Ještě jedna šance
Můj život měl nesnadný začátek. Narodil jsem se na začátku 2. světové války, jako nedonošenec v sedmém měsíci. Tento handicap hrál dlouho významnou roli v mém životě. Můj organismus stíhala jedna choroba za druhou, takže jsem začal chodit až téměř v pěti letech. Jako by toho nebylo dost. V šesti letech jsem byl odtržen od své matky následkem válečných událostí a po dlouhých dvacet let jsme o sobě vůbec nevěděli. Vyrůstal jsem pod vlivem nevlastní matky, která byla jako ta macecha z pohádky o Popelce, možná o trochu horší. Kromě toho se z mého velmi vzdělaného a zručného otce stal notorický alkoholik a hazardní hráč. Se svými třemi bratry jsem se záhy naučil hájit holý život. Ve vesnici, kde jsme bydleli, jsme platili za nejhorší spodinu obce. Náš otec prohrál v kartách, propil a prokouřil vše, co vydělal. Naše rodinné poměry byly v hrozném nepořádku a plné nepředstavitelné bídy a hladu. Pro náš ošuntělý zevnějšek a naše ubohé studijní výsledky jsme se stali terčem výsměchu ze strany učitelů. Naši spolužáci, kteří se chtěli zalíbit, je napodobovali a trýznili nás, jak jen mohli. Nakonec jsem se svými bratry vyhlásil válku proti všem, kteří nám nějak ubližovali. Kradli jsme jídlo, mstili se a terorizovali svými "kousky" své okolí. Přitom jsme snad každý večer před spaním nahlas snili o dobrém jídle a hlavně po lásce! Toto období mého života skončilo odchodem do učení na horníka. Ve 14 letech jsem začal denně fárat hluboko pod zem, kde jsem se musel ohánět více než doma na poli. Zpočátku to pro mne byla vyčerpávající dřina, ale kupodivu jsem se s tím vyrovnal, začal se měnit a věnovat se učení a práci. V krátké době si mne začali vybírat horničtí předáci do svých part. V osmnácti letech jsem se již stal mistrem a vedl hornické party sám. Vedení učiliště mne vyslalo na vyšší studium. Bylo to v roce 1959 a nová etapa mého života byla tady. Upnul jsem se k politice tehdejší vládní moci v naší zemi. Upřímně jsem tomu věřil. Rychle jsem se naučil využívat všech zkušeností a metod k vlastnímu prospěchu a nezáleželo mi na tom, za jakou to bylo cenu, či koho to poškodilo. Pokládal jsem to za své právo. V tomto rozpoložení jsem se ve 20-ti letech oženil. Já i moje žena jsme očekávali od života hodně. Oba jsme pocházeli z podobného prostředí a měli jsme i podobné názory na svět. Oba jsme uplatňovali "své právo" žít tak, jak já chci. Nikdo z nás nechtěl ustoupit. Scházela nám úcta pro druhého a skutečná sebeobětující láska. Rozvedli jsme se, přestože jsme měli dvě bezmocné děti. Znovu jsem se oženil a zpočátku všechno vypadalo slibně. Ale narození naši dcery vyvolalo u mé ženy pronikavou změnu. Upnula se na dítě a já jsem šel ve všem stranou. Následovalo 10 let manželského pekla. Znovu jsem hledal únik rozvodem a napřením veškerého svého času a energie do studia téměř všeho, co mi přišlo do rukou. Po politickém a společenském žebříčku jsem mezitím stoupal stále výš. Stal se ze mne lektor politických věd a obávaný kontrolor v gigantickém důlním průmyslu. Nedostatek lásky ve svém soukromém životě jsem se snažil nahradit kontakty s politickými a společenskými špičkami v zemi. Naučil jsem se mistrně využívat lidské důvěřivosti ke svému prospěchu. Dnes se stydím pomyslet na tento úsek svého života. Mnoha lidem jsem tehdy ublížil. Chtěl jsem dosáhnout maximálního úspěchu, ale běda, dosáhl jsem pravého opaku! Do mého života se dral problém za problémem. Trpěl jsem stále tíživějšími depresemi. Nakonec jsem se zhroutil a začal přemýšlet i o sebevraždě. Dokonce jsem u sebe stále nosil pořádný kus provazu. Ve dne i v noci mne pronásledovalo slovo PROČ? Dnes znám odpověď, ale tehdy jsem byl bezradný. Zpětně vzpomínám na událost, jejíž souvislosti jsem pochopil až po letech. V posledním roce učení jsem jednou cestoval vlakem a do starého dřevěného vagónu si ke mně přisedl čistě upravený dědeček s laskavým pohledem. Nabádal mne, abych dal svůj život Kristu. Já, 17-ti letý spratek, jsem se mu přede všemi vysmál. Vůbec jsem netušil, že jsem si tím tehdy vybral 22 let pekla na zemi. Přes můj výsměch a pohrdání mne dědeček prosil, abych mu dovolil se za mne pomodlit. To jsem mu velkoryse povolil. Teprve dnes, kdy je dědeček dávno mrtvý, jsem za jeho modlitbu a jeho hluboký zájem neskonale vděčný. Jest podivuhodná milost Boží, že jsem později uvěřil ve sboru, kde on sloužil jako laický kazatel, a že jsem o mnoho let později nastoupil právě na jeho místo. Shoda okolností? Možná, ale pro mne je to Boží plán. Jakmile jsem uvěřil v Ježíše  Krista, tak se pro mne změnilo pořadí hodnot. Okamžitě jsem byl vyhozen z vysokého postavení. Politická moc v našem státě tehdy nekompromisně a nemilosrdně bojovala proti křesťanství. Ač jsem jim dvacet let věrně sloužil, stal jsem se nakonec nepohodlný a nebezpečný. Konec konců, znal jsem jejich praktiky! V té době jsem již rozuměl Božím cestám a Božím principům pro život člověka. Začal jsem žít s daleko menším platem, ale bohatým v Pánu Ježíši Kristu. Bůh mi odpustil všechny mé hříchy a napravil všechny mé cesty. Daroval mi věřící ženu, se kterou jsme si vzali na vychování dva sirotky z Dětského domova. Za deset let života s Bohem jsem získal nespočet zkušeností, jak mocný a spravedlivý je Bůh v Ježíši Kristu a Duchu Svatém! Jak se mohlo stát, že jsem já, zarytý ateista, uvěřil? O vánocích roku 1980 jsem proležel tři dny svátků na svobodárně v těžkých horečkách a bez pomoci, bez jídla a bez pití. Přišla si pro mne smrt s účtem za můj život! Třetí den navečer mi byla přečtena obžaloba! Bylo mi jako na videozáznamu ukázáno všechno, co jsem až dosud spáchal. Proti obvinění nebyla obrana a nebylo kam uniknout. Viděl jsem důsledky svých skutků. Zděsil jsem se toho, co jsem za svůj život stihl napáchat. Viděl jsem, že nic jiného si nezasloužím, než ORTEL SMRTI! Ale chtěl jsem žít. V té chvíli jsem pochopil, že se mnou mluví svatý a spravedlivý Bůh. Okamžitě jsem věděl na co mám kolena. Na kolenou jsem křičel o milost: BOŽE dej mi ještě jednu šanci! Nevím, jak dlouho jsem prosil o odpuštění, ale to vím, že předobrý Bůh mi tu milost dal pod podmínkou, že opustím cesty hříchu a obrátím se k Němu. Já jsem se té šance chopil. Co Bůh učinil pro mne, může učinit i pro tebe. Ta šance trvá, je zde, ale neodkládej ji.