Pravoslavný myslitel Alexander Meň označuje výstižněji Antikrista za špatnou „alternativu Ježíše Krista. Je to zlý duch, který má své místo v celých dějinách. Kristus je svoboda, a Antikrist je zotročení. Kristus je láska, a Antikrist je nenávist. Kristus je vesmírnost, a Antikrist se uzavírá ve skupinách, v klanech, v národech atd. Kristus je nenásilí, a Antikrist je násilí. Kristus je pravda, a Antikrist je lež. Pokud používáme tuto metodu, můžeme ducha Antikrista a jeho vyznavačů určovat vcelku jasně.“

Antikrist své antievangelium dokonce nadiktoval, a to filosofovi Nietzschemu: „Co je dobré? – Všechno, co v Člověku zvyšuje pocit moci, vůli k moci, moc samotnou. Co je špatné? – Všechno, co pochází ze slabosti. Co je štěstí? – Cítit, že moc narůstá – že překonáváme to, co nám překáží. Nikoliv spokojenost, ale vůle k moci; ne mír, ale válka; ne ctnost, ale zdatnost (ctnost v renesančním stylu, virtus jakožto zmužilá síla, tedy ctnost bez „moralínu“). Slabí a nezdařilí mají zahynout: to je první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě dopomáhat. Co je škodlivější než jakákoliv neřest? Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými, tedy křesťanství. Křesťanství se postavilo na stranu všeho slabého, nízkého, nezdařilého, udělalo ideál z odporu proti udržovacím instinktům silného člověka; zkazilo rozum i povahu duchovně nejsilnějších tím, že učilo vidět v nejvyšších hodnotách duc*****sti hřích, klam, pokušení.“

Přitom není obtížné představit si společnost, kterou neovládají sobci a egoistická mentalita, společnost, ve které ne pouze několik výjimečných osobností, ale rozhodující většina pochopila, že není lepšího způsobu, jak uspořádat svůj život, než podle evangelia. Až neuvěřitelně rychle by se změnila tvář světa, kdyby lidé neviděli smysl svého života v tom, že myslí jen na sebe, ale cítili se jako velká Boží rodina, ve které jeden druhému slouží a pomáhá. Jenže současný obraz světa se nám jeví tak neodmyslitelný, tak nevyhnutelný, tak samozřejmý, že se sami na samém začátku takové úvahy okřikneme: Neblázni, změnit svět tak, aby stavěl na lásce a solidaritě, je přece absurdní utopie. Ani si přitom neuvědomíme, že mluvit v tomto případě o utopii znamená obvinit evangelium: tím, že jeho požadavky pokládáme za utopii, prohlašujeme Božího Syna za fantastu. Jaký smysl by však mělo evangelium, kdyby se království lásky a pokoje nikdy nemělo uskutečnit? Za tím, co nám Bůh sděluje v evangeliu, stojí jeho víc než bezpečná záruka: Bůh sám přece sestoupil z výsosti svého božství, stal se jedním z nás, aby nám sám před našima očima ukázal příklad života po-dle božského vzoru, pro který stvořil člověka. Za tímto vzorem si Boží Syn stojí a zpečetil ho svým utrpením a smrtí. Z toho je zřejmé, jak velice mu záleží na tom, abychom se s ním ztotožnili, následovali ho a uspořádali svět podle Božího obrazu.

-iš-

S čas. Světlo vyňato s EDITORIAL

Ferda