poslal Kristus Na začátku 4. kapitoly svého dopisu Efezským je apoštol Krista Ježíše a vězeň v Pánu, Pavel, prosí, aby žili způsobem hodným Božího povolání, o němž mluví v předchozích kapitolách, a aby se s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí navzájem snášeli v lásce a pilně zachovávali jednotu Ducha ve svazku pokoje. V 1. kapitole 1. Timoteovi posílá Timotea do Efezu, aby nařídil jistým lidem, aby neučili odchylným naukám a nezabývali se věcmi, které vedou spíše k hloubání, než k Boží správě, která spočívá na víře, přičemž cílem tohoto nařízení je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímnosti (nepředstírané) víry. Od toho se někteří odchýlili a obrátili se k prázdnému mluvení. Chtějí být učiteli Zákona, a nechápou ani to, co říkají, ani to, o čem se tak jistě vyslovují. Ve 4. kapitole 2. Timoteovi jmenuje několik spolupracovníků, kteří Pavla opustili a pak říká, že ho při jeho první obhajobě opustili všichni. A nakonec Pán Ježíš skrze apoštola Jana právě vůči církvi v Efezu pronáší výrok: "Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. Rozpoměň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív." Pro ty, kdo tak učiní a vítězí má odměnu v podobě práva jíst ze stromu života, který je v Božím ráji. Podotkněme, že se jedná o právo jíst ovoce stromu života, jímž je především Boží láska.
Takže tu máme Pavlovu prosbu k Efezským v duchu Pánova nového přikázání: milujte se návzájem, jako Já jsem miloval vás. Po té následuje potřeba poslat do Efezu Timotea, aby nařídil jistým lidem, aby neučili odchylným naukám, které vedly lidi k něčemu jinému, než aby se milovali navzájem, abychom v závěru zjistili, že Efežští tím, že opustili Pavla respektive Pavlovu službu, spolu s ní opustili i svou první lásku. A nebyla tam vyjímka jako v jiných sborech, kde se neprovinili všichni.
Jak ale tohle souvisí se zachováváním jednoty Ducha ve svazku pokoje? Hodně! Nebudu-li totiž milovat ty, s nimiž mám tuto jednotu zachovávat, pak ji prostě zachovávat nebudu, poněvadž mi bude chybět ta správná a jedině Bohem přijatelná motivace. A tím, že nezachovávám Pánovo nové přikázání, dávám najevo, že nemiluji Pána. Naopak milováním se navzájem neboli zachováváním Jeho přikázání dávám najevo, že Ho miluji a pak pro mě není těžké být pilný v zachovávání jednoty Ducha ve svazku pokoje, protože pak mám s Pánem i se svatými pokoj; tutéž mysl, tytéž city a shodnou vůli. Jaký pokoj může mít ten, kdo nemiluje věřící, bratry a sestry? Snad jedině falešný, Pánův však nikoli.
Efežští svatí, s nimiž si dal Pavel tolik práce, včetně jejich starších, možná proto, že byli jeho srdci nejbližší, v té nejdůležitější věci selhali. Opustili nejprve Pavla, jeho službu, a jako následek tohoto opuštění opustili i svou prvni lásku; a všechno, co měli dělat, dělali jakousi setrvačností. To se však Pánu nelíbilo a nelíbí se mu to jistě ani dnes, protože je tentýž - včera, dnes a navěky. Proč se Mu to nelíbí? Protože bez první lásky nemohou zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje, na níž Mu tolik záleží. Ale Pán je neopustil a přichází se řešením = pokáním = změnou smýšlení.
Co nebo lépe řečeno Kdo je touto jednotou Ducha, kterou je třeba zachovávat a to tak, že pilně, a ve svazku pokoje? Touto jednotou je Sám Pán Ježíš Kristus jako naše jednota, za níž se modlil v 17. kapitole ev. Jana. Když jsme v Něm, jsme-li v Duchu, pak máme a zachováváme jednotu Ducha. Jsme-li mimo Něj, jsme-li v těle (duši), pak tuto jednotu nemáme a nemůžeme ji tudíž ani zachovávat. On se stal jako poslední Adam Duchem oživujícím (1. Kor. 15:45b), který žije v našem duchu a dává nám svůj život, takže můžeme žít Jeho život, jak prohlásil apoštol Pavel: žít pro mne znamená Kristus... To znamená, že zachovávání jednoty Ducha ve svazku pokoje, je otázkou života. Žijeme-li svůj život (zřejmě jako Efežští), nejsme s to, zachovávat Pánovo přikázání a jednotu Ducha. Žijeme-li skrze Něho, skrze Krista (Jan 6:57) tím, že Ho jíme (i pijeme z Jeho Ducha a dýcháme vzýváním Jeho jména), pak Jeho život v nás vyprodukuje a vypůsobí všechno, co Bůh chce. Konec konců přece právě Pánu Ježíši Otec vydal svědectví, že je Jeho milovaným Synem, v němž našel zalíbení (pro Jeho způsob Otci podřízeného života) a Jeho jediného také máme poslouchat (L 3:22, Mk 9:7-8). Náš vlastní přirozený život se Bohu nikdy líbit nemůže a nebude, což dal jasně najevo tím, že nás nechal ukřižovat s Kristem. Skrze kříž Golgoty s námi prostě skoncoval jednou provždy! Halellujah! Amen.
Tak co, svatí, začneme poslouchat nebo si dál budeme dělat, co chceme, vědouce, že nepatříme sami sobě, ale bylo za nás zaplaceno výkupné?! Učiníme pokání, změníme smýšlení a staneme se vítězi pro Pána, nebo budeme patřit mezi poražené, kteří s žádnou odměnou v budoucím věku počítat nemohou?! Pavel je jistě dobrým příkladem a vzorem správného Božího služebníka a Pavel před svým odchodem věděl, že Pán má pro něho korunu (věnec) spravedlnosti. A chvála Pánu nejen pro něho, ale i pro všechny, kdo milují Pána a Jeho zjevení (příchod). Kéž je to i náš případ. Amen.
SV
