Rozhovor se slovenským umělcem a kazatelem Danielem Pastirčákem (narozen 1959) o církevním ekumenismu, limitech současného umění, bourání mýtů jak v osobním životě, tak ve slovenských dějinách i o lidské radosti.

Kdybych vás měl představit svým známým v České republice, řekl bych, že máte na Slovensku podobnou pozici jako u nás Tomáš Halík, že jste určitou intelektuální celebritou, člověkem, kterého si média zvou, když chtějí slyšet názor křesťanského světa. Souhlasil byste s takovým popisem?
To je přehnané srovnání. Na Halíka nemám. Je ale pravda, že v médiích často vystupuji a že se na mě média obracejí jako na představitele otevřenější verze křesťanství. Nereprezentuji však oficiální stanovisko té které církve, mé názory jsou individuálním vyjádřením víry, navíc nejsou vyhraněně protestantské – považuji se za člověka ekumenického. Když připravuji lidi na křest, říkám jim, že jsou pokřtěni do celého těla Kristova. Pokud někdo chce být inteligentně a poctivě křesťanem na začátku jednadvacátého století, tak nutně musí být křesťanem všeobecným, což znamená být v jistém smyslu katolíkem, protestantem i ortodoxním. Dnes je žel ekumenismus v defenzívě. Je za tím strach církevních autorit z rozplynutí identity. Skutečný ekumenismus ale neusiluje o vytvoření nějaké megastruktury, která by nahradila ty existující, neusiluje o vytvoření „jednoho stáda, jednoho ovčince a jednoho pastýře“. Úžasná rozmanitost různých forem křesťanského myšlení a spirituality je přece velkým bohatstvím. Můžeme se učit jedni od druhých. Problémem není pluralita interpretací, ale strach, uzavřenost a dlouhé historicky podmíněné nepřátelství. Pro mně ekumenismus neznamená úsilí o vytvoření jednoty, ale přijetí skutečnosti, že v hloubce existence víry jsme jednotní. Mám radostnou svobodu ochutnávat ovoce z kterékoli větve toho velikého stromu.


Jak se s otázkami víry a ekumenismu potýkáte na Slovensku?
Na Slovensku se k náboženství hlásí až osmdesát procent lidí. To je jak síla, tak i velká slabost křesťanství. Kulturní skupina, která je v takové většině, má tendenci degenerovat; nepotřebuje bojovat, nepotřebuje se rozvíjet. O Češích se říká, že jsou ateisté, mají ale svého Halíka. Slovenská církev je velmi silná, je v pokušení vnucovat státu svou vůli, Tomáše Halíka zde ale nemáme. Za Mečiarovy vlády vznikla smlouva mezi Slovenskem a Vatikánem, která nemá obdoby. Je paradoxem, že ve jménu obhajoby hodnot většinového křesťanství církev vytváří pocit ohrožení u těch, kteří její hodnoty nesdílejí. Pak vzniká bizarní dojem, že křesťanství se rovná boji proti interrupcím, homosexuálům a eutanazii. Na Slovensku existuje i pragmatická verze oficiálního ekumenismu. Je to jakési spojenectví v politickém zájmu. Tahle oficiální verze ekumeny mne nezajímá. Jejím odrazem jsou okázalé televizní bohoslužby jako projev politické korektnosti.

Nevycházejí častá nedorozumění mezi věřícími a nevěřícími z neporozumění žánru náboženské řeči?
Řeč o transcendenci, Bohu či smyslu života je odkázána na symboly a podobenství. V běžném člověku je dnes zabudovaná představa, že vše jsou jen biochemické reakce a fyzikální procesy. Připodobníme–li svět ke knize, tak realitu knihy můžeme poznávat na různých úrovních. Můžeme provést chemický rozbor papíru a zjistíme, že je z celulózy, lepidla a tiskařské barvy – to je jedna vrstva. Můžeme se na knihu dívat jako na objekt, který je tímto způsobem vyřešený. Ale pak ti to nedá pokoj a ptáš se, proč se to tam děje, ty klikyháky, proč se ty znaky opakují, až jednoho dne pochopíš, že se to dá rozkódovat a objevíš gramatiku. Čteš, sestavuješ věty, chápeš pravidla a postupně odhaluješ myšlenku za myšlenkou. A co je kniha? Z hmotného se stává nehmotné. Čteš větu, která je jenom shlukem skvrn na papíře a v hlavě se vytvoří krajina plná jarních vůní, stromů a ptáků. Podobně i svět je barevný, plný ptáků, oblaků, stále se nám zjevuje, ale díky pseudovědeckému nahlédnutí už nevěříme, že je. Vždyť je to jen tiskařská barva a celulóza. Ztratili jsme schopnost rozumět symbolům, a tak ztrácíme i smysl pro duchovní vrstvu reality zjevující se jako smysl textu. Clive Staples Lewis napsal, že problém člověka spočívá v rozpolcenosti mezi dvěma typy poznání. Jedním typem poznání je zkušenost coby zážitek reality, druhým typem je reflexe zažitého – pochopení toho, co se vlastně dělo. Když máme jedno, nemůžeme mít druhé. Nikdo nepíše esej o lásce, když je ponořený v milostném objetí. Pro celistvost naší duše potřebujeme něco, v čem se oba druhy našeho poznání spojí. A to „něco“ je symbol. Abstraktní myšlenku zpřístupňuje smyslovou formou. Mohu říct, že láska se obětuje, což každého nechává chladným, anebo můžu napsat Malou mořskou vílu. Tam není nikde napsané, že se láska obětuje, ale díky příběhu to zažiji a pochopím.

Dokáže vás ještě rozčílit, když vás někdo konfrontuje s klišé útočícím na křesťanství?
Klišé, předsudky a stereotypy jsou na obou stranách. Část sekulární kritiky křesťanství je však pravdivá. Já žiji jednou nohou mimo církev. Snad většina mých kamarádů nejsou křesťané a často mám větší problém s církví než s „necírkví“. Nietzsche řekl, že kdyby bylo křesťanství pravdivé, křesťané by museli vypadat o něco víc spaseni. Je tu pár těch, kteří vypadají spaseni, ale proč jich je tak málo?