Ježíš dává nový život
Je mi dvacet tři let. Jsem z nevěřící rodiny. O Ježíši jsem poprvé slyšela od své sestry ve čtrnácti letech. Uvěřila jsem jí, že Ježíš existoval. Na internátu jsme vedly s kamarádkou debaty o Bohu. Jednou jsme byly na chalupě, kde jsme si chodívaly povídat na hřbitov. Byl tam kříž. Kamarádka se u něj modlila. Já nechtěla zůstat pozadu. Klekla jsem vedle ní, začala jsem odříkávat Otče náš a najednou jsem prožila, že Ježíš je tam, že žije, že je reálný. měla jsem touhu popovídat si s lidmi, kteří věří, o této zkušenosti. Tak jsem se přes jednu svoji kamarádku dostala na Maniny (tehdy sbor ČCE v Praze 7). Lidé mi tam připadali jako ve snu: čistí. Zatím co já jsem si připadala strašně. Nehodná Ježíše. Myslela jsem si, že je potřeba změnit se z vlastní síly. Snažila jsem se o to, ale vůbec mi to nešlo. Asi po třech měsících jsem ze sboru utekla. Zůstala mi však Bible. Četla jsem si evangelia, ale vůbec jsem jim nerozuměla. Líbil se mi Ježíš, jak žil. V té době jsem však již měla svoje vysezené místo v hospodě a své lidi. Nechtěla jsem se jich tak jednoduše vzdát. Myslela jsem si, že Ježíš mi tohle nahradit nemůže. Přitom mi však mezi nimi stejně něco chybělo. Cítila jsem se uprostřed nich sama. Hledala jsem lásku. Zkoušela jsem to s klukama, ale bylo mi z toho nanic, všechny vztahy nakonec krachly. Řešila jsem to alkoholem. A tak to šlo dokola. Měla jsem pořádné deprese, které se stupňovaly. Začala jsem závidět všem věřícím lidem jejich pokoj a vyrovnanost. Jednou jsem byla už úplně na dně. Uvažovala jsem o sebevraždě. Jenomže mi došlo, že to nevyřeší mou situaci. Věřila jsem, že existuje život po smrti a že i tam je Bůh. Že se před ním neschovám. Že se před ním budu muset zodpovídat za svůj život a z mého života mi bylo jasné, že žiju špatně. Že bych skončila v pekle. A to jsem odmítla. Chtěla jsem do nebe, protože tam je dobře. To jsem nějak cítila. Poznala jsem, že jediná cesta tam je přijmout Ježíše. Pár dní na to ke mě Bůh poprvé jasně promluvil. "Je čas, abys mě přijala." Bylo to tak krásné, že jsem se rozhodla udělat to. Došlo mi, že je to má jediná šance, jak změnit svůj život, který se mi nelíbil. Večer jsem si sedla a otevřela Bibli. Najednou jsem začala vidět celý svůj život se všemi hříchy a špatnostmi. Cítila jsem se vinna, cítila jsem, že si smrt právem zasloužím. Že zemřít musím právě za mé hříchy. Tížilo mě to. Tu jsem viděla Ježíše, visícího na kříži. Bůh mi řekl, že nemusím zemřít, že Ježíš za mě zemřel. Došlo mi, že to vzal na sebe, že mě má rád. Že vůbec o mě ví. Že někomu stojím za to, aby za mě umřel. To byla síla. Najednou jsem cítila hluboký pokoj v srdci, že mám odpuštěno, a jistotu, že mám věčný život. Že budu žít věčně. A to všechno zadarmo. To byl dostatečný motiv k tomu, abych ho přijala. Řekla jsem: Ježíši,přijímám tě, vstup do mého srdce, předávám ti velení nad svým životem. Věřím ti, že to se mnou myslíš dobře. Prosím tě, veď mne - nevím, co mám dělat dál. Najednou jsem četla v Bibli. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen. Před tím jsem moc Bibli nerozuměla, ale najednou bylo toto slovo pro mne živé. Řeklo mi, co mám dělat dál. Bůh mi tedy odpověděl. Slyšel mne. Je možné s ním komunikovat. Šla jsem při první příležitosti na Maniny. Cítila jsem, jako bych se po třech letech vrátila domů. Dala jsem se pokřtít. Veřejně jsem se přiznala k Pánu Ježíši. Dnes jsou to čtyři roky, co žiju s Ježíšem: Ježíš se stal pro mě tím nejbližším. Je na prvním místě v mém životě. Je to můj kamarád. Spolu mluvíme, spolu děláme všechno. Vrátil mi radost, pokoj, jistotu, sílu odpouštět druhým a milovat je. Dal mi nové lidi kolem sebe. Vyplnil mou samotu. Zbavil mě strachu ze smrti. Stará se i o hmotné věci. Je prostě jednička. Mám ho ráda a on mě. Ve svém životě jsem chtěla lidem pomáhat, něco jim dávat. Měla jsem však jen sebe. Došlo mi, že je to málo. Mým cílem v životě nyní je dávat Ježíše. On stačí na všechno. Naplní každou potřebu.