V diskusích o majetkovém narovnání mezi církvemi a státem, které je už delší dobu mediální trvalkou, se pojednává o všem možném. Například o tom, jestli církvi ten majetek vůbec někdy patřil, jak ho získala, k čemu ho potřebuje. Tohle ovšem není téma nijak originální – a pokud si diskutující nestačili doplnit potřebné historické vědomosti, pak jako „první pomoc“ jim doporučujeme studii Občanského institutu č. 1 Církve a majetek.

V poslední době se ale objevilo nové téma, které se opravdu mnohem více týká poslání církví, - byť nebylo uvedeno „na scénu“ prvořadě s tímto záměrem: jde o zjištění, že zejména po roce 2000 výrazně stoupl počet těch, kteří jsou v církvích placeni za duchovenskou službu přes státní rozpočet (to činí v současné době pro všechny církve cca 1 053 milionů Kč a pro římskokatolické duchovní to představuje dosti nízký průměrný hrubý měsíční příjem 14 400 Kč). Někteří z toho vyvozují, že se církvím u nás daří mimořádně dobře.

Zvlášť kuriózní závěry dokázal vytvořit Miroslav Korecký v nedělním (27.1.) pořadu ČT1 168 hodin. Pohleďme, jak uvažuje: Katolický primas Miloslav Vlk zase přišel se svéráznou teorií o počtu věřících a duchovních. Zatímco totiž věřících ubývá, počet státem placených duchovních vytrvale roste. Podle stejné poučky by při nižší kriminalitě rostl počet policistů a méně pacientů by léčilo více lékařů.

Nebudeme se zabývat jeho na první pohled absurdním přirovnáním, podle kterého být věřícím je stejný defekt, jako být nemocný, nebo dokonce být pachatelem kriminálních činů. Jenom tak by totiž byla jeho analogie na místě. Ale tohle jistě nechtěl říct ani M. Korecký, jen se mu poněkud popletla logika. To, oč mi jde, je jednak být nápomocen našim novinářům rozplést „záhadu“ kolem statistik nárůstu duchovních a poklesu věřících, hlavně pak poukázat na chybnou představu o působení církve v dnešní době, která za takovými úvahami stojí.

Předně tedy k těm statistikám. Co se týče počtu věřících, pak poučený novinář by měl vědět, že nelze položit rovnítko mezi příslušníky církví a věřícími. Příslušníci církví by měli být věřícími, ale věřících je daleko více. Podle srovnávacího Evropského výzkumu hodnot (z let 1991 a 1999) stejně jako podle dalších studií (např. Dana Hamplová: Náboženství a nadpřirozeno ve společnosti; ISSP 2000) je u nás lidí v nějakém smyslu věřících minimálně 45% a jejich počet od roku 1990 lehce roste, zatímco klesá počet lidí, kteří se sami deklarují jako ateisté. To, co má nejspíš M. Korecký (a další novináři) na mysli, je počet lidí, kteří se hlásí k nějaké konkrétní církvi či náboženské společnosti. Tam výsledky sčítání lidu mezi roky 1990 a 2001 zaznamenaly jasný pokles.

 Otázce, zda jsou tu církve jen pro „své“ věřící, se budeme věnovat za chvíli. Teď ještě k počtu duchovních. Vývoj v jiných církvích komentovat nebudeme, pouze připomeneme známou skutečnost, že v církvích (resp. církevních společenstvích) majících kořeny v reformaci jsou duchovní ve většině případů laiky bez kněžského svěcení, neboť samotnou svátost kněžství ve smyslu katolickém nepřijímají. Duchovenská služba tedy – i z hlediska vztahu k čerpání prostředků přes státní rozpočet – není podmíněna kněžským svěcením, ale charakterem činnosti. Z toho hlediska to, co v (římsko)katolické církvi u nás roste, není počet kněží (ten je od roku 1990 zhruba stále stejný kolem 1 800, a to ještě díky výpomoci více než stovky kněží z Polska), ale počet dalších pracovníků, kteří kněžím v duchovenské činnosti vypomáhají a je v některých oblastech zastupují – tedy především jáhnů, katechetů a pastoračních asistentů. Tím se aspoň částečně řeší situace, kdy je u nás v celostátním průměru 50% farností neobsazených vlastním knězem-farářem.

A teď k tomu nejpodstatnějšímu (byť z hlediska médií asi nejméně zajímavému) – totiž k úloze církví v současném světě. Církve nejsou „sebeobslužnými“ organizacemi na „uspokojování náboženských potřeb svých věřících“. Takhle se to dobře rýmovalo komunistickému režimu, pro který byly církve úhlavními nepřáteli. Možná, že se to tak dobře rýmuje i těm, pro které jsou církve „zbytečnými organizacemi“ s temnou minulostí či zahrádkářským spolkem. Ale vůbec to neodpovídá sebepochopení církve minimálně od II. vatikánského koncilu, a dokonce ani perspektivním koncepcím občanské společnosti, kterou si euro-americký okruh v posledním půlstoletí vytvořil.

Věřící dnes nejsou jen konzumenti toho, co jim kněz předkládá v kázání, kteří si přijdou v neděli do kostela pro útěchu a tím to také končí. Chtějí se sdružovat, o své víře hovořit, dále se vzdělávat, podílet se na řízení církve. Zásadní změna je v pojetí poslání každého křesťana: věřící není věřícím jen pro sebe, ale je poslán nést evangelium dále. Jsou proto vytvořeny nové struktury, nové požadavky na personální obsazení, jsou tu i nové úkoly pro ty, kteří doprovázejí a vedou setkání věřících, dělají katecheze, připravují na křest a ostatní svátosti a vůbec se aktivně účastní života církve. Studují teologii, přijímají různé služby v církvi – např. akolytát a lektorát – a jsou jako pastorační asistenti pověřování různými úkoly v církvi, které dříve nebyly nebo které konal svěcený kněz, duchovní. A církvi nejde jen o „údržbu“, ale o práci právě s těmi, kdo nejsou jejími členy a často hledají víru. Ta práce je často individuální, je nutné se člověkem zabývat osobně, jednotlivě… Zkrátka dnešní společenství církve vyžaduje naprosto odlišnou formu pastorace než před 50 léty. Bylo by důležité, aby to vzali na vědomí ti, kteří o církvi informují veřejnost. Pomohli by tím totiž nejen církvi, ale i samotné společnosti, aby se nemíjela s naší nabídkou.

Pro nás, katolické křesťany, z toho pochopitelně plyne důsledek, na který jsem už několikrát upozornil i na těchto stránkách. Pro důvěryhodnost církve je důležité, aby své služebníky platila z vlastních (nikoliv státních) prostředků. Věřím, že připravované vyrovnání přispěje k tomu, aby se to stalo skutečností v době, která se nebude počítat na desetiletí.