Grano Salis - Může být znovuzrozený věřící obsazen démonem?

Position Papers jsou oficiální stanoviska církve AoG, které byly vydány její Generální radou

Rozšíření orientálních náboženství a okultismu v Americe sebou přineslo i nárůst počtu démonických posedlostí podobných těm, které popisovali misionáři v cizích zemích. O tom u nás bylo poměrně málo vyučováno. Mnozí mají za to, že jediné, co je třeba, je kázat Krista a démoni sami odejdou.

Ale Nový zákon nám nedává jen příkaz kázat Krista. Velice jasně varuje před nepřítelem našich duší a ukazuje, že k problému démonizace nelze přistupovat lehkovážně. Také podtrhuje, že osvobození se děje prstem Božím, mocí Ducha a ve jménu Ježíše Krista.

Nebezpečí extrémů

Avšak při zdůrazňování jakékoliv zanedbávané doktríny se vystavujeme nebezpečí ujetí do extrému, který je mimo bezpečný rámec Písma. Na zanedbávané doktríně je možné postavit celou službu a zanedbávat zase jiné. To je, zdá se, případ těch, kteří se příliš zabývají démonologií. Jsou lapeni svým zájmem o ni. Mnoho démonů bylo vyhnáno, ale stále jich dost zůstává a jiné věci jsou prakticky ignorovány.

Tendence zabývat se více vyháněním démonů než oslavováním Krista není v souladu s Písmem. Písmo také neposkytuje žádný důvod pro očekávání takových vnějších démonických projevů během vymítání, jako je třeba zvracení. Nezapomínejme, že démoni jsou duchovní bytosti. V příkladě v Bibli, kdy je zlý duch vyháněn z chlapce s pěnou u úst, se toto u něj projevovalo i před vymítáním a ne jen při něm.

Jedním s politováníhodných vedlejších efektů nebiblického zdůrazňování démonologie je diskreditace toho, co o ní písmo učí. To například bylo jedním z výsledků takzvaných čarodějnických procesů v 16. a 17 století v Anglii a v Americe. V Anglii byly popisovány případy, kde děti zvracely předměty, které měly dokazovat zlé duchy, kteří do nich vstoupili.

Později v roce 1962, výtečný bostonský kazatel Cootton Mather s čestným doktorátem Harvardské university, zburcoval obyvatele Salemu v americkém státě Massachusetts proti "čarodějnicím". Devatenáct lidí bylo pověšeno a 150 uvězněno na základě svědectví dětí, o nichž panovalo přesvědčení, že jsou posedlé démony (přitom ale lhaním démonů mohla být klidně pokřivena právě ta svědectví, či mohla existovat i jiná vysvětlení.) V přítomnosti těch, kteří byli obviňováni, tyto děti dostávali záchvaty a upadaly do něčeho podobného transu. V tomto stavu pak jmenovaly lidi, kteří mohli za jejich "utrpení".

Ačkoliv se při mnohých takto obviněných ukázal být duch a víra hodné Kristových mučedníků, byli svými soudci, kteří byli považováni za muže moudré, čestné a bezúhonné, shledáni vinnými. Výsledkem publicity, které se těmto procesům dostalo, bylo, že se Američané té doby odvrátili od nadpřirozeného a označili vše, co Bible učí o satanovi a zlých duchovních bytostech, za pouhou pověru.

Je tedy důležité, abychom nedovolili satanovi nesprávně zaměřit pozornost Božího lidu na takové učení o démonech a zlých duchovních silách, které jde za to, co učí Písmo, neboť to ve svém důsledku vyvolává reakce, které působí, že se lidé odvrací od všeho, co je nadpřirozené a to je škoda pro Boží dílo.

Střízlivost k démonologii by naopak neměla vést k jejímu zlehčování. Bible zřetelně mluví jak o činnosti Satana, tak o činnosti démonů a o jejich velkém počtu. Řecké slovo diabolos -ďábel, znamená pomlouvač a je jím označen Satan. Je to stvořená bytost, omezený duch, který není všudypřítomný. Většinu své činnosti koná prostřednictvím démonů rozšířených na různých místech. Ježíšova služba vyhánění démonů byla součástí jeho služby uzdravování utiskovaných ďáblem - jím vykořisťovaných, ovládaných, pod jeho tyranskou vládou (Sk 10,38).

Otázka, která vyvstává, není, jestli démoni působí i dnes, ale jestli znovuzrození věřící mohou být posedlí démonem, mít démona či jestli potřebují někoho, kdo by z nich démony vyhnal. Může Duch svatý a démon přebývat ve stejném chrámě? Nejsou naše těla chrámem Ducha svatého?

Historický pohled

Většina ze starších autorů říká, že upřímný křesťan nemůže být posedlý nebo obsazený démonem.

Například John L. Nevius, presbyteriánský misionář, který strávil téměř čtyřicet let v Číně, tam viděl mnoho případů démonické posedlosti, ale nikdy ne mezi křesťany. Shledal, že démoni nechtějí zůstávat v přítomnosti pravých křesťanů. 1

Průkopník letniční misie Victor Plymire, měl podobnou zkušenost z Tibetu, kdy se uctívači démonů jen těžko dostávali v jeho přítomnosti do démonického transu. Mnozí současní autoři z rozličných denominací však mají odlišný pohled. M.H. Nelson, doktor medicíny, mluví o mnoha křesťanech, jejichž trápení bylo zřetelnou démonickou posedlostí. Domnívá se, že někteří z nich jsou asi v otevřené vzpouře vůči Bohu. (Zjevně věří v jistotu věčné spásy a stále nazývá tyto Bohu vzdorující lidi křesťany.) Dále říká, že ačkoliv démon může získat vliv na křesťanovo tělo a mysl, je velmi pochybné, že by jeho tělo mohlo být démonem obsazeno. 2

Jiní říkají, že démon může obsadit křesťanovo tělo, aniž by obsadil křesťanovu vnitřní osobnost. To je však v rozporu s biblickým pohledem na tělo jako na chrám Ducha svatého. Také takový názor jde proti biblickému pojetí jednoty těla, duše a ducha vzhledem k plné zodpovědnosti každé lidské bytosti za sebe samotnou. Dělení lidské osobnosti dle různých aspektů je pohanská představa. Jestliže démon vchází kamkoliv do tvého těla nebo mysli, vchází do tebe!

Co říká bible

Mnoho křesťanů, kteří byli Bohem vysvobozeni - uvolněni z problémů, věří, že byli osvobozeni z démonického obsazení. Musíme však zkoumat bibli, abychom viděli, jestli jejich interpretace toho, co prožili, je opravdu v souladu s tím, co bible učí.

Například někteří říkají, že když bible mluví o duchu bázně (strachu), pak vysvobození od strachu se musí dít vyhnáním zlého ducha - démona strachu. Ale prozkoumáním 2. Tim 1,7, tedy pasáže, která o tom mluví, zjistíme, že je zde řeč také o duchu síly, lásky a rozvahy. Jestliže někdo interpretuje strach jako zlého ducha, kterého je třeba vyhnat, logicky by měl mít také potřebu naléhavě prosit tři dobré duchy, aby naopak vešli.

Taková úvaha je zřetelně chybná. Láska, rozvaha a sebeovládání jsou ovoce Ducha svatého v našich životech. Duchem lásky a sebeovládání je míněn náš životní postoj, který je výsledkem naší spolupráce s Duchem svatým.

Slovo duch v mnoha případech, kdy je používáno, znamená postoj, snahu, náchylnost nebo smýšlení. David mluvil o zlomeném duchu (Žalm 51,17); Šalomoun o poníženém duchu (Př 16,19). Pavel chtěl do Korintu přijít nikoliv s holí, ale s mírným a jemným duchem (1.Kor 4,21; NIV-angl.) Petr mluvil o ozdobě srdce tím, co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch. Bezesporu je míněn tichý a skromný životní postoj. To je v souladu s dalšími častými použitími tohoto slova pro označení lidského ducha a jeho vlastností (Ag 1,14; 1Kor 2,11).

Pokud kontext jasně neukazuje na nezávislou duchovní bytost, je lépe, když výrazy jako duch beznaděje, žárlivosti, mrákoty, bázlivosti, a tak dále, považujeme za lidské hříchy nebo žádosti a nikoliv za démony.

Vážným nebezpečím, které plyne z považování různých hříchů za působení démonů, je, že člověk potom může mít pocit, že není osobně zodpovědný za své skutky a mizí potřeba a nutnost činit pokání. Přitom Bible volá lidi k pokání z hříchů a k opuštění zlých postojů. Ten velký konflikt v nás není mezi Duchem svatým a démony, ale mezi v nás přebývajícím Duchem svatým a tělem, tj. celým smyslovým ústrojenstvím s tendencí hřešit, jímž člověk je.

Když je slovem duch míněn démon, Bible spíše mluví o zlém nebo nečistém duchu. Někdy jsou tato slova použita společně; např Luk 4,33-36.

V různých případech jsou tito démoni příčinou chorob, ale Nový zákon nepřipisuje všechny choroby zlým duchům - démonům. A mnoho míst v Bibli velice jasně rozlišuje choroby pocházející od démonů a onemocnění jejíchž původ není démonický. (Mat. 4:24; 8:16; 9:32,33; 10:1; Mk 1:32; 3:15; Luk 6:17,18; 9:1, atd.). V žádném z těchto příkladů není nic, co by naznačovalo, že lidé stižení chorobou pocházející od démona, mají správný vztah a postoj k Bohu. Také je třeba mít na paměti, že všechny tyto příklady se odehrály v době před Letnicemi - před příchodem Ducha svatého.

Slovo "daimonizomai", být posedlý, ovládaný démonem nebo prostě být démonizovaný, není (v Bibli) úplně běžné. Jako sloveso je použito jen jednou a to u kanaanské dívky, která byla "těžce démonizovaná", nebo krutě trápena démonem. Kdekoliv jinde se nalézá jako příčestí, které by mohlo být překládáno jako ďábelník (kraličtina). (Mat 8:28,33; 9:32; 12:22; Mk 5:15-18; Luk 8:35). A opět, v žádném z těchto příkladů není naznačeno, že by některý z těchto "ďábelníků" (a ve většině případů tito velmi těžce trpěli a byli postiženi dramatickou změnou osobnosti) měl správný vztah a postoj k Bohu.

Jiným závažným problémem vyplývajícím z myšlenky, že křesťan může mít démona, je podkopávání víry v Boha a ředění výsledků spasení, které nabízí. Bůh je náš Otec. On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl nás do království svého milovaného Syna (Kol 1,13). V nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušní vládce nadzemských mocí, ducha, působícího doposud v těch, kteří vzdorují Bohu (Ef 2,2). Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině (Ef 2,19). Možnost přebývání démona v našem těle, které je nyní chrámem Ducha svatého, by znamenala velký rozpor.

Byli jsme sice služebníky hříchu (Řím 6,17), ale nyní jsme svobodní k životu pro Krista. Je tu stále možnost zhřešit, ale pokud hřeší věřící, je to proto, že se tak rozhodl o vlastní vůli a nikoliv proto, že by byl přepaden a přemožen démonen. List Římanům nevolá k vymítání démonů, ale k víře, jejímiž působením se člověk stává tím, kým v Kristu je.

Pro křesťana by fakt, že má v sobě démona, znamenalo rozdělení, které Ježíš odmítl připustit. Farizeové se pokusili tvrdit, že Ježíš vyhání démony ve jménu Belzebuba, knížete démonů (Mat 12,24). Tak připouštěli, že by Satanovo království mohlo být samo v sobě rozdvojené. Ježíš to odmítl. Lukáš 11,21-22 dále implikuje, že Ježíš Satana, co se týče jeho moci k zotročování věřících, přemohl a spoutal. Pouze pokud se démon vrátí a nalezne dům prázdný může znovu vstoupit (Luk 11, 24-26).

Myšlenka upřímně a opravdově věřícího, který je obýván démonem, rozmělňuje biblický pojem spasení a pokoje a také může být příčinou strachu, když se křesťan začne obávat, jaký démon ho obsadí příště. To jistě není v souladu se svobodou, o které nás Bible ujišťuje, že ji v Kristu máme. Ani první křesťané, ani církev v druhém století, žádný takový strach neměli.

Hermas, autor velice vlivné raně křesťanské knihy Pastýř, kárá zkaženost a morální rozklad a povzbuzuje ke křesťanské ctnosti. Ve své knize také zmiňuje zlé duchy, kteří jsou schopni žít v člověku a ovládat jej, ale odmítá, že by Duch svatý mohl žít spolu s těmito zlými duchy v jednom člověku.

Písmo věřícího plně ujišťuje: "Ten, který je ve vás, je silnější než ten, který je ve světě" (1Jan 4,4). Věřící je tím, kdo je vysvobozen od působení toho Zlého. To je zásadní! Někteří poukazují na Ananiáše a Safiru jako na výjimku. Ananiaš však, buď předtím než Satan naplnil jeho srdce lhaním Duchu svatému, odpadl nebo on a jeho manželka byli těmi, kteří se ke křesťanům připojili o své vůli (lze spekulovat o jejich úmyslech) a zřejmě nebyli k církvi připojeni Duchem svatým (viz Sk 5, 11-14).

Odporování zlému

Zdá se být evidentní, že označení "posedlý" nemůže být použito na opravdové věřící. Bible zjevuje, že Satan a jeho pomahači jsou našimi nepřáteli, kteří jsou vně. Jsme ve válce proti satanským silám a ty hledají příležitosti jak nás napadnout (viz Ef 6,12). Biblický důraz je na tom, co nás obklopuje a čemu musíme čelit. Nejsme vybízení, abychom si sehnali někoho, kdo z nás vyžene démony. Ti jsou vně. Odtud nás napadají, zkoušejí, ale nejsou v nás - neovládají nás. Jsme vybízení, abychom byli bdělí, vzali na sebe plnou boží zbroj a obstáli. (2 Kor 10,3-6; Ef 6,10-18; 1 Pet 5,8,9).

Ježíš na poušti přemohl Satana citováním Božího slova (Mat 4). Stejně tak i my musíme stát na Božím slově a odporovat tomu Zlému a jeho démonům (Jak 4,7; 1Pet 5,8-9). A vždy se štítem víry jímž bychom uhasili ohnivé šípy toho Zlého (Ef 6,16). Na těchto verších vidíme, že tak, jako Boží vysvobození někdy přichází skrze anděly, tak také Satanovy útoky někdy přicházejí skrze démony nebo skrze lidi démony ovládané.

To, že útok přichází z vnějšku, je vidět na Jobově příběhu a také na příkladu ostnu v Pavlově těle, kterého on sám nazývá poslem (nebo andělem - řecky aggelos) Satanovým, poslaným, aby jej srážel (2Kor 12,7). Pavel třikrát prosil Pána, aby jej tohoto Satanova posla zbavil. Avšak Bůh odmítl a řekl, že jeho milost je dostačující. Výsledkem bylo, že se Pavel ve svých slabostech, potupě a úzkostech učil být závislý na Bohu. Není tam řečeno zdali posel Satanův byl démon, nemoc nebo nějaký člověk. Co to bylo, je tu vedlejší. Byl to útok z vnějšku a Pavel prosil o to, aby to od něj bylo odňato a nikoliv z něj vyhnáno. Také je dobré si všimnout, že Pavel sám v sobě i v nás viděl živou Kristovu přítomnost, která působí svou silou (Kol 1, 2, 29).

Dále věříme, že dar rozlišování duchů je k rozlišení těch duchů, z jejichž pohnutek jednají lidé, ve kterých nepřebývá Duch svatý a nikoliv k rozpoznávání domnělých démonů ve věřících. Jestliže pravda zůstává ve vás, vy zůstáváte v Synu i v Otci (1Jan 2,24). Pouze pokud bychom byli odříznuti a vyhozeni pryč od vinného kmene jako mrtvé ratolesti, mohl by si na nás Satan a jeho démoni dělat nárok. Naše vykoupení je vykoupení celé osobnosti. Byla za nás zaplacena plná cena.

Nepřátelé obvinili Krista, že má démona. To je nenápadný trik, který používá ďábel i dnes, aby přiměl upřímné lidi vinit křesťany, že mají démona. Ano, mluvíme o vysvobození i u křesťanů, ale nazývat jej vysvobozením od obsazení démony je nebiblické.

Poznámky:

1. J. L. Nevius, Demon Possession, Grand Rapids: Kregel, reprint from 1894, pp. 278, 290.

2. M. H. Nelson, Why Christians Crack Up, Chicago: Moody Press, 1960, pp. 76, 77.

Originál zde.

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace