Jiní historici, jako Shirer (Vzestup a pád Třetí říše) nebo Mello (Dějiny SS, 1923-1945), zdokumentovali stěžejní roli homosexuálů při nástupu Hitlera a porážce starého konzervativního pruského vojenství. Německá armáda nesměla podle Versailleské smlouvy mít více než 100 000 mužů. Hitlerův „starý“ (homosexuální) kamarád Ernst Roehm přesto zformoval, vybral a vycvičil Úderné oddíly (tzv. „Hnědé košile“), paramilitární sílu, z níž vzešly jednotky SS.

Někteří popisují podivné praktiky při výcviku zvláštních jednotek SS – zejména zmiňují, že se rekruti museli navzájem během sprchování mydlit, údajně proto, aby tak utužili společnou vzájemnost. Na stejnou notu Shirer píše: „pasáci, vrazi, homosexuálové (…) lidé nepřirozených sexuálních sklonů“ se sdružovali kolem Hitlera.

Homosexuálové řídili Pěchotní školu a Úderné oddíly. Oddíly získaly v nacistickém hnutí takovou moc, že Hitlerovi nejbližší rádci jej začali upozorňovat na nebezpečí protisíly, kterou reprezentoval Roehm a jeho homosexuální kádr. Proto Hitler v červnu 1934, i když neochotně, vyslal oddíl, aby Roehma a jeho nejbližší spolupracovníky zatkli. V jejich honosné ubytovně našli hojnost homosexuálního příslušenství a „dva nahé chlapce“.

Polský odbojář Kazimierz Moczarski uvádí, že po čistce a Roehmově popravě (která byla, z důvodu Hitlerovy slabosti pro Roehma, oddalována) homosexuálové „zůstali členy strany (…) dostávalo se jim povýšení (…) a ochrany od vrchních nacistických mocipánů“, sloužili ve válce a ve věznicích. Existují důkazy, že v jednom mužském koncentračním táboře byli vězňové nuceni „bavit stráže ponižujícím stykem“. Elie Wiesel v Noci píše: „Důstojníci projevovali zájem o (...) chlapce staré deset, dvanáct let (...) mezi tamními homosexuály probíhal značný obchod s dětmi.“

Historická fakta nepotvrzují teorii o mučednictví homosexuálů. Právě naopak, v červnu 1935, dva roky po Hitlerově vítězství, bylo z německého trestního práva u popisu homosexuality smazáno slovo „nepřirozené“. Katz dokládá, že bez Himmlerova výslovného svolení nemohli být homosexuální herci a umělci uvězněni, a to i tehdy, když byli opakovaně zatčeni za homosexuální styk.

Himmler opět v roce 1940 zopakoval, že uvězněni by měli být pouze homosexuální „mnohonásobní provinilci“, zatímco záruka jejich abstinence by měla pramenit z jejich svobody. Ve světle takovýchto důkazů se množí další a další otázky. Žádný nacistický zákon nepostihoval nepraktikující homosexuály. Žádné „homogheto“ nebylo zpustošeno a vymazáno z povrchu země, jejich populace nebyla odvlečena do plynu – na rozdíl od šesti milionů Židů, kteří ztratili svá „občanská práva“, zaměstnání, vzdělání a životy.

Výmarská „kabaretová“ republika byla ve skutečnosti útočištěm všeho možného druhu dekadence. Drogy, „lázně“ pro homosexuály a homosexuální i „správná“ pornografie otupily vyčerpané Berlíňany, zatímco v homosexuálních, bisexuálních a transvestických nočních klubech byly běžně představovány pohlavní styky, sadistická vystoupení… a celá škála prostopášné zábavy.

Homosexuál a sexuální „odborník“ vyhnanný z Německa, Magnus Hirschfeld, cituje Himmlera, že v roce 1933 sloužilo 2 milionům členů homosexuálních organizací 20 000 chlapců prostitutů. Z 2 milionů homosexuálů zemřelo v koncentračních táborech kolem 6 000. Ze záznamů vyplývá, že většina mrtvých byli političtí nepřátelé – homosexuální marxisté, roehmerovci a podobně. Pokud tedy Hitler zabil jen 6 000 homosexuálů, pak miliony jejich kamarádů mu sloužily. Skutečné Hitlerovy oběti? 85% evropských Židů, 23,5% Cikánů, 10% Poláků, 12% Ukrajinců, 13% Bělorusů a desítky tisíc dalších „spravedlivých pohanů“ a jejich rodin byly umučeny a zplynovány. Radikální homosexuálové vydobývají z kostí milionů zavražděných židovských mužů, žen a dětí svůj statut „obětí nacismu“. Dějiny – pravý průvodce k budoucnosti – ale nesmí být fabulovány tak, aby sloužily zájmům moderní „gay militantní“ třídy...

Z: http://www.katolikrevue.cz/fronda/mytus_homocaustu_martin_r_cejka.htm