Jedna z věcí, která podstatně ovlivnila mé rozhodování byla  konference v r.2002, kde  bylo na adresu kazatele, (jenž byl mimochodem ve vizitační zprávě za r.2002,  označen za „vpravdě otce sboru“) nejen ode mne, řečeno několik kritických věcí,  on se však cítil zraněn, takže když  popisoval, co cítí, měli někteří lidé pocit, že se  mají omluvit, což udělali, včetně mě.. Všechno, co bylo na jeho adresu vysloveno, bylo nakonec jeho loajálními spolupracovníky odmítnuto jako útok satana. Není třeba dodávat, že po této zkušenosti, mě přešla chuť už  cokoli říkat. A nejen mě. 

               Dalším zlomem  bylo shromáždění, kde během  modlitebního ztišení po „chvalách“  kazatel uchopil dřevěnou, asi 2m vysokou hůl a začal s ní rázovat z jednoho konce modlitebny na druhý (asi aby ukázal, kdo je tady pastýřem?). Tak hustou a dusnou atmosféru jsem ve shromáždění  nikdy nezažil (jak jsem později zjistil, v šoku jsem nebyl sám).  Pochopil jsem, že jde do tuhého. Na post hospodáře jsem  definitivně rezignoval v r.2003, (kromě toho, že jsem měl jinou koncepci realizace hospodářských aktivit sboru, než mělo vedení sboru, a za dobu asi  půl roku  diskusí na toto téma jsme se nedokázali dohodnout),   hlavně z důvodů osobního selhání týkajícího  se mé rodiny.  Když jsem bratřím na staršovstvu (po mnohých modlitbách a přemýšlení) oznamoval své rozhodnutí rezignovat na obě mé služby,  naklonil se ke mně kazatel sboru a řekl mi : „to neříkáš  Ne nám, ale Bohu“.  Lepší příklad učebnicové manipulace ani nelze nalézt. Jako správce sborové budovy jsem skončil v r.2004. Myslím, že jsem nebyl nijak zvlášť dobrý hospodář sboru, ani správce, jistě by se našli schopnější. Něco se podařilo, něco ne a nedostatků bylo dost.  Své působení jako starší sboru  vidím zcela neslavně.  Není jednoduché být starším, už ze samotného významu slova je patrné, že takový úřad by měl zastávat  člověk se zkušenostmi, jenž rozumí lidem a má něco za sebou.  Tíha zodpovědnosti tohoto úřadu je značná: přehmaty, nemoudrostí, neznalostí, povrchností  lze způsobit velké škody, týkající se pak celého sboru, lze ovlivnit myšlení členů sboru, a tak deformovat jejich přesvědčení i obraz o Bohu samém.

               V r.2005 jsem odešel ze sboru . Žádné konkrétní důvody jsem tehdy neuvedl, kromě konstatování, že si  „nerozumíme  v podstatných věcech“,  a že se tam necítím dobře. Kazatel i bratři starší mě zvali na staršovstvo, abychom si věci vyjasnili, abych nečinil ukvapené rozhodnutí, kdyby to bylo před několika lety, jistě bych na takové setkání šel, nyní jsem již na to neměl dost sil, byl jsem duševně naprosto vyčerpán, takže jsem odmítl. Kazatel mi, mimo jiné, psal : „ mám tě opravdu v úctě, a vždy jsem měl a mám k tobě otcovský vztah“ a „vím, že to je rozhodnutí, které nepřinese dobré ovoce, myslím především nyní na tvé děti, které to vrhne dle tvého příkladu mimo Boží blízkost.“  Je zřejmé, že  kazatel nechápal, že právě onen „otcovský vztah“, o kterém mě tak vehementně ujišťuje, (bylo mi tehdy 38let!) je právě jedním z důvodů, proč odcházím. Také si asi myslel, že odchodem ze sboru opouštím rovnou Boha. Zhruba rok před odchodem ze sboru jsem psal kazateli jako reakci na něco dopis, ve kterém jsem také uváděl, že je mi jasné, že i přes jeho značný vliv na mne v určitých situacích, je mojí zodpovědností to, jak jsem se nakonec rozhodl, takže jeho samého těžko mohu za svá rozhodnutí činit zodpovědným. To platí jistě pro každého, takže i pro kazatele – jeho vliv i zodpovědnost je ale značná – právě proto z ní má vyvozovat důsledky, byť by pro něho byly nepříjemné.  

              Další věci týkající se mého odchodu jsem uvedl spolu s dalším bývalým starším sboru v omluvném listě členům sboru.  Po mém odchodu, na jednom setkání  vedení mého bývalého sboru, bylo na mou adresu kazatelem vyřčeno, že jsem asi hříšník, když  jsem se mezi nimi necítil dobře. Asi tak kazatel rozumí  textu ze žalmů: hříšník neobstojí  ve shromáždění spravedlivých.  Přijde mi to dost legrační,  po tolika letech pochopit, že jsem hříšník, to už o něčem vypovídá, z výroku je také dobře patrné, kde vidí kazatel sebe, a jak mě vidí vzdáleného  společnosti , do které sám patří. Tušil jsem, co bude po mém odchodu asi následovat, takže jsem si dával dobrý pozor na to, co říkám, když potkám někoho ze sboru, nemluvil jsem o svém odchodu, a s jednou výjimkou jsem nikoho nenavštěvoval. Nic mi to ale platné nebylo. Stejně jsem byl obviněn, že obcházím rodiny členů sboru a přesvědčuji je, aby ze sboru odešli a založili se mnou nový sbor.  Nestačil jsem se divit, jak rychle to funguje: ještě před dvěma roky jsem byl členem vedení sboru s mnoha aktivitami, členové sboru mi „poklepávali na rameno“, (někdy i kazatel), jaký, že jsem to „borec“ ( zazněla i věta „nikoho lepšího nemáme“), a nyní po odchodu ze sboru, jsem pleva oddělená od zrna,  a vlk hltavý. Taková rychlá změna v přístupu k osobě,  je příznačná pro totalitní systémy, jak všichni, co mají dobrou paměť, dobře ví.

            Z omluvného listu členům sboru vyplývá, že trvalo delší čas, než jsme porozuměli, kde jsou problémy, které jsme se snažili formulovat.  Dlouho jsem  byl přesvědčen o tom, že všechno toto má Bůh pod kontrolou, je přece hlavou církve, pokud by někde kazatel, nebo starší udělali chybu, tak jim to ukáže, ti to napraví a vše je  v pořádku, takže všechno, co se ve sboru děje, co vedoucí říkají, jak kazatel reaguje na různé situace ve sboru i na dění v regionu,  je správně a v souladu s Písmem, jsme prostě v tom správném sboru, kde  vládne Bůh a žehná, vedoucí jsou jeho nástroji. Myslím, že většina lidí to viděla stejně, koneckonců byli jsme o tom přesvědčováni i vedením sboru, které potvrzovalo toto různými vizemi a prorockými vhledy, jak Bůh je v našem městě přítomen, jak hledá služebníky k naplnění těchto vizí. Vedoucí, kteří byli kazatelem potvrzováni jako pastýři, mluvili o zodpovědnosti, jakou mají za členy sboru, kazatel hovořil o  starších sboru jako o zřítelnici oka Božího, které není radno se dotýkat.  Osobnost jednotlivce byla viděna spíš negativně,  preferoval se kolektivismus a uniformita, jež byla vydávána za jednotu. Není divu, že někteří členové sboru  si ani nedokázali představit, že by ze sboru někdy odešli, byli přesvědčeni o tom, že by tak opustili Boha samého.  Jakoby si nikdo neuvědomoval (ani já ne), že každý má svobodu  jednat podle svého svědomí, zodpovědnost za svůj vlastní život před Bohem, ne před vedoucími, že víra a zkušenost s Bohem jsou nepřenosné, že nedělní „kázání“ může být dobrým pokusem o  výklad Písma, stejně tak, jako může být  zavádějícím blábolem, jenž nemá smysl poslouchat. Jsme přece jen lidi, tedy omylné chybující hřešící bytosti nikoho nevyjímaje. Nebo už neplatí, že všichni zhřešili a nemají slávy Boží,  že všichni neužiteční učiněni jsou, není, kdo by činil dobré, ani jednoho? Neplatí,  „chtění hotové mám, ale abych vykonati mohl dobré, toho nenalézám“ a „ tentýž já sloužím myslí zákonu Božímu, ale tělem zákonu hříchu“ ?