Grano Salis - Zabývá se věda pravdou?

Zabývá se věda pravdou? Ralph Estling

(Redakční poznámka: Autor chápe slovo "pravda" ve smyslu "skutečnost", jak to odpovídá významu slova "truth" v angličtině. Nesporně tím ale vyvolá protesty filozofů, kteří se ovšem na smyslu slova "pravda" stále nemohou shodnout.)

Zkuste vyslovit slovo pravda před vědci! Většina znich znejistí a začne se chovat podrážděně nebo odmítavě. Odpoví-li Vám vůbec někdo z nich, pak nejspíše nadutě a přezíravě, že diskutovat o pravdě je přece úkolem filozofů (Murray Gell-Mann, nositel Nobelovy ceny, měl dokonce od svého lékaře zakázáno zúčastňovat se filozofických debat.). Podle našeho vědce je pravda metafyzický termín, vlastně ještě hůře, termín theologický. Vědců se to netýká. - A když to panu vědci dovolíte, rychle změní téma. Trváte-li ale na tom, aby se vyjádřil, pak Vám sdělí, že věda ani zdaleka není cestou k nalezení pravdy, ale jen zkusmým hledáním možných, dílčích podnětů a nástrojů pro nekonečné pátrání po poznatcích. Je to hledání protetických pomůcek pro náš mozek, které by mu měly pomáhat v jeho tápání směrem k realitě, a které se ovšem musí ihned odhodit, jakmile se objeví pomůcky nové - opět dočasné. A literáti nebo romantici mezi vědci Vám pak shovívavě vysvětlí, že věda je jen nekonečné Zjevování, nikdy úplné a nikdy nekončící. V nejlepším případě je věda cestováním, ale bez dojezdu... A tak dále a tak podobně. Takové proklamace jsou nápadně časté a podezřele naléhavé. Vědci se totiž příliš bojí, aby se nejevili jako neskromní, aby se nezdálo, že vědu přeceňují - a my dobře víme, proč se bojí: věda dnes stojí na pranýři jako nové náboženství a vědci jako jeho kněží. Proti vědě stojí široká fronta kritiků počínaje následovníky Thomase Kuhna a konče dekonstruktivisty. Stala se totiž příliš úspěšnou. A to je třeba napravit. Proto se pomlouvači vědy z řad sociologů, filozofů a historiků vědy - z řad těch, kdo o vědě vědí všechno kromě toho, co věda je - uchýlili k nenávisti a postmodernizmu. Vědci se pod touto masivní kanonádou přikrčují a popírají, že by jejich práce měla jakékoli spojení s pravdou. Ovšemže jde o morální zbabělost, jistě pochopitelnou, ale neoprávněnou a v zejména neomluvitelnou. Věda jako výtvor lidí není neomylná. Jako kulturní artefakt nepochybně také reflektuje svou dobu a místo. Nemůže tomu být jinak a nepotřebujeme relativisty, aby nám to řekli. Ale přes to přese všechno, i když věda nehledá Pravdu s velkým P, hledá a nachází alespoň pravdy. Ty vědecké ovšem nejsou pravdami sociálními ani morálními, věda neslouží tomu, aby slučovala harmonicky, mírumilovně a demokraticky to, co je neslučitelné. Věda není pluralitní a není ani tolerantní, na rozdíl od sféry společenské, která se bez pluralizmu a tolerance neobejde. Vědu by pluralizmus a tolerance zavedly nepostřehnutelně do vod relativizmu, který nezná nic takového jako jsou objektivní fakta a vnitřní, svébytná realita. Relativizmus uznává "mou" pravdu i "tvou" pravdu, není třeba porovnávat, tázat se, pochybovat, hádat se, hledat poučení v tom, co říkají získaná data a co nám praví Vesmír. Když do této sféry zabředneme, pak se pravda - neboť ta existuje - dostává do vážného ohrožení a věda přestává fungovat. Existuje ale i druhý extrém: fanatik, osoba, která si je jista, že je majitelem Pravdy. Oba extrémy, fanatizmus a relativizmus, představují smrtelné nebezpečí pro civilizaci, mohou ji roztrhnout vedví. V jedné polovině budou ti, kdo hlásají, že není žádné objektivní pravdy, v druhé ti, kteří vykřikují nejen to, že existuje Pravda, ale že My jsme její majitelé, a proto Vy si dejte pozor! --- "Co je pravda?" ptal se v žertu Pilát, aniž by čekal odpověď. Dnešní filozof, Alfred Tarski, odpovídá, že "to je všechno, co je pravdou", že pravda "je analogická funkci slova pravdivý v běžné řeči". Toto je, jak jsme byli informováni, "sémantická teorie pravdy". (Gell-Mannův doktor byl zřejmě velice moudrým mužem.) Snad to dokážeme lépe. Můžeme možná říci, že pravda je to, co je mimo nás, ať už o tom víme nebo ne. Kde se tu pravda vzala, nevíme, ale budeme-li dost pilní a a pečliví, můžeme ji postupně, kousek po kousku odhalovat. Někteří filozofové věří, že pravdu objeví, když o ní budou v klidu a velice hluboce přemýšlet. Klidně sedět a dumat sice není sama o sobě špatná věc, občas je dokonce nutná, ale jenom to k poznání pravdy nestačí, protože chceme-li ji poznat, je třeba jít ven a dívat se, pozorovat a experimentovat. Musíme shromažďovat informace, ale nejen to, současně v nich musíme umět vyhledat nějaký smysl. Jinak se vystavujeme nebezpečí, že budeme informacemi, které k nám proudí otevřenou branou empirizmu, zahlceni. Empirický přístup je přístupem vědeckým, jak všichni víme - na tom ostatně není nic nového. Byl vypracován jako systém již před 250 lety Davidem Humem, který sám však neskrýval hluboké pochyby o jeho možnostech. Tvrdil, že vnější jevy, které se nám jeví jako pravdivé, pravdivými zůstanou jen pravděpodobně, nikoli jistě. Podle jeho názoru je to tím, že vnější jevy podléhají hlubším pravdám, které nám mohou být utajeny. Skeptik Hume argumentoval skutečností, že i když slunce doposud vyšlo každý den po nespočetnou řadu let, stále ještě to není zárukou, že nenastane den, kdy nevyjde. V jeho době byly pochyby o možnostech vědy poznat pravdu namístě. Dnes je tomu jinak. Na rozdíl od Humea, který to nemohl tušit, dnes jistotu máme, poznali jsme hlubší pravdy. Víme totiž bezpečně, že takové jisto přijde, i když až za několik miliard let. Tato skutečnost - že Země zanikne (jakkoli je smutná, vždyť polovina Země se nevyhnutelně spálí a druhá polovina neunikne zmrznutí), usvědčuje z omylu jak fanatika, tak relativistu. Neboť se to stane. Stane se to bez ohledu na to, co o této záležitosti prohlašují fanatici nebo relativisté. Stane se to, protože 1/ pravda je mimo nás, 2/ pravda existuje. Fanatik i relativista mohou vykřikovat a dupat a proklamovat cokoli chtějí. Takový den přijde, až se rotace země kolem její osy ztotožní s dobou jejího oběhu kolem slunce. Pravda je mimo nás ( sorry, relativisto) a nikoli v nás (smůla, fanatiku), a zda nás toto poznání osvobozuje, je sporné. Dobrý pocit to není, jsme si plně vědomi toho, že tuto pravdu nemůžeme ovlivnit, podřídit ji naší vůli a skutečnost přizpůsobit našim malým přáním. Neboť pravda je suverénní. Nepotřebuje nás k tomu, abychom jí říkali, co je zač a co má dělat. - To vše nám říká věda. A právě proto jsou fanatici i relativisté tak žárliví a nevraživí na vědu. Ti prví si totiž byli jisti, že ve svých spárech drží Pravdu, ti druzí se stejnou jistotou věřili, že každý drží v ruce svou vlastní, od jiných odlišnou pravdu. Kdyby mohli, vědu by zničili, protože jim říká oběma, že nejsou jenom blázny, ale blázny nemohoucími. Nemohou popřít toto strašné poselství. Proto chtějí alespoň zničit posla, nositele špatných zpráv, zvěstovatele pravdy, vědu a celé její dílo. A co k tomu říká náš ušlechtilý hledač pravdy, vědec? Řekne: Co má věda společného s pravdou? Já si musím hlídat své Pétriho misky a statistické tabulky.... Neobtěžujte mne s prkotinami a filozofií! Jenže věda není prkotina ani předmět pro filozofické kouzlení presokratistů a postmodernistů. Pravda není relativní, subjektivní názor a měřítko věcí, které si vytváří každý z nás uvnitř vlastního hodnotového rámce. Pravda je to, co je Tam, venku, mimo nás. Jestliže si fanatici a relativisté přejí ignorovat pravdu, která leží mimo ně, nechme je. Použijme předpis Gell-Mannova lékaře. Jestliže ale budou sami vědci popírat, že jejich práce se týká toho, co je pravdou, co je skutečným stavem věcí, čím se pak pro ně stane věda, kromě pracné a komplikované hry, kterou mohou hrát nebo odložit, podle svého gusta. Nelze si však takto vybírat, není takové hry. Měli bychom si přestat namlouvat, že jde jen o hru.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace