Opět ve Tvé přítomnosti... opět nad knihou života. Takový nesmělý úsměv, sklopené oči. Vždyť víš, co stalo se, co bylo a co už není. Ale snažím se zapamatovat si alespoň jednu z těch chvil, chvil, kdy jsi mi ukázal opět a zase Svoji pravou tvář a podobu.
Moc dobře vím, jaký je člověk. Moc dobře vím, kdo jsem já. Pokud by mi nebyla dána milost vidět mne samotnou Tvým pohledem, rozbila bych jednoduše zrcadlo, křičela bych a nenáviděla. Plivala a proklela svůj den narození... tak moc nenávidím samu sebe bez Tebe.
Ale existuješ.
Nelze Tě popřít, neboť by byl popřen sám život. Nelze se před Tebou skrýt, neboť bez Tebe by se stal život jen tmou a pouští. Nelze Tě ignorovat, neboť tak se stane život jen pouhým ledovcem. Lze Tě pouze odmítnout. A tehdy se stává život ničím, tehdy se stává život nicotou, bytí pouhým mechanismem, splněním základních životních funkcí.
Děkuji, že jsi. Děkuji, že jsi mě našel. Děkuji, že nezavíráš přede mnou Své oči. Děkuji, že Tvá dlaň se nikdy nezavře v pěst. Děkuji, že dáváš slunce a nebe. Děkuji, že dáváš vzduch. Děkuji za kytky a trávu, za ptáky a brouky. Děkuji za mámu a tátu. Děkuji za cestu vedoucí k mému domu, za dům ve kterém žiji. Děkuji i za tu nepříjemnou sousedku vedle. Děkuji za Tvůj lid. Děkuji za modlitbu, Tvůj kříž, za naději. Děkuji, že jsem: milovaná, krásná, čistá, svatá, bez poskvrny, očištěná, ospravedlněná, omilostněná, dýchající, žijící, trpící, plačící, radostná i smutná. Děkuji, že mne tak vidíš. Děkuji Tobě, protože pouze Tvou milostí jsem to, co jsem...
Prostinké vyznání z prostinké srdce. Přijmi je, prosím, prostě, neboť taková jsem: obyčejná a přesto Tvojí princeznou...
(Zicha)
