Bůh Otec je často nepochopen. Mnoho lidí si uvědomuje Kristovo pozemské poslání ve prospěch lidstva i vliv Ducha svatého na jednotlivce, ale co má s námi společného Otec? Je snad protikladem laskavého Syna a Ducha svatého, je našemu světu zcela vzdálen jako nepřítomný Pán, jako nepohnutelná prvotní Příčina?

Jednota Starého a Nového zákona a jejich společný plán spasení se projevuje v tom, že v obou částech Bible je to tentýž Bůh, který mluví a jedná tak, aby spasil svůj lid. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ (Žd 1,1.2) Ačkoli Starý zákon mluví o osobách Trojice v náznacích, nijak je nerozlišuje. Avšak Nový zákon vysvětluje, že Kristus, Bůh Syn, byl při stvoření onou tvůrčí silou (J 1,1-3.14; Ko 1,16), že právě on byl Bohem, který vyvedl Izrael z Egypta (1 K 10,1-4; Ex 13,14; J 8,58). To, co Nový zákon říká o Kristově roli při stvoření a při vyjití z Egypta, ukazuje, že i Starý zákon nám často představuje Boha Otce prostřednictvím působení jeho Syna. „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou.“ (2 K 5,19) Ve Starém zákoně je Bůh nazýván takto:

Bůh milosrdenství. Nikdo z hříšných lidí nikdy neviděl Boha (Ex 33,20). Nemáme jeho fotografii. Bůh ale ukázal svůj charakter milostivými činy a před Mojžíšem se představil následovně: „Hospodin, Hospodin: Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“ (Ex 34,6.7;  srov. Žd 10,26.27) Milosrdenství však neodpouští slepě; řídí se principem spravedlnosti. Ti, kteří odmítají jeho milosrdenství, pak nesou trest za hřích.

Na Sínaji Bůh vyjádřil svou touhu být přítelem Izraele a mít s ním společenství. Mojžíšovi řekl: „Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich.“ (Ex 25,8) Protože svatyně byla Božím pozemským příbytkem, stala se ústředním bodem náboženské zkušenosti Izraele.

Bůh smlouvy. Bůh toužil s lidmi navázat trvalý vztah, proto s nimi uzavíral slavnostní smlouvy, jako např. s Noemem (Gn 9,1-17) nebo s Abrahamem (Gn 12,1-3.7; 13,14-17; 15,1.5.6; 17,1-8; 22,15-18; viz kapitola 7 této knihy). Tyto smlouvy představují osobního, milujícího Boha, který se zajímá o záležitosti svého lidu. Noemovi dal ujištění o pravidelném střídání ročních období (Gn 8,22), a také ho ubezpečil, že nikdy nepřijde další celosvětová potopa (Gn 9,11). Abrahamovi zaslíbil početné potomstvo (Gn 15,5-7) a zemi, ve které bude on i jeho potomci bydlet (Gn 15,18; 17,8).

Bůh Vykupitel. Jako Bůh exodu Hospodin zázračně vedl národ otroků ke svobodě. Tento velký vykupitelský čin stojí v pozadí celého Starého zákona a je příkladem Boží touhy být naším Vykupitelem. Bůh není vzdálená nebo lhostejná bytost. Naopak, velmi se zajímá o naše záležitosti.

Zvláště žalmy jsou prodchnuty hloubkou Božího láskyplného zájmu: „Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Ž 8,4.5) „Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo. Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade!“ (Ž 18,2.3) „Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl.“ (Ž 22,25)

Bůh Útočiště. David na Boha pohlížel jako na toho, u koho můžeme najít útočiště, podobně jako bylo v Izraeli šest útočištných měst, která přijímala nevinné utečence. Stále se opakující téma žalmů – „útočiště“ – mluví jak o Kristu, tak o Otci. Bůh je útočiště. „On mě v neblahý den schová ve svém stánku, ukryje mě v skrýši svého stanu, na skálu mě zvedne.“ (Ž 27,5) „Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená.“ (Ž 46,2) „Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i na věky.“ (Ž 125,2)

Žalmista vyjadřuje svou vroucí touhu po Bohu: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože. Po Bohu žízním, po živém Bohu.“ (Ž 42,2.3) David ze zkušenosti potvrzuje: „Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil.“ (Ž 55,23) „Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.“ (Ž 62,9) „Bůh slitovný a milosrdný, shovívavý, nejvýš milosrdný, věrný.“ (Ž 86,15)

Odpouštějící Bůh. Když se David dopustil hříchu smilstva a vraždy, vroucně prosil Boha: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti.“ „Jen mě neodvrhuj od své tváře, Ducha svého svatého mi neber!“ (Ž 51,3.13) Byl povzbuzen ujištěním, že Bůh je obdivuhodně milosrdný. „Jako vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach.“ (Ž 103,11-14)

Dobrotivý Bůh. Bůh je ten, kdo „utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy.“ (Ž 146,7-9) Jak velkolepě je Bůh v Žalmech představen!

Věrný Bůh. Navzdory Boží velikosti Izrael často Boha opouštěl (Lv 26. kap.; Dt 28. kap.). Bůh je zobrazován jako ten, který Izrael miluje podobně, jako muž miluje svou manželku. Kniha Ozeáše přiléhavě ilustruje Boží věrnost tváří v tvář křiklavé nevěře a odmítání. Boží stálá ochota odpouštět ukazuje na jeho charakter – na Boží nepodmíněnou lásku.

I když Bůh dopustil na Izraelce pohromy, které způsobila jejich nevěra, ve snaze napravit jejich cesty, stále je obklopoval svým milosrdenstvím. Ujišťoval je: „Ty jsi můj služebník, tebe jsem vyvolil, nezavrhl jsem tě. Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“ (Iz 41,9.10) Navzdory jejich nevěře jim zasliboval: „Pak budou vyznávat nepravost svou i nepravost svých otců, zpronevěru, jíž se  na mně dopustili, ...dokud nebude jejich neobřezané srdce zkrušeno a dokud neodpykají své provinění. I připomenu si svou smlouvu s Jákobem... s Izákem, ...s Abrahamem.“ (Lv 26,40-42; srov. Jr 3,12)

Bůh připomíná svému lidu svůj vykupitelský zájem: „Izraeli, u mne nebudeš zapomenut. Zaženu tvou nevěru jako mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke mně, já tě vykoupím.“ (Iz 44,21.22) Není divu, že řekl: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není.“ (Iz 45,22)

Bůh spasení i pomsty. Starozákonní obraz Hospodina jako Boha pomsty musíme vidět v kontextu zničení jeho věrného lidu bezbožnými. Poselstvím o „dni Hospodinově“ proroci zvěstovali, že Bůh na konci času bude jednat ve prospěch svého lidu. Pro Boží lid je to den spasení, ale pro nepřátele, kteří budou zničeni, je to den pomsty. „Řekněte plachým srdcím: Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit!“ (Iz 35,4)

Bůh Otec. Ve své promluvě k Izraeli Mojžíš hovořil o Bohu jako o jejich Otci, který je vykoupil: „Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš.“ (Dt 32,6) Aktem vykoupení Bůh adoptoval Izrael za své dítě. Izaiáš píše: „Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec.“ (Iz 64,8; srov. 63,16) Ústy Malachiáše se Bůh ptá: „Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně?“ (Mal 1,6) Jinde Malachiáš vztahuje Boží otcovství k jeho roli Stvořitele: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Mal 2,10) Bůh je naším Otcem skrze stvoření i vykoupení. Jak nádherná pravda!

Bůh Starého zákona se neliší od Boha Nového zákona. Bůh Otec je představen jako původce všech věcí, Otec všech skutečných věřících a v jedinečném smyslu Otec Ježíše Krista.

Otec všeho stvoření. Pavel rozlišuje mezi Otcem a Ježíšem Kristem: „Je jediný Bůh Otec, od něhož je všechno...a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko; i my jsme skrze něho.“ (1 K 8,6; srov. Žd 12,9; J 1,18) Říká: „Pro tuť příčinu klekám na kolena svá před Otcem Pána našeho Jezukrista, z něhož všeliká rodina na nebi i na zemi se jmenuje.“ (Ef 3,14.15; Kral.)

Otec všech věřících. V novozákonní době se tento duchovní vztah mezi otcem a dětmi již nevztahuje na Boha a národ izraelský, ale na Boha a jednotlivého věřícího. Ježíš představuje základní principy tohoto vztahu (Mt 5,45; 6,6-15), který vzniká tehdy, když věřící přijme Ježíše Krista (J 1,12.13).

Na základě vykoupení uskutečněného v Kristu jsou věřící přijati jako Boží děti. Duch svatý tento vztah umožňuje. Kristus přišel, „aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče!“ (Ga 4,5.6; srov. Ř 8,15.16).

Ježíš zjevuje Otce. Ježíš, Bůh Syn, odhalil nejhlubší pohled na Boha Otce, když jako sebezjevení Boha přišel v lidském těle (J 1,1.14). Jan konstatuje: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1,18) Ježíš prohlásil: „Sestoupil jsem z nebe“ (J 6,38); „kdo vidí mne, vidí Otce“ (J 14,9). Znát Ježíše tedy znamená znát Otce.

Epištola Židům zdůrazňuje důležitost tohoto osobního zjevení: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil světy. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty.“ (Žd 1,1-3)

1. Bůh, který dává. Ježíš zjevil svého Otce jako Boha, který dává. Vidíme ho, jak dává při stvoření, v Betlémě i na Golgotě.

Při stvoření působili Otec a Syn společně. Bůh nám dal život, i když věděl, že to přinese smrt jeho vlastnímu Synu.

Když v Betlémě Bůh dal svého Syna, dal sebe samého. Jakou bolest zakoušel Otec, když jeho Syn vstoupil na naši hříchem porušenou planetu! Představme si, co prožíval Otec, když viděl svého Syna, jak zaměňuje lásku a úctu andělů za nenávist hříšníků a slávu a štěstí nebes za cestu smrti.

Otce však nejlépe představuje Golgota. Tím, že byl oddělen od svého Syna během jeho života a smrti, musel Bůh Otec nést větší bolest, než jakou snášel kdokoli z lidí. Trpěl stejně jako Kristus. Jaké větší svědectví bychom mohli o Otci podat? Více než cokoli jiného zjevuje kříž pravdu o nebeském Otci.

2. Bůh lásky. Ježíšovým oblíbeným tématem byla něžnost a velká Boží láska. Ježíš řekl: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce, protože on dává svému  slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5,44.45) „A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (L 6,35.36)

Tím, že se sklonil a umyl nohy svého zrádce (J 13,5.10-14), ukázal Ježíš Otcovu laskavou povahu. Vidíme Krista, jak sytí hladové (Mk 6,39-44; 8,1-9), uzdravuje hluché (Mk 9,17-29), navrací řeč němému (Mk 7,32-37), otevírá oči slepých (Mk 8,22-26), pozvedá ochrnutého (L 5,18-26), uzdravuje malomocné (L 5,12.13), křísí mrtvé (Mk 5,35-43; J 11,1-45), odpouští hříšníkům (J 8,3-11) a vymítá démony (Mt 15,22-28; 17,14-21). V Kristově jednání vidíme mezi lidmi i Otce, jak jim přináší život, osvobozuje je, dává jim naději a ukazuje jim na budoucí obnovenou zemi. Kristus věděl, že svědectví o ušlechtilé lásce jeho Otce je klíčem k tomu, jak přivést lidi k pokání (Ř 2,4).

Tři Kristova podobenství zobrazují Boží láskyplný zájem o ztracené lidstvo (L 15). Podobenství o ztracené ovci nás učí, že spasení přichází z Boží iniciativy, a ne proto, že bychom my hledali Boha. Jako pastýř miluje své ovce a riskuje svůj život, když se mu jedna ovce ztratí, tak v ještě větší míře Bůh projevuje svou lásku ke každému ztracenému člověku.

Toto podobenství má také vesmírný rozměr. Ztracená ovce představuje náš odbojný svět, pouhé zrnko v obrovském vesmíru. Bůh dal vzácný dar, svého Syna, aby naše planeta byla přivedena zpět do stáda. To ukazuje, že náš padlý svět je mu stejně vzácný jako ostatní stvoření.

Podobenství o ztraceném penízi zdůrazňuje, jak nesmírnou cenu Bůh připisuje nám hříšným lidem. A podobenství o marnotratném synu zjevuje obrovskou lásku Otce, který vítá domů své kající děti. Je-li v nebi radost nad jediným hříšníkem činícím pokání (L 15,7), pak si představte, jakou radost prožije vesmír při druhém příchodu Páně!

Nový zákon ukazuje jasně, že Otec je bytostně zapojen v příchodu svého Syna. Při druhém příchodu budou bezbožní volat k horám a skalám: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!“ (Zj 6,16). Ježíš řekl: „Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly“ (Mt 16,27) a „od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými“ (Mt 26,64).

S toužícím srdcem vzhlíží Otec k druhému příchodu, kdy budou vykoupení konečně uvedeni do  svého věčného domova. „Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.“ (1 J 4,9) Tento Otcův čin nevyzněl naprázdno. Jen nezměrná, nesobecká láska dokáže objasnit, proč jsme jako nepřátelé „byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna“ (Ř 5,10). Jak bychom mohli odmítnout takovou lásku a neuznat ho za svého Otce?