poslal Nepřihlášený
Když jsem otěhotněla, docela mě to zaskočilo – v mém věku 41 let! Věděla jsem, že je tady ta nejzazší, nejošklivější a nejnevratnější možnost – jít na potrat. V hlavě se mi honilo všelicos, ale podvědomě jsem věděla, že ať bude jakkoli, já na potrat nepůjdu. Že to dítě bude prostě tady na tomto světě mít místo a nárok na život.
Těhotenství jsem přede všemi tajila, dokonce i do těhotenské poradny jsem dojížděla do jiného města. Tušila jsem totiž, jaký by mělo negativní ohlas – zvláště u mých rodičů. A v duchu počítala – šestý týden, sedmý… dvanáctý. Až uplynula tato doba, kdy je ještě možné provést potrat, oddychla jsem si. Prostě mám třetinu těhotenství za sebou.
Měla jsem a mám práci, kterou mám moc ráda a velmi mě baví. Avšak musela jsem se smířit s tím, že tu práci na čas převáží dítě. Nic jsem nikomu neřekla a ohlásila svůj odchod na mateřskou dovolenou až 14 dní před tím, než jsem na ni ze zákona musela nastoupit. Setkala jsem se jak s překvapením, tak s tím, že mě známí považovali mírně řečeno „za blázna“. Nejčastější otázka byla: „Na co si to nechávala?“ a další „S kým to má?“ Člověk však překoná daleko víc jak psychických tak fyzických zátěží, než si myslí. I já jsem se dočkala a po všech radostech a starostech očekávání se mi jednoho dne ve čtvrt na osm ráno narodil docela zdravý chlapeček, ze kterého máme se starším synem dnes velkou radost. A už si ani nedovedeme představit život bez něj. Tu slyším, jak můj syn, který je nyní v pubertě, říká před svými kamarády: „On je fakt chytrej a šikovnej na tak malý děcko!“ Ten moment mě velice zahřeje na duši.
Čím více času plyne, uvědomuji si, co vlastně ten potrat je – vražda nevinného tvorečka, který se sice velice snaží bránit, ale má smůlu. Nikdo nemá právo vás k tomu jakýmkoli způsobem nutit. Co já bych si vzala na svých rodičích, kteří, kdyby o mém těhotenství tenkrát věděli, by mě k potratu určitě nutili? Mě nebaví dívat se na jejich hmotné statky, na kterých si oni velice zakládají. Co na tom, že malého vůbec ještě neviděli? Nic. Sebrat se a jít prostě dál, po své cestě a s novým děťátkem.
Všechny ženy nechť si uvědomí, že neschovají hřích zvaný třeba nemanželské dítě tím, že půjdou na potrat. Všechno, co hodíte do černé díry – hluboko, hluboko, zaházíte, přikryjete, budete mít každý, každičký den ve své hlavě, ve svém svědomí. A ono to nakonec jednou z té černé díry vyplave, vystoupí a vy se s tím tváří v tvář setkáte… Já jsem jen šťastná, že mě se takovéto setkání netýká – já jsem totiž žádné své dítě nezabila. Kam asi děťátko po potratu přijde? Vniveč, odhozeno, zatraceno. Nestačilo se chudinka ani narodit. Pán Bůh mu život dal a vy vzala. Máte na to právo?
Jedna moje známá na potratu byla – prý by další dítě neuživili (mají dvě odrostlejší). Dnes kupují zbytečnosti a můj syn prohlásil: „To jsou sobci, vidíš a pro děcko by neměli!“ Myslíte-li si, že dítě neuživíte, nemáte-li pro jeho výchovu podmínky, máte dnes možnost jej dát už v porodnici k adopci. Ale zde jsem se setkala s ohlasem jedné známé: „Ty bys snesla, aby tvoje dítě měl někdo jiný?“ Takže v mnohých (a není jich právě málo) se skrývá za beránčí tváří obrovské sobectví – když nebudu mít svoje dítě já, tak jej raději nechám zabít, než by jej miloval a vychovával někdo jiný, cizí.
Je velmi smutné, že v dnešní době vám většina lékařů nepodá, co se týká problému nechat či nenechat si dítě, žádné informace. Prostě jen čekají, jak se rozhodnete. Je to totiž i otázka peněz, které lékaři za vykonaný potrat dostávají. Přitom moc dobře vědí, že dítě, které čekáte, není žádný „shluk buněk“, ale už malinkatý človíček, kterému již bije srdíčko. A také vědí, jak se dítě výkonu brání, ale neřeknou vám nic.
Kéž by všechna další rozhodnutí zněla ŽIVOT! Tento svět není přece světem vyvolených!
V. z Moravy, členka HPŽ ČR
