poslal Nepřihlášený To, že v posledních prezidentských volbách v USA nehrála hlavní roli hospodářská politika či válka v Iráku, nýbrž diskuse o morálních hodnotách, není překvapivé. V soukromém i veřejném životě Američanů hraje náboženství důležitější roli než u Evropanů. Protože se křesťanstvím zaštiťuje řada politiků v zahraničí i u nás, položme si filozofickou otázku: může být vůbec politika křesťanská?
Etika smýšlení a etika odpovědnosti
Pro vztah křesťanství a politiky je dodnes inspirativní přednáška
„Politika jako povolání“, v níž Max Weber vysvětlil rozdíl mezi etikou
smýšlení a etikou odpovědnosti. Etika smýšlení představuje ideální
etiku křesťana, který se řídí morálními zásadami přikazujícími konat dobro a nedělat zlo. Tato etika je užitečná jako
maxima pro jednání lidí v každodenním životě, v oblasti politiky
však naráží na určité obtíže.
Kdyby politik musel zavrhnout každé jednání, které zavání použitím
mravně nebezpečných prostředků, příliš dlouho by se v politice
neudržel. Praktický politik provádí vyjednávání a kompromisy, snaží se
vyzrát na své protivníky, někdy používá metodu lsti. Nemusíme být
machiavellisty, abychom si byli vědomi této vlastnosti politiky.
Politické situace nemají jednoduché kladné či záporné
znaménko: dobro, nebo zlo.
Jestliže ve válce nebo tváří v tvář mezinárodnímu terorismu zvažuje politik různé varianty, z nichž v každé umírá určitý počet lidí, je obtížné toto dilema rozřešit na bázi např. příkazu Nezabiješ. Je to spíše volba mezi menším zlem a větším zlem. Nejen ve válce ale i v míru je politik postaven před různé etické paradoxy a má odpovědnost za to, co se pod jejich tlakem může stát. Politika se proto řídí spíše etikou odpovědnosti než etikou smýšlení.
Lze souhlasit s Weberem (1998), že kdo hledá spásu duše a záchranu ostatních, ten ji nehledá v politice. Žádná etika smýšlení nemůže principálně vyřešit problém, že dosažení „dobrých“ cílů je v řadě případů vázáno na použití „pochybných“ prostředků. Kdy a v jakém rozsahu eticky dobrý účel posvětí riskantní prostředky a špatné vedlejší účinky, nelze z pozice křesťanské etiky říci.
Při vědomí weberovské diference lze pochybovat o tom, že by mohla existovat nějaká „křesťanská politika“ snažící se prosadit křesťanské principy i v sekulární sféře. Ani existence „křesťanských“ politických stran, ani sociální nauka církve neopravňují k domněnce, že by politika mohla získat „křesťanské“ rysy a dovést nás nejen do věčné nebeské ale i pozemské blaženosti.
„Křesťanské“ politické strany
Obhájci „křesťanské politiky“ někdy argumentují tzv. křesťanskými stranami. Ve skutečnosti nelze většinu křesťansko-demokratických stran ani v zahraniční ani hospodářské politice odlišit od ostatních občanských stran. Je zbytečné považovat je za křesťanské jen kvůli několika málo citlivým tématům, jako jsou potraty či trest smrti (na něž jsou navíc rozdílné názory i mezi křesťany).
Křesťansko-demokratické strany zaujímají ve stranickopolitických systémech nejrůznější pozice od levého středu až po pravou část politického spektra – ať už jde o jejich vlastní výklad, program či praktickou politiku. To dokazuje, že z křesťanství nevyplývá žádný politický program. V ČR hrají lidovci roli politického středu a připomínají tak – z hlediska politického systému – spíše německou
FDP než CDU.
V USA navzdory velké náboženské angažovanosti občanů se hlavní konzervativní strana jmenuje republikánská. Podobně ve Velké Británii nemá žádná z hlavních stran křesťanství v názvu. Vliv křesťanství na politiku může být silný i bez „křesťanských“ stran. Označení „křesťanská“ neznamená většinou víc než přihlášení se k určité tradici. Tento název však přináší rizika, neboť odrazuje část konzervativních nekřesťanských voličů.
Lze souhlasit s Codevillou (1994), že křesťansko demokratické strany v západním světě zneužily a tím znehodnotily kříž. Tyto strany podporují materiální zájmy církevní hierarchie podobě jako zájmy zemědělců. Ačkoli provádějí rétoriku na určitá etická témata jako potraty, v praxi obvykle doporučují v těchto věcech hlasovat poslancům podle vlastního svědomí. Dlouho vládnoucí křesťansko-demokratické strany jsou někdy spojovány s korupcí (Itálie).
Ani česká zkušenost nepotvrzuje, že by „křesťanská politika“ mohla u nás získat dominantní postavení. Ačkoli lidovci představují na české politické scéně stálici, pravděpodobně nikdy nepředstihnou dvě hlavní strany – sociální a občanské demokraty. To, že KDS se spojila s ODS několik málo let po svém vzniku, není náhoda. Kvůli tématům, jako jsou potraty, není třeba zakládat politickou stranu.
Křesťanství jako politický program?
Někteří vidí možnost „křesťanské politiky“ v sociální nauce církve. Papežské encykliky – např. Rerum Novarum (1891) či Centesimus annus“ (1991) – nabízejí názory nejvyšší autority katolické církve k širším společenským otázkám doby. Jsou však příliš obecné na to, aby se z nich dal vyvodit politický program. I když některé věci jako např. odmítnutí třídního boje a varování před relativizací hodnot jsou inspirativní, je poněkud nešťastné, že jsou zdrženlivé, pokud ne přímo kritické ke kapitalismu.
Když se církev někdy vyjadřuje k aktuální společenské a ekonomické situaci prostřednictvím sociálních pastýřských listů biskupů, je to ožehavé. Narozdíl od sociálních encyklik, které si udržují určitou míru obecnosti, již tím zasahuje do aktuálních politických sporů. Nikdo nemůže zakázat biskupům, aby projevovali politické názory jako jednotlivci, ale psaní církevních politických pamfletů
působí kontraproduktivně.
Např. „Pokoj a dobro“, který vydala v roce 2000 Česká biskupská konference (jakkoli pro vnitřní potřebu), byl klasickou ukázkou pochybného církevního politikaření. Kdyby podobný dokument zveřejnila např. Česká křesťanská akademie nebo jiný institut, dalo by se o něm diskutovat. Povýšení tohoto spisu na úroveň téměř programového dokumentu českých biskupů k transformaci však
bylo nepatřičné.
Církev je instituce duchovní a nadčasová, angažovat se v pozemských politických sporech by se proto neměla. Vyjadřuje-li se k etickým otázkám, které se přímo dotýkají náboženských norem jako např. potraty, je to legitimní. Valná většina normálních politických a hospodářských témat však žádnou náboženskou dimenzi nemá. Snaha po „jednotném hlasu“ křesťanů zde působí uměle a zbytečně.
Křesťané v západních demokraciích včetně ČR se angažují v různých politických stranách a proudech. Církve by měly ponechat volnou soutěž politických idejí a nesnažit se vnutit věřícím jednotný politický krunýř. Touha po jednotě za každou cenu je zbytečná. Křesťanství není politický program. Síla církve spočívá v její barevnosti a pluralitě, nikoli šedivosti a uniformitě.
Církev jako zájmová skupina
Existuje však jeden případ, kdy politické ambice církve mohou být legitimní. Jde o situaci, kdy se církev snaží ovlivnit své vlastní právní postavení, majetek apod. V takovém případě je zájmovou skupinou jako kterákoli jiná skupina – např. odboráři, svazy zaměstnavatelů, zemědělců, ocelářů, divadel či sportovní sdružení. Církevní úsilí o daňové či jiné výhody je přirozené, nemělo by však být haleno do slov o pravdě a lásce.
Vzhledem ke svému náboženskému charakteru nejsou církve instituce primárně politické. Nejsou organizovány proto, aby lobbovaly, sdružovaly se a prosazovaly zájmy, či se podílely na moci, a dokonce ani ne proto, aby prosazovaly zájmy svých členů. Přestože všechno to mohou rovněž dělat, není to jejich hlavním účelem. Tím je šíření víry, případně sociální a charitativní činnost.
Když církve žádají stát o různá daňová zvýhodnění, ovlivňují zákonodárná rozhodnutí, působí na ministry a parlament, chovají se v politickém systému jako lobbisté. V takovém případě působí – i když to nerady slyší – jako všechny ostatní zájmové skupiny. Platí na ně veškeré poučky školy veřejné volby – včetně té, že koncentrovaný zájem se uplatňuje lépe než zájem rozptýlený.
Odluka církví od státu je důležitá nejen proto, aby daňoví poplatníci šetřili peníze, ale také, aby se tlak církví v politických záležitostech projasnil a zprůhlednil. Víra je užitečná pro konkrétní lidi, nikoli pro společnost jako celek. Proto není důvod, aby na
církve platili v daních i nevěřící. Bohužel žijeme ve středu Evropy a i ve vztazích církví a státu přežívá kontinentální tradice.
Neokorporativistický německý model, v němž církve získávají veřejnoprávní statut, sice vztahuje do církve politického rozhodování, současně je však zestátňuje a svým způsobem znásilňuje. Pluralistický americký model je lepší, protože v něm církve soutěží o vliv s ostatními společenskými skupinami, což je výhodnější pro daňové poplatníky i pro církve, které mají volnou ruku k prosazování
svých zájmů a hodnot.
Závěr
Ačkoli někteří věří v jednotný model křesťanské politiky, která se vymezuje proti profánním politickým koncepcím a má ambici stát se výlučným představitelem křesťanství v politice, ve skutečnosti žádný jednotný křesťanský přístup k politice neexistuje. Liberálně konzervativní politika se může inspirovat křesťanskými hodnotami, křesťanská politika jako taková je však spíše protimluv.
Při respektování morálních nároků křesťanského poselství lze zastávat různé politické postoje, aniž by docházelo ke konfliktu mezi náboženskou a politickou dimenzí člověka, či mezi nároky víry a politickým programem. Křesťanství chce přinášet duchovní inspiraci, nikoli politické názory. Spojenectví křesťanství s pozemskými politickými institucemi znehodnocuje jak křesťanství tak politiku.
Literatura:
Codevilla, A. M.: Vlna evropské minulosti: Proglas 1994, č. 3, s. 6–9.
Fiala, P.: Katolicismus a politika: Brno, CDK 1995.
Hanuš, J.: Politická teologie – pokus o společenské pojetí křesťanské naděje. In: Fiala, P. (ed.):
Křesťanské alternativy v politice: Praha, CDK – ČKA 1997, s. 49–67.
Klaus: Sociální nauka církve a česká transformace: Lidové noviny 30. 3. 2001.
Loužek, M.: Církve potřebují konkurenci. In: Vztah církví a státu. Sborník CEP č. 31/2004, s. 31–46.
Novak, M.: Duch demokratického kapitalismu: Praha, Občanský institut 1992.
Weber, M.: Politika jako povolání: Praha, Oikonmenh 1998, s. 246–296.
Marek Loužek
Centrum pro ekonomiku a politiku
Aktualizovaná přednáška na semináři CEVRO „Křesťanské hodnoty a liberálně-konzervativní politika“ 15. 4. 2004.
