poslal ferda Synové světla
Nyní žijeme v době změn. Otázka nezní,jestli se chceme změnit,ale jak rychle a kterým směrem se budeme měnit. Celé evangelium se točí kolem změn,protože každý,kdo přijal osobně Ježíše Krista jako svého spasitele a oddal se mu,změnil se. Ten,kdo tvrdí,že Ježíš se stal jeho spasitelem a přitom zůstal v zásadě stejným,jakým byl,podvádí sám sebe. Obrácení, zamyšlení musí vést ke změně. Ke změně současné společenské situace, ke kladné změně může vést jen respektování poselství Ježíše Krista. Jinak se dočkáme toho, „Proto jsem přísahal ve svém hněvu, nepřijdou na místo mého klidu.“ Chtěl bych k zamyšlení v této době uvést tři místa z Písma: Lukáš (16,1–13) vypráví o správci, který byl kvůli podvodům propuštěn ze správcovství. Přemýšlí, jak si nyní zařídí svou budoucnost. Pracovat neumím, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mě lidé přijali do svých domů, když mi Pán odnímá správcovství. Tak to stojí v textu a my všichni víme, jak zfalšoval dlužní úpisy, aby ho zvýhodnění dlužníci později podpořili a nemusel trpět bídu. Jaké je poselství tohoto podobenství?
Ježíš nás přece nechce navádět k falšování dokumentů. Rozhodující je věta: Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla. To by nás mělo vyburcovat a dotknout se naší cti. Styčný bod je následující: Synové tohoto světa myslí jen na pozemský život, protože smrtí pro ně všechno končí. Po smrti pro ně jako by neexistoval soud, odsouzení ani věčný život. Ale pro tento pozemský život se pečlivě zajišťují vší myslitelnou chytrostí. A my, synové světla? My věříme v život věčný, v další život po smrti. Ale jsme tak hloupí a omezení, že neusilujeme o žádné zajištění. Zapomínáme na Boha ve všední den, hřešíme o překot, zapomínáme na velké dary bohoslužby , modlitby, pokání a prosby o milost a odpuštění. Chováme se podle synů tohoto světa, pokud jde o rozvody, potraty, manželskou nevěrnost a partnerské soužití. Ježíš nám však zdůrazňuje, že nezajišťujeme své vlastní životní pojetí, takže synové tohoto světa jsou chytřejší. Nemělo by nás toto srovnání vyburcovat, abychom se zamyslili, jak si zajistíme svou budoucnost? Nežije mnoho držitelů křestního listu, jako by svou budoucnost promarnili? Nebo zfalšovali učení Ježíše Krista a Církve do té míry, že se cítí jako na „správné cestě“. A jsme u druhé úvahy: neslýcháme od tzv. moderních teologů a populistických kazatelů, že Bůh přece nemůže trestat,a nakonec všichni lidé přijdou do nebe, že trestající Bůh je starozákonní? Lukáš nám Ježíšovo učení představuje zcela jinak. Je zde řeč o životě bohatého člověka a chudého žebráka (Lk 16,19–31). Žebrák by rád utišil svůj hlad tím, co padá ze stolu bohatého, ale nikdo mu to nedává. Po smrti je odnesen anděly do lůna Abrahámova, zatím co bohatec přišel do pekla, kde je bolestně trestán. Bohatec nyní prosí, aby mu žebrák ochladil jazyk alespoň prstem ponořeným do vody, protože velmi trpí ve svém ohni. Ale není to možné pro velkou propast. A pak přijde pro nás důležité upozornění. Bohatý prosí Abraháma, aby chudého poslal do jeho rodného domu, protože má ještě pět bratrů, aby i oni nepřišli na toto místo trápení. Abraham odpoví: Mají Mojžíše a proroky. Nato opět bohatý: To nestačí, ale kdyby přišel někdo z mrtvých, pak ho poslechnou a obrátí se. Abraham odpoví: Když neposlechli Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. Rozumíme tomuto poukazu? Řečeno pro naši dobu: Máte kněze jako kazatele a biskupy, kteří vás napomínají. Jestliže je neposloucháte, neposlechnete, ani když Kristus vstal z mrtvých. A to je dnes skutečností. Tuto skutečnost zatracení pro tvrdost srdce těch, kteří nechtějí slyšet, nemůžeme zaretušovat přikrašlováním a falšováním Kristova poselství. Konečně vypráví Lukáš podobenství o farizeovi a celníkovi (Lk 18,9–12). I zde slýcháme některé překroucené interpretace. Je prý zde řečeno, že člověk se nemá tlačit dopředu a usilovat o nějakou zvláštní svatost. Přísné dodržování předpisů není nijak důležité, člověk může klidně zůstat vzadu, hřešit, to není něco tak špatného, je třeba jen trochu sklonit hlavu a udělat pokorný dojem. Poselství tohoto podobenství je však toto: Farizeus vypočítává pyšně před Boží tváří, co všechno vykonal vlastními silami, a nyní očekává od Boha, že ho samozřejmě přijme jako spravedlivého. Bůh je nyní jeho dlužníkem. Jenže Boží milost je nezasloužený dar, který si musíme pokorně vyprosit. Člověk musí uznat, že je jako tvor závislý na Bohu a všechno musí očekávat do něho. Bez Boha není člověk ničím, ale s Bohem může všechno. Není to poselství pro naši dobu? V naší době se člověk pokouší sám postavit na místo Boha. Chce uměle vyrobit lidi, plodit v manželství je staromódní a je třeba mu všemožně zabránit. On sám si vybere ve zkumavce, jaké chce pohlaví, jakou inteligenci, jaké schopnosti, jaké nemoci jsou vyloučeny. Proto už nepotřebujeme manželství na předávání života a lidé mohou svou sexualitu využívat čistě k vlastnímu potěšení s jakýmkoliv partnerem. Sami si rozhodnou, zda se má člověk narodit, nebo zemřít. Tato zrůdnost, tato pýcha a velikášství byly již v antice potrestány strašným způsobem – hněvem bohů. Využijme tuto dobu k tomu, že se odvrátíme od sebe a obrátíme k Bohu, abychom vykročili na správnou cestu. Jedno prastaré irské požehnání zní: „Bůh buď nad tebou, aby tě střežil. Bůh buď před tebou, aby tě vedl. Bůh buď vedle tebe, aby tě chránil od nebezpečí zleva i zprava. Bůh buď za tebou, aby tě kryl před záludným nepřítelem. Bůh buď pod tebou, aby tě zvedl, když upadneš. Bůh buď v tobě, aby tě těšil ve smutku. A když tě Bůh pošle na kamenitou cestu, ať ti dá pevnou obuv.“
*** Ferda ***
