Reakce na :

   "Někteří diskutéři zde na Granu tvrdí, že to co popisuji není charismatismus. Vyzývám je k tomu aby oni sami proto definovali ten správný charismatismus a také definovali a pojmenovali konkrétně ten špatný, co se jen za ten správný vydává."

                                                         autor momentálně nejžhavějšího proticharismatického pojednání


 
   1) Ve své výzvě (z níž cituji část) se dotýkáš i tématu probuzení. Kdosi kdysi tady pojem probuzení zpochybňoval, ale:

    "A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus."       
                                                                                  Efezským 5:14  
     a další Písma ukazují, jak je to slovo možno částečně chápat a z čeho je odvozeno. Věřím, že pojem probuzení lze požívat a má v podstatě biblický základ.
    
    Pro zájemce o tom mluvím více zde (pojem probuzení v Písmu) .

      Ohledně víry v probuzení ve smyslu, že přijde, nabízím tento postoj. Kdo tomu věří, tak je nech, popřípadě vyjádři na jejich adresu pochybnost, vede-li tě Bůh, ale nebuď soudce. Abraham měl slib od Boha a když nepřicházelo naplnění, tak blízcí kolem začali pochybovat, kde je, proč tu není a tak. Probuzení může přijít za dvacet, třicet let, já nevím, ale věřím, že nějakou formou přijde.

      Jisté je, že je-li probuzení obrácením (pokáním) mnoha lidí, tak je to něco pozitivního, co si jistě Bůh přeje a co chce. Čili-shodnout  se můžeme na tom, že je to Boží obecná zjevená vůle, protože Bůh chce, aby všichni došli spasení. /1.Tim 2,4/

    Je-li to Boží vůle, pak je přirozené, že někdo může požadovat za dobré se za naplnění této vůle modlit. "Buď vůle tvá". Když se za to někdo modlí, může vnímat Boží odpověď či odhalení a Bůh jistě ví, zda k probuzení u nás třeba za těch dvacet, třicet let došlo nebo ne (tedy aspoň tomu tak věřím).

    Pokud někdo říká, že probuzení přijde příští rok a ono nepřijde, tak je to s největší pravděpodobností falešné proroctví prostě a kdo jich zažil víc, zcela přirozeně se tomu stane skeptickým, to je normální.

   Zvu Tě k vyhlížení probuzení, čili zaměření svého života i na otázku obrácení našeho národa (vše má své priority, neříkejte mi, že tomu dávám větší prioritu než hledání Boha jen proto, že jsem to neuvedl), povzbuzuji Tě nadějí, že Bůh je mocen a dokonce sdílím víru a přesvědčení, že je i připraven, ochoten a že to náš národ nějak potká.  





  2) Pojem charismatik je zde naplněn významy, které mu přidali lidé, patříš mezi ně. Charismatik je slovo použité v průběhu dějin poprvé na novoletniční. Ustálil se na lidi , kteří v Písmu uviděli důležitost darů Ducha ve smyslu např. Korintských 12 a chtěli to , o čem píše Bible , prožívat i v praxi. Navíc tento pojem trochu odlišoval od letničních. Jednou z charakteristik bylo to, že v pohledu k denominacím se charismatici snažili denominace respektovat, neodcházeli tak často a nebyli vždy vylučování. Proto "charismatici" byli v mnoha denominacích.   Je jasné, že měli různá učení, různé důrazy (vždyť k charismatickému hnutí se často přiřazuje i charismatická obnova v řkc), ale společné bylo právě toto.

(Definici pojmu charismatik a jeho chápání tady i pro církve v ČR jsem se věnoval v sérii Je špatné být charismatikem? I-IV)

Charismatik je dle slova samotného každý křesťan, ale takto se neustálilo a nepoužívá. Ustálilo se a používalo právě v té historické souvislosti a hnutí po církvi ve světě. Jestliže nyní je pojem charismatik zde definován jako nemoc či člověk nakažený nebezpečným virem, pak stojíme na tenkém ledě. Odsuzujeme vlastně to, co pojem charismatici a charismata znamenal v dějinách. Měli bychom se tedy paušalizování slova charismatik na nemoc vyhnout a lépe je mluvit o charismaticích v CKS, v Řkc, v Jb atp. , když už slovo charismatici a charismatické hnutí chceme používat.

 Neumím pojmenovat ten "správný charismatismus", jak žádáš, ale vím, že jakmile někdo začne do slova charismatici vecpávat právě ty aspekty, které zažil u nějaké skupiny charismatiků, pak ten význam posunuje a začne činit nesrozumitelnou komunikaci o charismatismu, neboť zákonitě nastane paušalizování, zobecňování a přiřazování vlastností toho konkrétního celku i na jiné, které sice zásadní aspekt charismatismu mají, ale jiné aspekty jim vlastní nejsou.

  Protože si s pojmem charismatik dělá kdo chce co chce, měla by se skupina tomu tématu se věnující jasně ujasnit, o čem a kdy mluví. Proto je dle mne přirozené (právě kvůli tomu zmatku) držet základní význam slova charismatik a nepouštět se moc do experimentů s jeho obsahem. Prostě jednoduše a prostě je charismatik především člověk užívající charismata, duchovní dary.
 
(tato definice je také částečně zkreslená, protože  mohou vzniknout třeba nějaké nové skupiny lidí, které se nebudou považovat za charismatiky, ale za ... Prostě tato definice pojmu charismatik bere  jeho dějinnou souvislost, ale je nejsnazším a přirozeným dorozumívacím prostředkem o tomto tématu. )

  Co spojuje tzv charismatiky různých církví? Není to učení o autoritě a struktuře církve, není to učení o probuzení. Je to především víra v charismata.   Jestliže někteří řadí tzv. letniční a hnutí víry k charismatikům, na základě čeho tak činí? Především na základě spojitosti s tím, od čeho je slovo charismatik odvozeno, tedy od slova charismata (dary milosti).  ( I když odlišení pojmem hnutí víry i pojmem letniční přichází právě na základě jistých důrazů v učení či dějinných souvislostí. )

  Jakmile začnete do pojmu charismatik vsunovat všelico, když už jej chcete používat, pak čím dál, tím hůř.

   1) Člověk vyznávající Dary Ducha i praktikující alespoň některé z nic. Člověk, skupina lidí , kteří v určité době začali v církvi toto nemající či zanedbávající praktikovat, přitom ale se v zásadě snažili držet denominací a neodcházet z nich.

   2) Lidé uznávající křest v Duchu a mluvící jazyky.

   3) Členové tzv. charismatických církví.

   4) Členové skupin v církvích nazývajících se "charismatické" skupiny, (či tak zvnějšku označené) a přitom s takovým a makovým důrazem na autoritu, takovým a makovým způsobem praxe darů jazyků a uzdravování

   5) Lidé manipulující s druhými, vyznávající sice dary Ducha ,ale  neuznávající jiné církve. Lidé, kteří mne zranili a nerespektovali mou svobodu, manipulovali mne, překrucovali Písmo (např. neučili o osobní zodpovědnosti v životě i v přijímání poznání, či to nežili a neumožňovali žít druhým)


   Myslím, že ač to uvádím jen ilustračně, tak je jasné, o co jde a co tím myslím. Jednoznačně v bodě 4 a 5 se již dostáváme k téměř nutné a  zákonité nemožnosti se domluvit. Odsuzujeme se k začarovanému kruhu nepochopení, předsudků a odsudků ať už ten či onen něco prožili tak a jiní onak. Nebudeme si rozumět. Budeme na sebe mluvit a každý vnímat něco jiného, Nedomluvíme se, ukřivdíme si a nepomůžeme ani vzájemné komunikaci a přinejmenším pochopení svých postojů a náhledů.

  Kdysi jsem se bavil s Jakobin a ona nakonec uvedla nějakých 20 bodů nebo kolik o tom, kdo je pro ni charismatik a např. já myslím seděl  pouze ve třech a myslím , že ty tři jsem viděl v Písmu. Ale už si to nepamatuji přesně, jen ukazuji, kam až subjektivní až hazardující nakládání s pojmem charismatik, charismatický může vést. 






3) Budeme-li mluvit o charismaticích , tak jak o tom mluvím, uvedu několik léček, které je specificky mohou čekat.

   a) pýcha

  Pýcha není doménou charismatiků, ale kohokoliv, kdo začne myslet, že je více, než druzí. Používání darů může být léčkou ve smyslu, že mi stoupne do hlavy, jak nejsem dobrej a používanej. Jakmile zapomenu, že je to milost a určeno ke službě, tak letím kamsi mimo. Také si mohu začít myslet, že oproti lidem, co to odmítají, to v Písmu vidím lépe, nebo-li mám větší poznání. A poznání, jak známo, vede  samo o sobě k domýšlivosti, kdežto láska buduje. 

   b) výlučnost

  Můžu mít dojem, (souvisí  to s pýchou), že Bůh jinde nejedná, že je všude potlačován a lidé tam jsou dost mimo. V extrému si mohu pomalu myslet, že nejenom, že jim něco z Boží rady schází, ale pomalu ani s Bohem nežijí. Navíc se mohu tak zafixovat na ten důraz na dary atd., že zapomenu třeba na trpělivost a dobrotivost. Což sám o sobě je úžasný důraz Boží a veliká milost. Nějak se nashromáždím pod korouhev tohoto důrazu a já jsem prostě charismatik, to je ta správná cesta , ten správný důraz. To je má identita. A tímto se mohu pomalu dostat do problému Korintských, kteří se hlásili více k lidem a skupinám, namísto k sobě a Otci.

   c) extrémy s jazyky

  Mohu "bláznivě mluvit jazyky" že to působí u nepoučených pocity a dojmy, že je to "spolek bláznů". Sám Pavel před přemrštěným a nesprávným mluvením jazyků varoval.Prostě zapomenu na jistou míru soudnosti u používání těchto darů, o které Pavle právě mluví. Toto se může přetahovat až o rozměrů, že nejsme výluční svým charakterem podobným Pánu, ale svým chováním "jako blázni",i u jiných věcí. (Toto je otevřená oblast a těžko ji jasně definovat,každý do toho vloží něco jiného. Chci ale říct, že je prostě tendence a léčka jisté dary Ducha či projevy tak popřijímat , až se vlastně otevřít i projevům „normálního“ nevhodného jednání)

   d) extrémy s proroctvími

  Nadřazení proroctví nad osobní vedení a rozhodování člověka. Přehnané používání slov a víry v "Pán mi řekl". Nekritické přijímání prorockých zjevení. Používání proroctví k manipulování s člověkem. 

  
   e) extrémy s vymítáním¨

   Vidění démonů všude. Označování lidí za posedlé , démonizované bez moudrosti a poznání. Nějaké excesy při samotném vymítání. 

  
   A podobné různé léčky specificky spojené s dary. například i s darem uzdravování.

   Nutno ovšem říct, že žádnou z těchto nemocí, nelze připíchnout apriori charismatismu jako takovému. Když už, můžeme mluvit o charismaticích v ČR, nebo o charismaticích v určité denominaci, či v určitém spektru církve. Navíc bych chtěl říct, že samotné dary jsou v Písmu a Pavel sám měl ve svých církvích potřebu učit o nich i o možných zbrklostech či nemoudrostech v jejich používání.






4) Pak tu jsou různé věci, které se charismatikům přihazují. (v negativních aspetech)

   a) učení o autoritě

   b) učení o osobní zodpovědnosti

   c) učení o výkladu Písma

   d) učení o duchovním boji

   e) učení o exluzivitě charismatické církve

   f) učení o jednotě 

        a další

   také se do toho někdy míchá

   g) prosperita

   h) víra

   ch) vyznávání slova

   i) získávání na Bohu

   j) úspěch, pozemská hojnost a štěstí

        a další

   no a nezřídka pak další věci osobní, někdy motivy atd.

   k) jde jim o moc

   l) nedokážou přijímat jiné názory či lidi s jiným náhledem

   m) pomlouvají, intrikují, nejsou otevření a průzrační, ale jednají křivolace

   n) slibují hory doly, ale skutek utek

   o) jsou nečestní a dokážou lhát

        a další


Nemohu se všemu věnovat, ale řekněme, že

a) - f)

Bůh dal autority, ale autoritám určil omezení a hranice, které nemohou jít za osobní svědomí a osobní odpovědnost každého člověka, ta je prioritní. Zodpovědnost před Bohem za jiné lidi může být velká, ale nemůže být vynucena a je vždy v dobrovolné vazbě, podobně jako s Bohem. Poslušnost a poddanost jsou biblické pojmy a důležitá zjevení, stejně jako řád a smlouva. Bude proti nim bojovat svévole, nepoddajnost a vzpoura. Stejně tak ale svoboda, osobní rozhodování a zodpovědnost, osobní přijímání jsou Boží principy a proti nim bude bojovat zase mocichtivost, panovačnost , autoritářství, zákonictví. Jednota je věcí Boží, ale je i falešná jednota. Jsme povoláni k jednotě, ovšem v rámci Kristova těla . Na výklad Písma nemá nikdo apriori patent, je nějaký učitelský úřad, ale je i povinnost zkoumat učitele i učení.Církev je složena s lidí, kteří uvěřili v Ježíše Krista a jeho jméno.


 g) - j)

Vše dané je v Písmu, ale má své hranice. Prosperita je ke službě, touha chtít být bohatý strhuje k tělesným žádostem a ruší někdy skromnost, ovšem nevěra může také bránit požehnání. Chudoba není cíl.  Není to apriori dobrá věc. Je to mnohdy prokletí, důsledek špatného jednání či následník utrpení a pronásledování či dokonce někdy někde "těžké" služby. Víra je Boží, ale je vztažena k Bohu. Není samostatným principem bez Boha. Vztahuje se čistě k Božímu slovu, není nad Boha. Je vztahem, důvěrou, poslušností, umožňuje ovšem některé věci od Boha ve víře přijímat a kdo pochybuje, od Boha nemůže čekat, že něco moc dostane. Vyznávání víry je normální věc. Něčemu věřím, tak i mluvím. Vyznávání čehokoliv, co mne napadne může být klidně ale prázdným bezbožným mlácením slámy.  Na modlitbách existuje zápas, existují zoufalé prosby i křik směrem k Bohu, ale nelze manipulovat s Bohem. On je Bůh, člověk je prach a smrtelný, odtud pokora i ve vroucí a smělé modlitbě. Úspěch a štěstí - Bůh může dávat a dává, stejně ale tak člověk může přijít o vše a být řezán pilou. Může být tvrdě pronásledován a tělo mu mohou zabít. Štěstí a úspěch je třeba vidět i skrze toto. Evangelium prostě není návod na dlouhý,šťastný, bezproblémový,po lidsku úspěšný život, ale je zprávou o ukřižovaném i vzkříšeném Ježíši a životu s ním.


k) - o)

Lidské neduhy a pochybení jsou mnohé! Máme růst do lásky a ctností.