Grano Salis - Viky, Viktor a Bůh – ještě jedna recenze

Kniha Viky, Viktor a Bůh je knihou, která popisuje zmatek postmoderního člověka – ženy ve světě relativní politické, ekonomické a morální svobody, který řeší nejprve „uvěřením“ a vstupem do církve, která silně (slovy Vojtíška) vyvíjí tlak na konformitu.

Tato žena volí dobrovolná pravidla, dobrovolné poddání se autoritám, dobrovolně vpouští do svého života omezující myšlenky a dává prostor lidem, kteří jsou jejich nositeli. A tento prostor dává natolik, že přestává být sama sebou. Domnívá se, že svůj zmatek vyřeší sňatkem s křesťanem, ale tím se její zmatek a pocit nesvobody naopak prohloubí. Vše nakonec vyústí ve vzpouru proti implantovaným hodnotám a ve vztah s Viktorem, člověkem, který své pochybnosti neřeší mantrickým opakováním naučených veršíků, ale hýčká si je a otevřeně se k nim přiznává.

Pro mě byl popisovaný kontakt s charismatickou církví jen do prózy převedený můj vlastní zážitek, který jsem sepsala v Skryté tváři charismatismu. Úsměvné mi připadaly shodné detaily- jako perník s kakaovou polevou a kokosem (to je nejspíš celocírkevní mor, možná by si ho mohly církve dát na prapor do znaku J) nebo sborová dovolená spojená s brigádou a modlitebními. Nebo houpání se v kolenou, zatínání pěstí, lehký záklon a volání Haleluja. To jsem autorku podezřívala, že je z mého bývalého sboru. V charismatickém sboru hlavní hrdinky nalezneme všechny mnou a dalšími kritizované rysy- nátlak na placení desátků, extrémní démonologii, pseudopřátelské vztahy, problematické vztahy žen a mužů, fenomén svobodných sester po třicítce, tlak na uniformitu, překrucování písma a jeho zneužívání, charismatickou nadřazenost (která vyústila ve sborový rozkol, kdy „ti duchovnější“ opustili „ty méně duchovní“) a mohla bych vypočítávat dále a dále.

Knížka Viky, Viktor a Bůh je ale kniha, která pojednává nejen o charismatické zbožnosti a jejím zploštělém vnímání reality, pro mě je to především „ženská“ kniha. Ženou je hlavní hrdinka a žen se v románu vyskytuje více. Dokonce tolik, že mě to přivedlo k úvaze nad úlohou žen v charismatické církvi. Všimněme si, že v charismatickém sboru, který popisuje autorka, ale je možné to potvrdit i vlastní zkušeností, se vyskytuje starší sestra (paní Vláčilová), která má určitou autoritu, dbá na morální čistotu (druhých) a prezentuje své časté prorocké vhledy (do nejrůznějších soukromých i veřejných situací), často se modlí. Jedná se o šedé eminence sboru. Jsou to také právě ženy, které jakoby zprostředkovávají mužům dostatečný obdiv a pozici, kterou pak tito sebejistě a potěšeně zaujmou. A jsou to zase ženy, které se starají o domácnost a vedou děti, zatímco jejich muži se věnují „duchovním záležitostem“. Přes svou nepopiratelnou pracovitost, nasazení a oddanost ideologii, ženy jakoby hrají druhé housle (mají poslechnout, následovat manžela, podpořit ho, byť říká nesmysly nebo činí špatná rozhodnutí). Charismatismus totiž ženy používá pro své účely (ba se dokonce dá říci, že na nich staví) a zároveň je staví na druhou kolej.

Nicméně toto je téma, kterého se kniha dotýká jen okrajově, vrátím se teď k hlavní dějové linii. Myslím, že autorka snad vědomě snad nevědomě popsala rozšířený generační omyl velké části ženské populace. A sice- tvé zmatky a potíže vyřeší muž. Navzdory veškerému vývoji posledních desetiletí v genderové otázce, navzdory veškeré emancipaci a feminismu, navzdory tomu, že muž na mateřské dovolené přestává být k smíchu, a ženy někdy vydělávají více než muži, totiž my ženy stále očekáváme od partnerů to, že nás povedou…že budou duchovně (i osobnostně) o krok napřed, že budou mít mužný vědoucí úsměv a pohotovou odpověď na naše otázky a zmatky, že ve všedním stereotypu neztratí humor, nadhled, galantnost, že prakticky vyřeší lecjaký problém, že budou osobností, že budou někým, s kým nás bude bavit žít. Jenže takový muž je neexistující ideál a doufat v něj je naivita. Nemůže být východiskem hledat ho.

Nás (žel) čeká mnohem prozaičtější výzva- musíme se naučit žít s humorem, i když partnerovy vtipy jsou stále stejné, jeho životní nálada střídavě stoupá a klesá, nadhled se ne vždy daří a správné pochopení situace se mu někdy povede, až když je to už neaktuální. Musíme mít také odvahu k stejně nekompromisnímu pohledu do zrcadla a k sebeironii (i když ta hlavní hrdince rozhodně nechybí).

Pro mě totiž konec knihy – vztah s praktickým a realistickým Viktorem není happy-endem. (tedy bylo by to krásné, kdyby se tomu dalo věřit, člověk by zamáčk slzu a Viky by to po všech těch útrapách s Kamilem přál, škoda, že jsem takovej cynik a skeptik). Každý vztah, ať už manželství věřících či nevěřících vyžaduje přemáhání, kompromisy, oběti a pěkně perné chvilky neporozumění a bolesti. Ať si nikdo nemyslí, že tomu uteče. Viky to dál nepopisuje, ale jsem přesvědčená, že jí čeká život v realitě v plné dávce naservírovaný s celou svou syrovostí. A také ji čeká jedna z nejtěžších životních lekcí…naučit se s partnerem komunikovat, i když zrovna nesplnil mé představy, i když mě zrovna ranil a ublížil, naučit se komunikovat ne tak, že mu chrstnu do obličeje sprchu jeho nedostatků a udělám si to po svém, ale že mu konstruktivním způsobem nabídnu vlastní pohled na věc a ochotu spoluúčastnit se na řešení našeho společného problému, kterým jeho zraňující chování je.

Nejraději bych zavřela oči nad očekávaným a později narozeným dítětem hlavní hrdinky. Ono to totiž do toho momentu objevení těhotenství vyznívá jako groteska- pozorujete laboratorní myšku za překážkou, která neví, že kousek vedle má východ…a vy se smějete, jak jí to dlouho trvá, než ho najde a jak u toho blbne. V momentě, kdy Viky řekla, že je těhotná, mě zamrazilo. V tomto momentě kniha získává ještě tragický element. To není něco, o čem si „podiskutujeme“ tady na GS, to není něco, nad čím pokývají hlavou církevní autority, to není něco, co lze odsunout stranou jako těžko řešitelné a zapomenout. Charismatismus je ideologie, která naprogramuje vaše myšlení tak, že to ovlivňuje celý váš rozhodovací aparát a zasáhne to celý váš život, život vaší rodiny, život vašich dětí. A je to zhoubné. A nutno říci, že obětí charismatismu není jen dítě hlavní představitelky, ale celá řada jiných dětí, jejichž rodiče byli charismatismem semleti a semílání a jejichž mozek byl vyluhován charismatickým louhem.

Charismatismus tak, jak jsem ho poznala já, hlavní hrdinka, a stovky a tisíce dalších lidí vytváří celou soustavu chimér a nutí své následovníky potlačovat většinu své racionality. Hrdinka knihy tedy po procitnutí inklinuje k ateismu, ze kterého nejspíš vyšla, a znovu se ke své amputované racionalitě přihlásí. (Že by ovocem charismatismu byl ateismus? „po ovoci je poznáte“. ) Hlavní hrdinku a zřejmě i autorku knihy potkalo totéž co mě- vystřízlivění z opia charismatismu. Jsme obě na stejné cestě hledání „jak to je tedy správně? a kudy teď jít?“ a v tom se s ní cítím spřízněna. Jen bych měla takový skromný návrh, abychom raději v žádného chlapa nedoufaly…. J))Věřím totiž, že smysl bytí leží ještě někde hloub než ve vztahu se „spřízněnou“ duší a že musíme nalézt opravdový zdroj síly a lásky, který nezklame ani když partner vedle nás kolabuje při konfrontaci s našimi představami.

Zakončím citátem z Komenského:

Vtom aj znovu hlas zavzní „Navrať se.“ Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu: a aj hlas potřetí volá: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře.“

jakobin

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace