poslal lutrik Milé sestry a drazí bratři,
dnes budeme opět pokračovat v rozboru poslední knihy Nového zákona (a křesťanské Bible vůbec) - Zjevení Janova čili Apokalypsy. Budeme se konkrétně věnovat kapitole osmé. V této kapitole dochází k otevření sedmé pečetě, se kterou jsou spojeny předně hrůzy šesti polnic (trub či trubek), později pak i oslava Boha a Jeho díla v polnici sedmé. Osmá kapitola popisuje hrůzy prvních čtyř polnic, hrůzy páté a šesté polnice pak popisuje kapitola devátá. Popis oslav Boha a Jeho díla spjatý se sedmou polnicí přináší až kapitola jedenáctá (Zj 11,15 - 19).
Hrůzy spojené s troubením výše uvedených šesti polnic postihují jen lidi neoznačené Boží pečetí. Nyní je tedy jasné, jak důležité jsou obrazy z předchozí kapitoly sedmé, které se týkaly označení Božích následovníků pečetí. Zároveň jsou pohromy naplněním modliteb křesťanů volajících po prosazení Boží spravedlnosti (Zj 6,10). Obsah katastrof je dalekosáhle ovlivněn tradicí, především egyptskými ranami (Ex 7 - 10). Svůj vliv zde měly snad i některé konkrétní zkušenosti z tehdejších katastrof (např. z výbuchu vulkánu Vesuvu v roce 79 po Kristu). Troubení polnic se týká hlavně neživé přírody (země, moří, řek, hvězd), i když má důsledky též pro živočichy a pro lidi. Útrapy a svízele s nimi spjaté nutno chápat především jako výzvu k pokání, v nich totiž věřící poznávají Boží soud nad světem i Boží výzvu k obrácení a k osvědčení.
Verše 1 - 6: Po otevření sedmé pečetě zavládne v nebi nejprve překvapivé mlčení (ticho). Toto mlčení (ticho) se většinou vykládá jako obraz klidu před bouří, který jen stupňuje napětí. Nebe mlčí. Bůh mlčí. Je to úděsné. Jako by celý vesmír zadržel dech v tušení něčeho velikého a hrozného. Časový údaj “téměř na půl hodiny” mám přitom mnoho nenapoví, neboť v nebi čas běží jinak než na zemi. Někteří vykladači (např. Heinz Giesen) ovšem toto mlčení či ticho v nebi považují také za výraz vděčného úžasu nad spásným jednáním Boha a Jeho Pomazaného ve prospěch obce zachráněných, které se projevilo v pohromách seslaných na bezbožníky (Zj 6) a v zachování věrných křesťanů označených Boží pečetí (Zj 7).
Ticho končí a na scéně se objeví sedm andělů, stojících před Bohem. Každý z nich dostane polnici a připraví se k troubení. Podle židovské tradice je v Boží přítomnosti stále sedm archandělů (viz např. Iz 63,9 či apokryfní Tób 12,15). Kniha Zjevení neprojevuje zájem o jména archandělů, jen ve Zj 12,7 se jmenovitě zmiňuje archanděl Michael. V židovské apokalyptice se však často setkáme s těmito sedmi archanděly: Urielem, Rafaelem, Raguelem, Michaelem, Sarielem (Sarakaelem), Gabrielem a Ramielem (viz např. Kniha Henochova 20, 1 - 8).
Polnice, které tito andělé dostali, měly velký význam v židovské chrámové liturgii. Řecké slovo salpigx, které se zde překládá jako polnice, tedy představuje slavný beraní roh v hebrejštině zvaný jako šófar, který se používal při slavnostních příležitostech. Například v době války, při soudech, při vítězstvích či při slavnosti smíření. Troubení na šófar mělo ohlašovat den Božího soudu. Svátek troubení čili svátek polnic, který se slavil prvního dne sedmého měsíce (Lv 23, 23 - 25), se pak stal prvním dnem židovského kalendáře (Róš haššánáh).
Dříve však než zazní všech sedm polnic, jsme svědky nebeské bohoslužby, při které jiný anděl zapaluje před Božím oltářem zlatou kadidelnici. Nebeský oltář před Božím trůnem nám připomíná kadidlový oltář z jeruzalémského chrámu (oltář je v Apokalypse zmíněn sedmkrát - Zj 6,9; Zj 8,3 a 5; Zj 9,13; Zj 11,1; 14,18 a Zj 16,7). Spolu s dýmem kadidla pak z oltáře vystupují před Boží tvář i modlitby všech posvěcených. Jako odpověď na modlitby všech svatých i volání mučedníků po Božím soudu (Zj 6,10) následuje svržení kadidelnice s ohněm na zem. Toto svržení kadidelnice s ohněm na zem zde slouží jako obraz vylití Božího hněvu. Oheň má očistit zemi před příchodem Krista a také potrestat zlo. Svržení kadidelnice s ohněm je podobné jako u proroka Ezechiela (Ez 10,2), zde však je doprovázeno burácením, hřměním, blesky a zemětřesením. Je to náznak a obraz hrůz, které se budou dít při zatroubení andělů.
Verše 7 - 13: První čtyři vidění o polnicích tvoří svou strukturou literární jednotu. Ve všech čtyřech viděních jde o přírodní katastrofy, jež nebyly rozpoutány lidmi, nýbrž z nebe. Jednotlivé obrazy mají ukázat, jak Boží soud postupně zachvacuje nevěřící svět. Čtyři prvá troubení polnic se dotýkají oblastí stvoření, které byly podle starověkých představ podstatou kosmu: země, moře, řek, pramenů vod a hvězdného světa. U všech je zmíněno, že postihly jednu třetinu (tedy třetinu země, moře, řek, pramenů vod a hvězd), čímž se naznačuje jednak vystupňování pohrom (předchozí pohromy šesté pečetě postihly jen čtvrtinu země - Zj 6,8) a jednak to, že přese vše nejde o konečné zkoušky, neboť nepostihují všechno. Pohromy se tak mohou stát příležitostí ke zmoudření a polepšení pro ty, kteří ještě nezahynuli. Utrpení může totiž vést k obrácení k Bohu, i když se tak ne vždy děje.
Zatroubení první polnice má za následek zničení třetiny země, třetiny stromoví a veškeré zeleně. Prorok zde využívá sedmé egyptské rány (Ex 9,23 - 24), starozákonní obraz je však rozšířen o oheň “smíšený s krví”. Krev je zde znamením ohrožení života (podobně jako u zatroubení druhé polnice). Václav Hájek ve svém výkladu knihy Zjevení ztotožňuje tuto pohromu s první světovou válkou.
Po zatroubení druhé polnice je do moře svržena jakoby mohutná hora hořící ohněm a třetina moře se pak obrátila v krev. Následkem této katastrofy je smrt třetiny mořských tvorů a zničení třetiny lodí. To připomíná první egyptskou ránu (Ex 7,20), kdy se voda Nilu proměnila v krev. Ve srovnání s touto egyptskou ranou jsou zde navíc zničeny i lodě i jejich posádky. Václav Hájek rozpoznává v této pohromě druhou světovou válku. Stoupenci historicistického přístupu ke knize Zjevení (např. Jacques Doukhan) spojují polnice s pečetěmi a tak podle nich první dvě polnice odpovídají druhé pečeti a proto se týkají údobí 4. – 5. století po Kristu, kdy křesťanská církev byla rozdělena válkami s barbary.
Zatroubení třetí polnice přináší zřícení veliké hořící hvězdy z nebe, která padá na třetinu řek a na prameny vod. Pád hvězdy poničí sladké vodstvo (slané vody byly již poničeny při zatroubení druhé polnice), otrávená voda pak způsobí smrt mnoha lidí. Padající hvězda nese jméno Pelyněk, řecky apsinthos a tak i třetina vod se změní v pelyněk. Pelyněk je rostlina obsahující ostrou, hořkou látku, která sice není jedovatá, avšak starověk považoval pelyněk za nebezpečnou a jedovatou rostlinu. Proto ve Starém zákoně byla přiřazená k otrávené vodě (např. Jr 9,14 či Jr 23,15). O hořkých vodách se mluví i při exodu Izraelitů z Egypta (Ex 15, 23 - 24). Václav Hájek spojuje tuto třetí pohromu s lidovou demokracií a socialismem, kdy ve východní Evropě převládl materialismus a sekulární humanismus.
Po zatroubení čtvrté polnice následuje částečné zatmění nebeských těles, což připomíná devátou egyptskou ránu, která přinesla po tři dny trvající tmu (Ex 10,22). Ze tmy měl člověk vždy hrůzu, bývala obrazem zla, tak jako světlo je zase obrazem života a dobra. Náhlá zatmění jsou pak součástí prorockého očekávání Božího soudu (Iz 13,10; Jr 4,23; Ez 32,7; Jl 3,4 či Jl 4,15). Tak i zde používá Jan egyptskou ránu pro výpověď o eschatologickém soudu Boha nad Jeho nepřáteli. Václav Hájek vidí v této pohromě omezení služby evangelia v období lidové demokracie a socialismu (viz výše). Stoupenci historicistického přístupu ke knize Zjevení (opět např. Jacques Doukhan) spojují třetí a čtvrtou polnici se třetí pečetí, tedy s obdobím, kdy se církev činí představitelkou Boha na zemi (od 6. do 10. století po Kristu). Řím nahrazuje “Boží město”. Tradice, církevní a světská moc vytlačují duchovní zájmy. V důsledku svého uzurpátorství ztrácí církev smysl svého poslání a pravdy, kterou uchovává. Pravda je znečištěna a církev zachvacuje zmatek.
Verš třináctý přináší vidění o letícím orlovi, kterým si Jan vytvořil přechod k dalším viděním o polnicích. Orel v tomto verši působil v dějinách výkladu stále znovu potíže. V židovské tradici šlo o nečisté zvíře, a proto stěží mohl orel vystupovat jako Boží posel. Navíc byl považován za symbol římské říše. Když si však všimneme funkce tohoto orla, pochopíme, proč se mohl zde stát poslem ohlašujícím strašlivé neštěstí. Ze všech ptáků má orel největší křídla a tak nejvýše i nejdále doletí. Proto se dobře hodí ke zvěstování poselství hrůzy (srov. s rolí supa v L 17,37 či v Mt 24,28). A tak orel ve svém volání (třikrát “Běda”) hrozí nevěřícímu lidstvu ještě většími ranami. Jeho první “běda” se vyplní v pátém vidění o polnicích (srov. Zj 9, 12), druhé jeho “běda” pak v šestém vidění o polnicích (srov. Zj 11, 14). Třetí běda má pravděpodobně předem poukázat na vidění o šesti nádobách naplněných Božím hněvem, které přinášejí ještě strašlivější katastrofy (Zj 16, 1 - 21). Pro příště nám však stačí pohromy páté a šesté polnice, popsané v kapitole deváté.
Stanislav Heczko
(LECAV, Praha)
