Ester...
Konečně, konečně, konečně! Sám král mě povznesl nade všechny! Jeho velmožové se mi nemohou již déle pošklebovat, teď jsem výš než oni všichni dohromady. Všichni královi služebníci musí přede mnou pokleknout, když projdu okolo. To už jednomu dá ten správný pocit moci. Když není jediný, který by svůj hřbet nesklo…
„Pane, pane!“ volání služebníků ho vytrhlo z příjemných myšlenek. Otráveně se na ně otočil a změřil si je zlostným pohledem.
„Jak se opovažujete mě rušit?“ jeho hlas zazněl jako prásknutí biče. Vskutku byl velmi rozzloben. „Ach vzácný pane, nezlobte se. Dlouho jsme vyčkávali, než-li jsme se rozhodli vás obtěžovat. Ale je tu něco, co musíte vědět.“
„Co je tedy tak nesmírně důležité?“ pozoroval náhle rozpačité tváře služebníku. Dívali se jeden na druhého a zjevně nevěděli jak začít.
„Nu, jen do toho,“ povzbudil je. Začínalo ho zajímat, proč skutečně přišli.
„Pane, přišli jsme vám oznámit, že je tu jeden člověk, který překračuje králův příkaz a nikdy se neskloní, když procházíte branou.“ Služebník měl skloněnou hlavu, avšak Hamanovi se zazdálo, že zaslechl v jeho hlase obdiv. Kdyby mu tuto zprávu přišli říci v jinou dobu, možná by ji přijal jinak. Ale protože dorazili právě ve chvíli, kdy se opájel myšlenkami na vlastní moc, nemohl ji snést. Prudce vyskočil, až se zdobená stolice, na které dosud seděl, převrhla a s třesknutím dopadla na podlahu. Služebníci poděšeně couvali, aby se Hamanův hněv nesnesl na ně. Ten si jich však mnoho nevšímal a rázoval si to po místnosti. Služebník snaže se o své ospravedlnění dodal:
„Ptali jsme se ho každý den, pane. Říkali jsme mu – Proč přestupuješ králův příkaz? Ale on jako by nás vůbec neslyšel, jenom nám řekl, že je žid. Nic víc nám nepověděl.“
„Žid tedy…“ ucedil Haman mezi zuby a otočil se na přikrčené ubožáky. „Zítra si na něj dám pozor. A vy běžte!“ Rádi poslechli jeho příkazu a až za dveřmi si pořádně oddechli. … Nazítří procházel Haman branou. Normálně se ani pořádně nerozhlížel kolem sebe, dnes však jeho oči bedlivě pátraly po židu Mordokajovi, který se před ním neklaní. A on tam byl! Nesehnutý pod vlivem jeho slavné přítomnosti! Snad až do té doby, než ho Haman spatřil, jak si pokojně sedí a jeho osobnosti si vůbec nevšímá, nedokázal uvěřit zprávě služebníků. Teď na něj dopadla s celou svou silou. Všichni služebníci se klaní, jen jediný žid má narovnaná záda! Toto vědomí zranilo jeho pýchu přímo v jejím kořenu. Rozlícen vyrazil od brány přímo do svých komnat. Zabiji ho! Nikdo se mi nebude vysmívat! Natož nějaký žid. Kdo jsou židé? Národ, který tady můj pán nechává přežívat. Nejsou nic, zavane vítr a budou pryč. Ano! Proč si vylévat zlost jenom na jednom? Za tu urážku mi zaplatí! Všichni do jednoho… … „Králi, je tu jakýsi lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách tvého království. Jejich zákony nejsou jako zákony jiných národů a tvými zákony se neřídí. Není z nich žádný prospěch, proč je tu dál trpět? Jen uzná-li král za vhodné, nechť dá písemný příkaz, aby byli zahubeni. A já odvážím deset tisíc talentů stříbra, aby byly uloženy do královských pokladů.“
Král přemýšlel. Neviděl na Hamanově prosbě nic osobního, zdálo se, že se pouze stará o dobro království. Sňal tedy z ruky svůj pečetní prsten a dal mu jej se slovy:
„Jsou ti dáni, nalož s nimi, jak uznáš za vhodné.“ Hamanova proradná duše zaplesala s těmi slovy. Nadchází čas jeho pomsty. Nikdo před ním neobstojí! … „Královno, Mordokaj sedí před královskou bránou v žíněném rouchu, hlavu má posypanou popelem!“ ozývaly se výkřiky královniných dívek. Královna se vylekala. Co se mohlo stát? prolétlo jí hlavou předtím, než vydala jasné, pohotové rozkazy. „Vezměte šaty, oblékněte Mordokaje a vezměte od něj žíněné roucho!“ V místnosti nastal čilý ruch a za chvíli už nové krásné šaty putovaly k bráně. Královně Ester tedy byla dopřána chvíle času, aby si mohla lámat hlavu nad svým opatrovníkem Mordokajem. Vychovával ji, protože neměla otce ani matku. Od doby, kdy se vdala za krále, sedával v královské bráně. Sluhové však již byli zpátky a přerušili její tok myšlenek. „Královno, žid Mordokaj šaty nepřijal.“ Ester projel osten strachu, ale když promluvila, nebylo na jejím hlase nic znát.
„Hatáku, běž k Mordokajovi a zjisti, co se děje a proč se tak chová. Běž!“ Každá minuta, než její sluha dorazil zpět, pro ni byla utrpením.
„Má paní…“ Haták ji jemně oslovil. Potom jí, jak jen mohl nejlépe vypověděl vše, co se dozvěděl od Mordokaje o tom, jaký osud má postihnout židovský národ. Nakonec jí sdělil Mordokajův příkaz čí snad zoufalou prosbu, aby vešla ke králi a přimluvila se za svůj lid. Ester zbledla. Dobře věděla, že kdokoliv by teď vešel bez pozvání ke králi, propadl by smrti. Hlavou jí prolétla myšlenka na záchranu. O mně král neví, že jsem židovka. Můžu se zachránit! vzápětí ji ale s vypětím všech sil potlačila. Obrátila se na Hatáka: „Vzkaž Mordokajovi, že to, co po mně žádá, se rovná smrti.“ Haták se uklonil a odběhl se vzkazem. Za chvíli byl znovu zpět a přinášel toto poselství:
Nemysli si, že ty jediná vyvázneš v domě králově ze všech židů. Snad právě pro tuhle chvíli tě Hospodin postavil do královské hodnosti. Pokud budeš mlčet, On se o nás postará a zavolá pomoc odjinud. Ale ty a dům tvého otce zahynete do jednoho. Ester složila hlavu do dlaní. Nepřipadala si v té chvíli ani trochu jako královna. Spíš jako malá holka, která má velký strach. V místnosti vládlo ticho. Nikdo se neodvažoval způsobit ani ten nejmenší hluk.
Hospodine pomoz mi! Nedokáži to, strach mě ovládá a svazuje. Nechci zemřít, chci žít! Mám se obětovat pro národ? K čemu bude dobré když zahynu? Mám šanci něčeho dosáhnout tím, že předstoupím před krále? Hospodine! Strach pozvolna ustupoval, když tiše šeptala slova proseb. Nakonec s odhodláním zvedla hlavu.
„Řekněte Mordokajovi, ať nejedí a nepijí po tři dny. Já a dívky učiníme totéž. Půjdu ke králi a mám-li zahynout, zahynu.“ … „Ach Zereš! Kdybys tam byla! Nádherná hostina. Královna ji uspořádala pouze pro mne a pro krále, nikdo jiný krom nás tam nebyl. Víno! Lahůdky! Opojná královnina společnost! A na zítřek má být uspořádána zrovna taková hostina. Jen kdyby ten Mordokaj se mi nepletl do cesty!“
„Dej poručit, aby udělali kůl vysoký padesát loket a ráno řekni králi, aby naň Mordokaje pověsili. Král i královna tě vyznamenávají svou přízní, jistě tvou prosbu neodmítnou,“ našeptávala Hamánovi jeho žena Zereš a jeho oblíbenci procítěně přizvukovali.
To je nápad! pomyslel si Hamán. Už mi ten žid nebude pít krev, už nebude kydat posměch na můj oděv slávy. A já se budu hřát na přízni krále. Blaho z toho pomyšlení naplnilo celou jeho duši. Ale vyjádřil ho pouze třemi slovy.
„Dejte udělat kůl.“ … „Co se má stát s mužem, kterého chce král poctít?“ Králova otázka visela ve vzduchu a Hamán nemohl uvěřit vlastním uším.
Jistě chce král poctít mne, koho jiného? Co bych si jen mohl přát… Hamán rychle zvažoval situaci. „Muži, kterého chce král poctít, ať přinesou roucho, které oblékal král. Ať přivedou koně, na kterém jezdil král a na jeho hlavu, ať vloží královskou korunu. A nechť některý z královských velmožů vede toho koně a provolává: Tak se jedná s mužem, kterého chce král poctít!“ Ve svých myšlenkách zaběhl Hamán ještě dál. Přemýšlel o krásné královně Ester. Jeho pýcha mu zaslepila zrak. Viděl sám sebe, jak mu ji král dává. Snad i na samotné místo krále pomýšlel v tu chvíli! Netušil, co se událo v noci, kdy Bůh odejmul králi spánek. Bublina jeho snů však byla rázně protržena. „Tedy pospěš! Vezmi roucho i koně, jak jsi pověděl a učiň tak židu Mordokajovi, jež sedí v královské bráně. Nezanedbej ani slova z toho, co jsi tu vypověděl!“ Hamánovi zvonilo v uších. Cítil se, jako by ho v letu k výšinám zasáhlo těžké kladivo a srazilo ho opět k zemi. Jako ve snách odešel, aby vyplnil králův rozkaz. A když šel městem, vedl koně, na kterém seděl Mordokaj, a provolával královu poctu, v hlavě mu znělo:
Učiň tak židu Mordokajovi, učiň tak židu Mordokajovi a učiň tak židu Mordokajovi… … A najednou je všechno pryč. Moje sláva, moje moc. Nezbývá mi než ten cár látky, kterým mám zahalenou hlavu. Kroky zvolna odměřují moji cestu a každý z nich mne přiblíží ke strašlivému cíli. Hostina, která pro mne měla být vyznamenáním, se stala prokletím a rozsudkem smrti. Kdo mohl vědět, že královna sama je z národa židů. Kdo mohl jenom tušit, že požádá o milost pro ně a ve světle jejího přání náhle zjeví se má vlastní touha po jejich vyhlazení jako zvrácená. Stal jsem se v králových očích protivníkem, zloduchem a nakonec i násilníkem, když jsem klesal k pohovce a doufal, že si vyprosím život. Krok, krok… prach z cesty stoupá vzhůru. Zbývá posledních padesát metrů, už jenom dvacet, deset. Sundali mi látku z hlavy. Nade mnou se tyčil zlověstný kůl. Než jsem ucítil provaz na krku, proběhla mi hlavou poslední myšlenka.
I ten kůl měl být Mordokajův! Přísloví 16:18 Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí. Přísloví 26:27 Kdo kope jámu, padne do ní, a kdo valí balvan, na toho se zvrátí.
