Bylo to na horách v prosinci a mrzlo až praštělo. Hledal jsem tehdy Boha, už jsem tušil , že asi je. V duchu jsem k němu volal, ale byl jsem zmaten a bibli jsem do té doby nikdy nečetl. Před rokem a půl mi tragicky zemřel můj pozemský otec a já denně hloubal nad tím co je s lidmi, kteří zemřou. S vysvětlením, že smrtí vše končí jsem se nehodlal smířit. Ne, to mi nějak nesedělo, tomu jsem prostě nevěřil. Na druhé straně jsem Boha neznal, o bibli prakticky nevěděl a žil v tehdy komunistickém Československu. Psal se rok 1976, tuhá normalizace, cenzura. Nebylo myslitelné, aby se někdo např. ve sdělovacích prostředcích či na průmyslové škole kde jsem studoval byť jen zmínil o Bohu.

Rok a půl jsem volal k Bohu a nic. Stále nic. Ještě jsem netušil co se v příštích minutách stane. Na faře mě udivilo nejen prostinké a skromné vybavení , ale hlavně příjemná radostná nálada onoho muže. Až po letech jsem si uvědomil, že tento můj první duchovní učitel byl naplněn Duchem svatým. Nejdříve se se mnou rozdělil o již tak skromný oběd , takže jsme měli každý opravdu nepatrnou porci. V tu chvíli jsem ještě netušil, že budu nasycen tím pravým pokrmem. Svěřil jsem se mu se svým hledáním Boha, se svými pocity, ve kterých převažovalo silné tušení, že mě zkrátka něco musí přesahovat. Trpělivě mě vyslechl, pomodlil se za mě a řekl . Věříš, že voda je ve třech skupenstvích a přitom je jedné podstaty ? Odpověděl jsem : ano věřím, jsem o tom přesvědčen. V tu chvíli se svíčka na stole divoce zatřepotala a já jsem cítil, že v místnosti s námi někdo je . Někdo seděl uprostřed nás. A právě v ten moment se mi všechno spojilo . Bůh je a navíc sedí s námi u stolu. Pohled starého muže a můj se setkal. Dívali jsme se jeden druhému do očí a slova byla zbytečná. Oba jsme v tu svatou chvíli věděli, že je tu s námi Bůh. Byla to úchvatná scéna. Venku chumelilo, ve vytopené místnůstce naprosté ticho, a já byl naplněn, nasycen samotným Bohem. Po chvíli můj nový duch ve mě velebil a chválil Boha s doslova přetékající radostí. Starý muž si toho všiml a i on se mi později přiznal, že byl zaplaven Boží láskou, a že cítil přítomnost našeho Stvořitele.

Po chvíli vstal šel k oknu a ukázal na sklo. Přesně v okamžiku kdy můj pohled padl na sklo jsem vykřikl : Boží dílo ! Tehdy poprvé v životě jsem si uvědomil , že vidím práci svého Otce. Na okně byl překrásný obraz, mráz vykreslil tisíce přenádherných kytiček s lístečky. Bylo to tak fantasticky nádherné, že jsme ještě dlouho oba hleděli na tu krásu. A tak se mi v několika minutách dal poznat Ten , jehož dílo můžeme vidět na každém kroku.

Byla kombinací skupenství stříbrně šedivé páry, zevnitř prozářena zlatou barvou a obklopena takovým jasem, že s tím jasem splývala. Byla tak hmotná jako nic na tomto světě a zároveň se vznášela v prostoru.

Avšak ani tehdy nedošlo k pokání a k přijetí evangelia. Naopak. Přízrak ho ujistil, že ho miluje takového jaký je a že se ho nikdy nevzdá . Nebyl v tom ani náznak odsouzení nebo kritiky.

Mezi tím kdo skutečně jsme a tím, kdo si myslíme, že jsme, je často obrovská propast. Propast povrchní svatosti. Často se navenek světu jevíme jako věřící křesťané, ale uvnitř jsme zaneseni pýchou, pokrytectvím a lží. Jsem také takový. Denně se přistihuji při tom jak zvráceně přemýšlím.

Není divu, že neobrácený charismatický spisovatel, kazatel a misionář se zde vyjadřuje tak, jak se vyjadřuje a že není schopen se ke svým selháním (co napsal pod nickem petrikvlcek) hlásit a činit z nich pokání.