poslal Nepřihlášený
Křesťanská společenství vznikla oficiálně až počátkem devadesátých let, nicméně „duchovně“ vznikla koncem let sedmdesátých.
1. března 1977 jsem nastoupil jako vikář Českobratrské církve evangelické do sboru této církve v Praze – Holešovicích. Sbor se scházel v ulici Na Maninách, v místnosti, upravené z bývalého krámu. Sestával z „velké“ místnosti, kde bylo 56 židlí, menší místnosti, upravené jako kancelář, a malé komory, kde byl sklad.
V roce 1977 byla průměrná účast na bohoslužbách 29 lidí, průměrný věk návštěvníků shromáždění cca 62 let.
Někdy o rok a půl později jsem prožil obrácení a několik měsíců poté křest v Duchu svatém. Na konci roku 1978 se začala ve čtvrtek scházet malá skupinka „mládeže“, která během dalších dvou let postupně narůstala.
Nikdo z nás, kdo jsme stáli u zrodu tohoto společenství, neměl žádnou zkušenost s fungujícím evangelikálním či charismatickým sborem. Nejblíže této zkušenosti byla Helenka Kábrtová, která se v té době vrátila z Anglie, kde prožila dva roky v probuzeném sboru anglikánské (tedy „tradiční“) církve.
Tento nedostatek zkušeností byl jak nevýhodou, tak výhodou. Myslím si však, že byl Boží vůlí.
Když se na vznik sboru dívám zpětně, tak mne, jak stárnu, stále více fascinuje, jak moc šlo o svrchované Boží jednání.
Evangelikální sbory zde samozřejmě existovaly. Byly ale ledasčím zatížené. Církev bratrská, nyní jedna z nejživějších a jistě nejvýraznější evangelikální denominace, tehdy prožívala stagnaci. Ve vedení celé denominace i ve vedení pražských sborů přetrvávala silná nechuť vůči charismatikům, jež se mnohdy projevovala dosti nespravedlivým jednáním. Nynější církev apoštolská tehdy nemohla legálně fungovat (oficiálně byla v Českých zemích „legalizována“ těsně před pádem komunismu, v březnu roku 1989) a v Praze měla jen poměrně malý sbor, který prošel těžkou krizí. Jak Církev bratrská, tak „letniční“ byli poznamenáni celá desetiletí trvajícími spory. Tím, že Bůh dal vzniknout našemu sboru, který o těchto sporech zpočátku vůbec nic nevěděl, jaksi „na zelené louce“, nemuseli jsme se vyčerpávat záležitostmi, které by nás jen zdržovaly od evangelizace.
Píšu o „vzniku sboru“, ale poctivější by bylo psát o přerodu sboru. Na staré lidi, kteří žili v holešovickém sboru před tímto přerodem, by nebylo dobré zapomínat. Většinou neměli příliš mnoho naděje do budoucnosti, ale k „mládeži“, která byla tak jiná než oni, se postavili velmi přejně. Později jsem měl možnost zpovzdálí sledovat generační proměny jiných sborů, a nepoznal jsem jinou situaci, kde by došlo ke generační proměně s tak malými ztrátami, jako tomu bylo u nás. Byla to Boží milost, byla to ochota starších vyjít mladším vstříc a netrvat na tom, že věci budou tak, „jak se dělaly vždycky“, ale bylo to i moudrost vedení mládeže (velkou a velmi pozitivní roli tehdy sehrál jak Pavel Kábrt, tak Helenka Kábrtová), které se snažilo vyhnout se zbytečným generačním střetům. Myslím si, že obě „strany“ si uvědomovaly, jak snadno by bylo možno upadnout do mentality „my“ a „oni“. Co nás spojovalo? Přes všechny rozdíly i ti staří lidé, kteří moc reálné naděje neměli, toužili po tom, aby zvěst o Kristu v tehdejším „normalizovaném“ komunistickém Československu nezapadla.
Klíčový pro nás byl tajný týdenní seminář s „Navigátory“ – několika Američany z organizace The Navigators, věnující se osobní evangelizaci. Konal se tuším v létě 1979 v bytě Pavla Kábrta. Navigátoři nás učili, jak hovořit s nevěřícími, jak je vést ke Kristu, a což bylo snad nejdůležitější – jak je dále vést. Byli to oni, kdo nám přivezli anglické originály tzv. „kurzíků“, které jsem ihned začal překládat.
Bohoslužby měly stále klasický „evangelický“ ráz. Začínaly v neděli v devět hodin ráno a trvaly asi hodinu a čtvrt. Zpívaly se písničky z evangelického zpěvníku, které na harmonium doprovázel věrný varhaník Tomáš Šarše. Já jsem kázal klasicky v taláru. Někdy v roce 1979 začaly i na tyto bohoslužby pronikat novější písně s kytarou, s nimiž přicházela mládež.
„Čtvrtky“ ovšem utěšeně narůstaly. Někdy v roce 1981 účast na čtvrteční mládeži převýšila účast na nedělních bohoslužbách.
Evangelizace bývala svým způsobem mnohem snazší, než dnes. Normalizované Československo nic duchovního nenabízelo. Neměli jsme žádnou výraznou „konkurenci“ ani ve východních náboženstvích, ani v New Age či něčem podobném. Za jedinou skupinu, která tedy rovněž rostla a která nám do jisté míry konkurovala, je možno považovat Svědky Jehovovy, tehdy ovšem působící ilegálně. Režim se snažil obyvatelstvo přesvědčit, že náboženství je překonané, patří do muzea, a že do kostela chodí jen pár starých babiček. Proto bylo pro mnoho lidí velkým překvapením, když přišli na „Maniny“ a našli tam přeplněnou místnost, v níž výrazně převažovali mladí lidé. Někteří nás hned odsoudili, mnozí ale zůstali. Někdo se obrátil hned na prvním setkání, většinou ovšem navštěvoval naše shromáždění několik týdnů, než se rozhodl přijmout Pána Ježíše Krista.
Díky Navigátorům jsme se seznámili s konceptem „domácích skupinek“, na nichž jsme probírali již zmíněné kurzíky. Skupinky zpravidla trvaly kratší dobu, než dnes; vzpomínám si, že za jedno odpoledne jsem „stačil“ hned dvě skupinky po sobě trvaly asi tak hodinu a půl. Lidé museli na skupinky chodit připraveni, tj. museli mít vyplněný kurzík a znát nazpaměť příslušný verš. Tehdy to nikdo (nebo téměř nikdo) nepociťoval jako nějaké znásilňování, ba naopak, mnozí se nadšeně učili i více, než museli. Řada lidí po třech až šesti měsících vlastního křesťanského života začínala vést druhé, protože obrácených stále přibývalo a bylo nutno zakládat nové a nové skupinky.
Za nějakou dobu se účast na nedělních bohoslužbách zvýšila natolik, že bylo nutno zavést druhé bohoslužby. Jestli si dobře vzpomínám, tak jedny začínaly v půl deváté a druhé v půl jedenácté. Tyto bohoslužby měly ovšem více méně shodný charakter, tj. stále se zpívalo z klasického evangelického zpěvníku a hrálo se na harmonium. Změna nastala až při zavedení třetích bohoslužeb, zpočátku ve dvě hodiny odpoledne. Tam už jsme „varhaníka“ neměli a bylo nutno zpívat s kytarou. Zavedení zpěvu s kytarou tak bylo spíše vynucené okolnostmi než plánované. Ale tak tomu ostatně bylo i s celou řadou dalších prvků sborového života.
Důležitým shromážděním bývala „modlitební“ v neděli večer. Myslím, že začala už v roce 1979, a dlouhou dobu na ni moc lidí nechodilo. Scházelo se nás deset až dvanáct – Kábrtová, Pavel Kefurt, Jirka Trojánek, Petr Vávra, Renata Vlasáková (nyní Ferstová), Marta Doubravová (nyní Ditrichová), o něco později Lubomír Ondráček a Václav Rohan, abych zmínil alespoň některé. Přestože počtem toto shromáždění velké nebylo, považoval jsem ho (a dodnes to vidím stejně) za nejdůležitější shromáždění, jaké jsme tehdy měli. Později, v průběhu osmdesátých let, narostla účast i na těchto modlitebních; ovšem dlouhou dobu se držela na počtu 10-15, přestože ve čtvrtek nás už chodilo 60 – 70. Myslím, že stagnace sboru rovněž začala stagnací modlitebního života.
Zmíním ještě jeden důležitý rys z počátků sboru. Byla to touha po Večeři Páně. V klasických evangelických sborech bývala tehdy Večeře Páně 4 – 5 krát ročně: Na Boží hod Vánoční, na Nový rok, Na Velký pátek, na Boží hod Velikonoční a při podzimní slavnosti „díkůvzdání za úrodu“, která se kupodivu slavila i v Praze. Postupně jsme přidávali: na letnice, na Husův svátek 6. července, na 1. adventní neděli… Pak ještě každou první neděli v měsíci… Nakonec jsme chtěli jednou za čtrnáct dní, ale když jsem to s bázní a třesením přednesl na staršovstvu, skládajícím se tehdy ještě ze samých starých lidí s výjimkou Václava Rohana a Tomáše Šaršeho, nejstarší členka staršovstva, Ludmila Krupičková, které bylo tehdy již osmdesát, mne překvapila slovy „A proč tedy ne už každou neděli?“ Jsem jí za to dodnes vděčný…
Jak se sboru začalo dařit, vzbuzoval vzornost jiných sborů evangelické církve, jiných pražských sborů jiných církví, a posléze lidí z celé republiky… Díky Břetislavu Šípkovi, který byl na vojně v Košicích, jsme už v roce 1982 navázali styky se sborem „na Pereši“, což byl letniční sbor (na Slovensku mohla letniční církev legálně působit už od šedesátých let). Zvláště k nám vzhlížely různé charismatické skupiny v rámci necharismatických denominací. Právě díky těmto „známostem“ vzniklo po našem odchodu z evangelické církve (v květnu – červnu 1990) mnoho dalších sborů a skupin, které se k nám připojily a daly vznik Křesťanským společenstvím.
